JINDŘICH VIIICbc, syn Martina a Apolonie Vermouzkových, byl můj otec. Obecnou školu vychodil v Kuřimi. Rok sloužil na gruntě u Fialů, rohový dům proti Mertově, bývalé Dvořáčkově hospodě. Pak se vyučil klempířem u mistra Dolečka v Brně. V roce 1910 se oženil s Barborou Kratochvílovou z Moravských Knínic č. 106. V roce 1913 si udělal mistrovskou zkoušku a otevřel si klempířskou dílnu.
Josef Kratochvíl, můj dědeček, zemřel velmi brzy, v roce 1905. Stala se mu nehoda. Při skládání řepy v Kuřimi na nádraží ho přimáčkl vůz k vagónu. Z toho dostal nádor. Když byl operován tak mu lékaři prořízli močovod. Rána se nehojila a zemřel. Sám se o svém stavu dověděl, když při vizitě si o tom lékaři německy povídali, v domnění že německy nerozumí.
Matka pocházela z domkářských rodů Kratochvílů, Škárů a Houbalů. Všichni žili v Moravských Knínicích a živili se jak se dalo. Živobytí dal kus pole a práce v lese. Bylo to hlavně povolení jít dvakrát v týdnu volně do lesa se sekerou a na list pro krávy. Polí bylo na výživu dvou krav málo a proto se chodilo na trávu. Každý den ve 4 hodiny ráno a v 6 podruhé šly babička i matka na trávu. Odnášely ji v uzlech na zádech. V té době jsme my děcka byly doma zamčeny. Trávy se z lesa nanosilo tolik, že se nasušila i na zimu. Houby se sbíraly nejen pro domácí potřebu, ale nosily se i na trh do Brna. Tam se chodilo s nůší na zádech i s ovocem, pěšky přes vrch Babu. Matčin otec byl ševcem. Matka i babička uměly smolit dratve a šít svršky bot. Matka využívala svých znalostí zejména v I. světové válce, kdy nám, děckám, šívala na kopytě papuče. Měla a má smysl pro duchovní život. Denní styk s přírodou, pomalejší tempo života, dlouhé večery, kdy se nesvítilo, národní nadšení z doby před a během I. světové války, nejedna kniha, kterou přečetla, to byly prameny, které jí dovolovaly prožívat pověsti a zkazky, oživovat minulost. Vyprávěla nám nejednu pověst. Mě se nejvíce líbily pověsti s místními náměty a z těch ta o osazení krajiny kolem Moravských Knínic.
Z manželství mého otce a matky jsme se narodili dva: já, Rostislav, 18.3.1911 a Pavla, 2.9.1912. V roce 1914 odešel otec do I. světové války. Přes to, že mně tehdy bylo jen něco přes tři léta, tak si pamatuji, jak mu obecní sluha donesl předvolání. Za války hospodařily matka s babičkou. Měly na starosti celé hospodářství. Měly dělat všechny mužské práce a neuměly je. Matka vypráví, že první rok po odchodu otce do války žaly obilí srpy a požaly tak celé pole „na vekslu“. Žaly je proto, že matka neuměla kosit, ale také proto, že babička byla od malička zvyklá obilí žít, srpem do hrsti, jak se to dělávalo po staletí. Když přišla na pole a měla odebírat za sekáčem, vždycky nadávala, že se kosením obilí mrví. Matka se pak naučila kosit kosou i orat. Velmi těžké bylo na tyto práce někoho najmout. Pamatuji si, jak matka říkala Severýnovi, aby nám zoral kus pole a jak jí po kynicky odpověděl: „Zvůřu, copak bech nezvůral“, ale nezoral. Na matčino upomínání říká: „Kdepák, já mám dost svý vuračke“, a to bylo již pozdě na podzim. Práce bylo dost a je mi hádankou, jak to všechno matka stačila. I voda se musela nosit z daleka. My děcka jsme museli pomáhat. Od jara do podzimu jsem pásával husy a na podzim krávy. Dělal jsem to rád, protože na pastvě bylo hodně volnosti.
Moje babička z matčiny strany byla rozená Škárová. Když se matčini sourozenci dostali z domu, oženili se a provdali a otec odešel do války, dala babička 3.5.1915 připsat chalupu a pole své dceři Barboře, mé matce. Byl to domek č. 106 v Horní brance a 3 1/2 měřice pole. Babička měla na tomto majetku upsanou výměnu, nikdy ji však nebrala a pracovala, pokud jen mohla.
Otec nebyl nadšen službou císaři pánu. Když byl jeho bratr Jaroslav raněn, řekl si, že by mohl dopadnout také tak a nebo hůř a proto si umínil, že se postřelí. Hledal k tomu vhodnou příležitost. Jednou se dostali s kamarádem Bémem do lesa. Ten prosil otce, aby ho střelil do nohy. Otec mu to odepřel, měl obavu, že by ho mohl trvale zmrzačit. Sám si však rozšněroval pravou botu a chtěl si ustřelit palec na noze. Namířil, střelil, strhl botu. Krev mu téměř netekla. Trefil mezi palec a prst. Ránu si obvázal a nechal se přenést na polní obvaziště. Odtud se dostal do polní nemocnice a pak do nemocnice v Budapešti. Tam byl poprvé řádně vyšetřován a převázán. Když se ho český lékař ptal, kde a jak je raněn, řekl že na noze. Neví ale jak, nemůže se na ránu podívat, nesnáší pohled na krev, hned padne do mdlob. Lékař mu řekl, aby se tedy nedíval. Otec schoval hlavu pod deku, aby se nemusel smát, a nechal se převázat. Když lékař ránu odvázal, byl tam jen stroupek. Lékař si otřel ruce do pláště a povídá: „Tak hotovo, vylezte. Měl jste ale štěstí. Budete zase chodit, jak jste chodil“. Co si přitom myslel, nepověděl. Otec také nic neříkal. Z Budapešti ho poslali do nemocnice do Brna. Místo do nemocnice jel domů. Doma pobyl pár dnů a teprve potom šel hledat nemocnici. Dostal vynadáno, kde se tak dlouho potloukal. Nadávali mu německy a on se tvářil, jako by nerozuměl. Tím bylo vyšetřování odbyto. Pár dnů byl v nemocnici a pak na rekonvalescenci doma. Jen k vizitě chodil do Brna, ovšem o holi. Když šel naposled, musel k šéflékaři, který posílal zdravé na frontu. Netlačil se, díval se jen, jak to chodí. Mezi marody bylo hodně nemocných úplavicí. Ty lékař uznal nemocnými a posílal je domů. Otec postavil hůl do kouta a když na něho přišla řada, tak se o svém zranění ani nezmínil a hlásil, že má úplavici. Lékař mu doporučil mléčnou stravu a poslal ho na 14 dnů domů. Dobrých bylo 14 dnů.
Všechno vždycky bral s humorem a to mu pomohlo překonat mnohou nesnáz. Od února 1915 až do října byl s plukem v Hermannstadtě, jako ordonanz u jednoročáků. Pak jel na ruskou frontu, kde se v lednu 1917 dostal ke koním. V září 1917 byl přeložen na italskou frontu. Tam byl až do konce války v důstojnické kuchyni. Z Itálie jel na vlastní pěst domů, s koňmi i vozem. V Tyrolích byl zajat Italy. 4.11.1918 vstoupil do domobrany a bojoval na Slovensku proti Maďarům. Účastnil se bojů o Rimavskou Sobotu, Solgo, Tarjan, Putnok, Tornalu, Rožnavu a jinde. Ze Slovenska jel do Nýrska a hlídkoval na bavorských hranicích až do prosince 1919.
Když se vracel z vojny, tak jsme se to dověděli dříve, než přišel. Stavil se totiž v Kuřimi u sestry a bratrů. Lidé, kteří ho viděli ve vlaku nám to řekli. Tak jsme mu se sestrou utíkali naproti. Potkali jsme ho na poloviční cestě mezi Kuřimí a Knínicemi. Šel s nějakými lidmi. My jsme ho nepoznali a šli dál. Nechal nás přejít a pak teprve na nás zavolal.
Matka, jako žena vojáka, dostávala podporu, ale to na obživu nestačilo. Proto šila pláště pro vojáky, „komisní“, jak se tehdy říkalo. Donesla jich nastříhaných plný ranec, sešila je a odnesla zpět do Brna. Po celou první světovou válku jsme neměli bídu, ale také ne nadbytek.
Když se otec vrátil, tak začal zlepšovat dům. Hodně se na domě nadřel. Na stará léta však přece dům prodal a postavil nový v Horní brance č. 196. Divím se mu, že při své pracovitosti měl tak málo odvahy na něco velkorysejšího. Sám jsem asi také takový. Jdeme vždy tou nejméně schůdnou cestou. Chceme-li něco mít, tak se na to musíme pořádně nadřít. Kdybychom měli tolik odvahy a rozhodnosti, co máme píle, byli bychom dále.
Otec velmi rád pracuje. Pracuje rychle a u práce si velmi často zpívá. Chvilku neposedí. Když všechno udělá, tak nesedí doma, ale jde do hospody. Také svoje okolí nutí k rychlé práci. Velmi ho rozčilují pomalu pracující lidé. Je to asi rodová vlastnost většiny Vermouzků. I já jsem takový.
Já jsem začal studovat na reformním reálném gymnasiu v Králově Poli. Ze čtvrté třídy jsem přešel na II. čsl. státní reálku v Brně na Křenové ulici. Zde jsem v roce 1929 maturoval. Poté jsem rok navštěvoval abiturientský kurs při Učitelském ústavu v Brně. Po doplňovací maturitě v r. 1930 jsem nastoupil jako výpomocný učitel na šestitřídní školu v Dolních Loučkách u Tišnova. Tam jsem učil s malým přerušením, kdy jsem byl v Olší, tři roky.
17.6.1933 jsem narukoval k 10. pěšímu pluku Jana Sladkého Koziny v Brně. Zde jsem absolvoval školu pro důstojníky v záloze a zůstal jsem u 9. roty pluku na Špilberku. Na vojně se mně líbilo. Ještě v presenční službě jsem byl povýšen na podporučíka. Sloužil jsem 14 měsíců. Po vojně jsem učil na trojtřídní škole v Lažánkách u Tišnova. Na jaře v roce 1935 jsem byl přeložen na měšťanskou školu v Drásově, kde jsem byl do prázdnin. Po prázdninách jsem byl rok na Lomnici a pak 3 roky na měšťanské škole v Nedvědici. Zde se mi líbilo. Byl zde krásný život, dobrý učitelský sbor a dobří lidé. Po prvním vojenském cvičení v r. 1938 jsem byl povýšen na poručíka. Za mobilizace v r. 1938 jsem byl velitelem roty. S rotou jsem byl na jižní Moravě (Pasohlávky, Kostice, Morkůvky).
V září 1940 jsem byl na vlastní žádost přeložen na Dívčí měšťanskou školu v Tišnově. O vánocích, 28.12.1940, jsem se oženil s Annou Filovou, nar. 13.7.1917 v Nuzířově. Studovala na Masarykově universitě v Brně chemii a fysiku. V listopadu 1941 jsem se dostal na měšťanskou školu v Drásově. Byl jsem tam 12 let. Nejdříve jsem vyučoval němčinu, pro kterou mám aprobaci a universitní zkoušku, pak předměty III. odboru (matematiku, rýsování, kreslení) a také tělesnou výchovu.
Mám dva syny: Rostislava, nar. 17.7.1943 v Nuzířově a Bořivoje, nar. 2.2.1947 v sanatoriu v Králově Poli. Moje sestra Pavla se provdala za Stanislava Rašovského z Čebína, který je zámečníkem v TOS v Kuřimi. Mají syna Rostislava. Sestra zdědila dům č. 196 v Moravských Knínicích.
Bydlím s rodinou v Nuzířově č. 22, v domě, který patří tchýni a tchánovi, Františku a Anně Filovým. V roce 1948 jsme v Nuzířově koupili dům č. 24. Vypůjčili jsme si na něj skoro celou cenu, t.j. 200 000 Kčs a hned potom jsme si vypůjčili dalších 25 000 Kčs na nábytek. Vlivem několika jednotlivců a politických událostí jsme o dům i s nábytkem přišli. Přes pět roků jsem o něj bojoval, vystřídal všechny instance, ale všechno bylo marné. Soužití s tchýní v domě nebylo nejlepší. Měla 15 měřic pozemků, které jsem při školní práci jen s vypětím sil stačil obdělat. Neblaze působila různost názorů a její vliv na manželku.