Převážnou část práce na rodokmenu jsem udělal za Reichu. Po osvobození jsem sloužil na vojně jako osvětový důstojník. Pak jsem koupil dům v Nuziřově, který mi komunisté sebrali a pronásledovali mne na každém kroku, v obci i na škole. Zápas o dům trval léta a k ničemu to nevedlo! Musel jsem se z toho vytrhnout, jinak bych zešílel.

Přihlásil jsem se na dálkové studium na univerzitě v Brně a po nesčetných nesnázích jsem byl přijat. Studium mně zabralo spoustu času, takže na kroniku a dům jsem pozapomněl. Během studia jsem se seznámil s mnoha lidmi a byl jsem vtažen do jiných oblastí. Navázal jsem spolupráci s muzejním spolkem v Brně, s Regionálním muzeem v Mikulově, s Technickým muzeem v Brně, s Ústavem pro jazyk český v Brně. Začal jsem publikovat a přednášet, nejprve v Mikulově, později i jinde. Spolupracoval jsem s archeology a přednášel na jejich symposiích. Dostal jsem se na školu do Těšan, kde jsem v místě a okolí rozvinul bohatou zájezdovou činnost. Spolupracoval jsem také s etnografy a publikoval v jejich časopisech. Prostřednictvím literatury jsem se seznámil s Dr.Ing. Fritzem Freisingem z Göppingenu v NSR, který mne navštěvoval. Bratranec Ing. Čestmír Vermouzek mne zapojil do průvodcování v VDI (Verein deutscher Ingenieure) z Aachen (Cáchy). Současně jsem se připravoval na doktorát, takže práci na kronice jsem odložil. Do archivu jsem se dostával zřídka, ale profesor Klein si při své práci všímal jmen, která mohla souviset s Vermouzky. Jednou mne překvapil výpisy z matrik v Hodoníně a Mutěnicích /1/. Zjistil tam, že 12.2.1651 se narodila Mariana, jejíž otec se jmenoval Petr Ffirmusek, matka Alžběta. 25.5.1653 se těmto manželům narodil syn Jan a 7.3.1660 se v Mutěnicích narodila Anna. Jejím otcem byl Petr Ffarmaussek, matkou Dorota. 21.1.1662 byl Petr Formazek a Dorota za kmotry. 5.11.1662 se jim narodila dcera Alžběta. 1.7.1663 byli Petr Farmozek s manželkou Dorotou za kmotry. Tvary jména, zejména v posledních zápisech, velmi připomínají naše příjmení. Nesledoval jsem je však dále, ale připustil jsem, že jejich nositel Petr mohl být členem našeho rodu, snad bratrem či bratrancem nějakého Vermouzka, který se mně později objevil na Tišnovsku. To jsem již měl v těchto končinách řadu příslušníků rodu, jejichž nacionále směřovaly do šedesátých let 17. století ke jménu Hans Mermosek. Poprvé jsem se setkal s tímto mužem v roce 1667 na Lipůvce /2/. Vyskytuje se tam v seznamu usedlých, v tak zvaném soupisu komínů, jako domkář bez polí. Předpokládal jsem, že tam byl již při první lánové vizitaci, která proběhla v roce 1656 a jejíž elaboráty se nezachovaly. Usuzoval jsem to z toho, že na jeho domku není v seznamu z roku 1672 uveden 1656 žádný předchůdce. Zkrátka Hans se objevil na Lipůvce.

Tato domněnka však dostala někdy v osmdesátých letech vážnou trhlinu. Neúnavný profesor Klein mne při jedné návštěvě archivu překvapil sdělením, že přišel na našeho předka v Čuníně. Našel tam ve stejném seznamu usedlého jménem Hans Nermossek. Seznam pochází z 10.12.1667. Čunín patřil k panství Konice. Je to ves v horách a životní podmínky tam též nebyly lehké. Jak se tam náš předek dostal nevíme, jistě tam nebyl starousedlíkem, neboť patřil do kategorie zahradníků, t.j. usedlíků s domkem a zahradou či kouskem pole. Zahradníci byli ještě méně než chalupníci. Čunín nebyl bohatá dědina. Býval tam jen jeden celolán, dva třičtvrtě lány, jeden pololán, ale 14 zahradníků. Několik usedlostí a zahrad bylo pustých, zřejmě nebylo dosti lidí, kteří by se této půdy ujali. Obyvatelé Čunína byli české národnosti. Vyskytují se tam jména Chytil, Kolář, Hradil, Vrba. Jméno Hans Nermossek dělá mezi usedlými dojem cizince.

Zápis jsem si dal oxeroxovat a chtěl jsem jej dále studovat, ale při manipulaci jej archiváři někam založili a může to trvat léta, než jej najdou. Je to úkol pro naše potomky, kteří budou v bádání o našem rodu pokračovat. Srovnání seznamu poddaných v Čuníně a na Lipůvce, které byly vyhotoveny v témže roce, je zřejmé, že Hans z Čunína odešel a usadil se na Lipůvce. Na Lipůvce byly poměry odlišné, ves měla nesporně lepší hospodářské podmínky než v horách položený Čunín.

Lipůvka patřila městu Brnu a měla styk se světem. To mělo svoje výhody, ale i stinné stránky. Ty plynuly hlavně z toho, že dědina ležela na důležité dálkové cestě, která vedla z Brna do Kladska a Slezska s odbočkou do Čech a na Prahu. V literatuře se jí říká Stezka trstěnická. V třicetileté válce i po ní procházejí nejen obchodníci, kurýři a poslové, ale i vojáci a vojenské oddíly. Ty nebyly vždy ukázněné a jejich příslušníci vymáhali od lipůvských obyvatel potraviny a peníze a často je obíraly o poslední.

Na Lipůvce bylo v roce 1656, t.j. krátce před tím než tam náš předek Hans přišel, 9 lánových gruntů, jeden tříčtvrtělán, dva pololány, dva čtvrtlány a čtyři domkáři bez polí. Jeden celolán a jeden domek bez polí zůstal pustý. Brněnská vrchnost, stejně jako ostatní feudálové, se snažila pusté domy a půdu osadit. V roce 1678, t.j. přibližně za deset let, bylo na Lipůvce již 11 lánů po čtyřiceti měřicích polí, jeden čtvrtlán s 30 měřicemi polí, 2 čtvrtlány po 10 měřicích polí a 6 domků bez polí /3/. Vrchnost usazovala na Lipůvce každého, kdo přišel. Proto nás neudivuje, že tam byla spousta cizinců. Spolu s našim předkem Hansem Mermozkem se tam vyskytovalo jméno Felix Němec, z něhož udělal písař Šťastného Němce (přeložil jméno Felix na Šťastný). Dále tam byl usedlík jménem Španěl, další se jmenoval Babor (Bavor) a jiný Fajfos. Z tohoto jména vzniklo „české“, lipůvské jméno Fejfuša.

Bylo tedy z dvaceti lipůvských usedlých pět cizinců, t.j. celá čtvrtina. Kolik bylo Hansovi let v době, kdy se usadil na Lipůvce, nevíme. Z pozdějších kusých záznamů můžeme usuzovat, že se narodil mezi léty 1630 až 1640. Psát určitě neuměl a tak jsme svědky toho, že se jeho příjmení objevuje v různé podobě. Písaři prostě zapsali jeho jméno tak, jak je slyšeli. Zřetelné bylo jedině Hans, cizinec, neboť v gruntovní knize z roku 1667 a v lánové vizitaci se objevuje důsledně s jménem Hanns, ačkoliv nad ním je zapsán usedlík Jan Mačírek! /4/ O Hannsovi nevíme nic z matričních záznamů. Ty začínají na Lipůvce teprve v roce 1692. Nemůžeme ani říci, jak se jmenovala jeho manželka, nevíme ani byl-li ženatý jednou nebo vícekrát, nedočteme se ani, kdy zemřel. Bylo to asi před rokem 1692, není však vyloučeno, že zemřel později a v lipůvské matrice není uveden.

Hanns Mermozek, jindy Merwozek, žil jako ostatní poddaní na Lipůvce. Kromě svých vlastních starostí měl povinnosti k vrchnosti, musel pro ni robotovat. Pracoval pro pány jeden den v týdnu po celý rok, stejně jako čtvrtlánoví sedláci. Kromě toho musel, stejně jako tato kategorie, udělat ročně 15 sáhů dřeva, ale neplatili žádné daně /5/.

Život Hannsův a jeho rodiny byl ovlivňován nejen denními starostmi, ale také během věcí veřejných. V celém rakouském soustátí doznívala třicetiletá válka a zaléhaly sem ohlasy válek v Uhrách. V roce 1683 se Turci rozhodli skoncovat jednou provždy s habsburskou monarchií a jejich armády obléhaly Vídeň. Strach před Turky zachvátil všechno obyvatelstvo, opravovaly se staré hrady, zpevňovaly městské zdi a celá země musela pomáhat ohroženému městu. Moravou protáhl, s třicetitisícovou armádou, polský král Jan Sobieski, který Turky před Vídní porazil.

Ani potom však nenastal klid a Lipůvka rostla jen pomalu. Od roku 1678 do roku 1716 tam přibylo jen jedno stavení, takže vesnice měla jen 21 osedlých /6/. V tomto roce Hanns již nežil, ale na Lipůvce se objevují další Mermozci.

1/ SOAB,E57,M-297Hodonín,
2/ BOAB Seznam komínů z 10. 12. 1667,
3/ Oharek V.: Vlastivěda moravská, Tišnovský okres,
4/ AMB Lanenvizitation č. 153 SOAB RA č. 155/1,
5/ Sáh byla hranice dřeva 1 sáh dlouhá, 1 sáh vysoká a loket nebo 5/4 lokte hluboká,
6/ ABM č. 93. Gubernium, Dodatky