ČESTMÍR IXCbc2 Bydlel po rozvodu s matkou v Řečkovicích. Chodil do reformního reálného gymnázia v Tišnově. (Z Kuřimi bylo lepší spojení do školy do Tišnova než do Králova Pole). Do kvinty přešel na První státní reálku v Brně, kde v roce 1938 maturoval. Začal studovat na strojní fakultě techniky v Brně. Po zavření vysokých škol 17.listopadu 1939 pracoval na stavbě dráhy v České a v letech 1940 až 1942 navštěvoval abiturientský kurz při strojní průmyslovce, kde podruhé maturoval. Nastoupil do zaměstnání u firmy Karel Sobol v Králově Poli. Když zpracoval podklady pro výrobu až do konce války, tak ho dal Sobol k dispozici pracovnímu úřadu. Pošťák, němec, se 15. prosince 1942 ptá, kdy mu má doručit předvolání z pracovního úřadu. Za dva dny! Šel na operaci s křečovými žílami. Přece Rejchu neunikl. 7. března 1943 odjíždí do Německa, do Finova u Eberswalde. Má nastoupit jako pomocný dělník. Umí dobře německy a drze se hlásí u ředitele podniku, předloží německo české vysvědčení z abiturientského kurzu a nastupuje jako konstruktér. 17. Března 1945 jede na ukradený „kurýršajn“ do Berlína. Vlaky směrem na Drážďany nejedou. Jede osobním autem s důstojníkem SS až do Prahy. Drzé vystupování a dobrá znalost němčiny. Důstojníkovi ani nenapadlo, že veze cizince. Formálně se přihlásí na pracovním úřadě s tvrzením, že závod, ve kterém pracoval byl vybombardován. Od 4. května zahajuje se skupinou několika dalších bývalých studentů techniky obnovu školy, která sloužila jako kasárna německé armády. V roce 1948 dokončuje studium státní zkouškou s vyznamenáním. Přitom ještě stačil absolvovat pětiměsíční důstojnickou školu. Nastupuje jako konstruktér u firmy J.Suchánek v Brně. Dokončuje konstrukci osmičkového projektoru, který jde ihned do výroby. Šestnáctkový, zvukový projektor, který navrhl, se již do výroby nedostal. Došlo ke znárodnění podniku. Projektor Optikotechny vykazoval horší parametry, ale nelze vyrábět typ od konkurence.
Mění obor působnosti. Nastupuje do oddělení technologických výpočtů Královopolské strojírny. Po válce se především opravovalo, co bylo válkou poškozeno. Nových zařízení se dělalo málo. V oddělení je jeden mladý inženýr chemik a dva staří inženýři. Ti odcházejí do důchodu. Chemik odchází k armádě. Čestmír je jmenován vedoucím neexistujícího oddělení. Má plné pravomoci najít si spolupracovníky a vybudovat oddělení. Sám se začíná na řešení konkrétních úkolů učit „chemickému inženýrství “, které se do té doby na žádné naší vysoké škole nepřednášelo. Pracuje 14 až 16 hodin denně, aby zvládl úkoly. V říjnu 1949 žádá profesora Pernu, vedoucího katedry paliv na chemické fakultě, zda by mohl absolvovat laboratorní cvičení z paliv, aby se blíže seznámil s materiálem, se kterým teoreticky pracuje. Perna mu velkoryse dává k dispozici laboratoř a pomoc laboranta. Čestmír pracuje do oběda v továrně a třikrát až čtyřikrát v týdnu pracuje do 19 hod. v laboratoři. Pravidelně konzultuje svoji práci s Pernou. V lednu 1950 dokončuje projekt „superfrakcionace lehkých uhlovodíků“. Bez reformiku se má vyrobit stooktanový benzín. Podobné zařízení postavili za války Angličané v Abadanu. Zařízení bylo zhruba navrženo „podle zkušeností “ a doladěno provozními zkouškami. Tehdy nebyly ještě k dispozici potřebné výpočtové metody. Superfrakcionace je tedy první zařízení svého druhu navržené jen na základě teoretických podkladů na světě. Projekt byl velmi úspěšný. Další úspěšné práce ho staví na přední místo mezi pracovníky oboru.
19. srpna 1952 je povolán na Vojenskou technickou akademii. Od 1. září přednáší chemické inženýrství. V dubnu 1954 je jmenován docentem. Prof. Perna je v té době zástupcem náčelníka VTA pro pedagogickou a vědeckou činnost. Vytváří pro Čestmíra a ing. Doležalíka optimální pracovní podmínky. Co na ostatních vysokých školách v Československu teprve v šedesátých létech pracně prosazují proti konzervativnímu přístupu „starých pánů profesorů “ je na VTA dávno zavedeno. Mimo práci na VTA pracuje Čestmír od března 1957 jako vedlejší zaměstnání na poloviční úvazek v Královopolské strojírně. Již v květnu 1958 odjíždí za továrnu s vlastním projektem surovinové destilace ropy do Egypta. Při první příležitosti, t.j. v červnu 1958 se vrací do Královopolské strojírny do funkce vedoucího projekcí VHJ. Ve skutečnosti vytváří nový útvar z ničeno. Jen malý počet pracovníků z Chemoprojektu v Brně, Praze, Teplicích a Bratislavě tvoří základ nového útvaru. Jsou to až na malé výjimky pracovníci, kterých se Chemoprojekt chtěl zbavit a využil k tomu probíhající kádrová opatření. Nový útvar má pro tuzemské stavby zpracovávat technické a prováděcí projekty v návaznosti na úvodní projekty vypracované Chemoprojektem. Pro zahraničí zpracovává vše, od nabídkového projektu až po uvedení zařízení do provozu. Královopolská staví v té době zařízení v Sýrii, Egyptě, Iráku a jinde. Po vzniku VTA nejsou v Brně vychováváni ani strojní ani chemičtí inženýři. Královopolské chybí noví inženýři. Ředitel Pešl se obrací na děkana obnovené strojí fakulty v Brně prof. Antonína Němce s žádostí o zřízení oboru chemické strojírenství. Děkan žádosti vyhovuje za podmínky, že Královopolská vypomůže svými pracovníky v oborových předmětech. Prvním vedoucím nové katedry se stává ve školním roce 1960/61 doc. Vermouzek. Přitom zůstává ještě tři roky vedoucím projekcí. V srpnu 1963 je Vermouzek jmenován řádným profesorem chemického inženýrství a od 1. října 1963 přechází zcela na VUT. I zde stojí před velkým úkolem. Při vzniku katedry má katedra jen jednoho interního pracovníka a to pouze laboranta. Je třeba vybudovat katedru jak materiálně, tak především personálně. To se poměrně brzo podařilo a již ke konci šedesátých let se katedra stává evropsky uznávaným pracovištěm v oblasti destilační techniky a brzo nato i v oblasti matematického modelování chemických výrob.
V letech 1968 – 70 přednáší na chartumské universitě v Sudánu. V roce 1985 předává vedení katedry svému bývalému asistentovi na VTA a později spolupracovníkovi v KSB ing. J. Kohoutkovi, o jehož rychlé jmenování profesorem se postaral. Sám přednáší dalších pět roků, až do roku 1990 jako „profesor konzultant “. Z KSB i ze školy jezdil často do ciziny. Mimo evropské země navštívil vícekrát Sýrii a Egypt a krátkodobě přednášel v Indii a na Kubě. Čtrnáct roků zastával různé akademické funkce.
7.9.1946 se oženil s Jiřinkou Doleželovou. Její otec byl profesorem obchodní akademie v Brně. Byl uznávaným národohospodářem, spolupracoval s Baťou, psal do Lidových novin, Hospodářské politiky a časopisu Zlín. Vydal několik národohospodářských knih. Jiřinka vystudovala obchodní akademii v Brně. Pracovala převážnou dobu na VUT a ve Výzkumném ústavu čistých chemikálií při Lachemě. Od svatby až do roku 1970 bydleli v rodinné vilce na Březinově ulici v Žabovřeskách, kterou Jiřinka dostala od rodičů. V letech 1970 – 72 vybudoval Čestmír ve svépomocném stavebním družstvu 4 byty, jeden pro sebe, jeden pro tchána s tchýní a po jednom pro syna a dceru. Jiřinka zemřela na rakovinu 31.7.1991 v den, kdy její matce bylo 92 let. Její matka, Božena, zemřela 15.5.1994.
Vítězslava, nar. 22.2.1922 vychodila obchodní školu a pracovala jako úřednice. V roce 1940 se provdala za Oldřicha Nimrichtera, úředníka. Měla s ním dva syny, Ivana a Oldřicha. Zemřela náhle na služební cestě 14.11.1974 ve věku 52 let. Syn Oldřich spáchal sebevraždu 21. března 1985 ve věku 39 let.
Čestmír měl se svojí ženou dvě děti, PETRA XCbc3 , nar. 24.6.1947 a Zoru, nar. 30.8.1950. Petr po absolvování dvanáctiletky začal studovat na elektrotechnické fakultě VUT. Byl ve druhém ročníku, když rodiče odjeli na dva roky do Sudanu. Přerušil studium a našel si zaměstnání v Geofyzice Brno. Prošel tam snad všemi odděleními a v práci se mu dařilo. Byl velmi úspěšný. Získal např. zlatý odznak nejlepšího zlepšovatele oboru. Navrhoval, vyrobil a měřil zařízeními pro letecký průzkum. V roce 1986 přechází do I. brněnské strojírny, kde zřizuje pracoviště osobních počítačů. Zajišťuje servis osobních počítačů a pro snadnější zajišťování této činnosti přechází do pražského družstva výpočetní techniky, které pro něho zřizuje v Brně pobočku. Postupně se pracoviště mění na součást akc. spol. Micromen, pak na samostatné družstvo DataCoop a konečně v DataCoop s.r.o., jejímž je Petr ředitelem. Po určitou dobu mu pomáhá otec, který je v té době již v důchodu. DataCoop zaniká a Petr pracuje s využitím znalostí z výpočetní techniky se svými dvěma mladšími syny.
Dne 10.10.1970 se oženil s Alenou Klocovou, studentkou filosofické fakulty brněnské university. Ta pracovala po dokončení studií jako překladatelka z francouzštiny, ruštiny a angličtiny v Cheposu. Mají syna ZDEŇKA XICbc, narozeného 25.3.1974. Když se rozvedl zůstal syn u matky. Zdeněk se dobře učil a po absolvování gymnázia studoval na přírodovědecké fakultě brněnské university. Oženil s Martinou Antošovou, narozenou 13.10. 1975 a 10. 3. 1994 se jim narodil syn MATĚJ XII C. Zdeněk 25. 6. 1997 promoval na magistra přírodních věd. V roce 1978 se Petr znovu žení s ing. Janou Valeskou, zemědělskou inženýrkou. Má s ní dva syny JAN XII C, nar. 19.2.1979 a PAVEL XII C nar. 30.5.1981. Je to harmonické manželství. Bydlí v Řečkovicích, Bratří Křičků 28, v družstevním bytě, který pro něho zakoupili Petrovi rodiče.
Dcera Zora se vyučila fotografkou a pracovala v TOS Kuřim. V roce 1968 se provdala za Josefa Stupňánka z Koryčan. Má s ním tři děti, Zoru, nar. 24.6.1970, Evu, nar. 26.6.1975 a Karla, nar. 18.11.1977. Také ona dostává od rodičů družstevní byt v Řečkovicích. V roce 1978 se rozvedla. Nyní bydlí v Újezdě u Brna v domě, který vyměnila za byt v Brně a na který ještě doplatila asi 50 000 Kčs. Po operaci kyčlí je v invalidním důchodu.