Ani ne za sto let po příchodu našeho předka Jana se Vermouzci na Lipůvce velmi rozmohli. Zásluhu o to měl Pavel, který měl pět synů. Kdy se narodil KLEMENT III B nevíme. Podle údajů při úmrtí by to mělo být v roce 1701 /1/, ale tento údaj určitě není správný. Kdyby byl, tak by musel být zapsán v lipůvské matrice, která začíná v roce 1692. I kdybychom uvažovali, že ho kantor nebo farář zapomněli do matriky zanést, jak se někdy stávalo, odporuje tomuto datu údaj o Klementově sňatku v lipůvské oddací matrice /2/. Dne 13. listopadu 1712 se ženil Klimeš, syn Pavla Wermuzka. Bral si za manželku Marinu, dceru Valentina Valy z Lipůvky. To by mu bylo podle vypočteného data (1701) dvanáct let a nemohl by se tedy ženit. Bylo-li mu alespoň dvacet let, tak se narodil před rokem 1692 a jeho narození nemůže v matrice být.

Klement měl se svou manželkou Marynou celkem 10 dětí. Nejstarší byl syn Josef. Narodil se 19.3.1714. Kdy zemřel nevíme. Dne 25.10.1716 se narodilo rodičům Klementovi a Marině, podle zápisů v matrice na Lipůvce, dítě, ale jeho jméno chybí. Z pozdějších záznamů se dovídáme, že to byl syn Šimon. Zemřel 9.4.1752. Farář odhadl, že mu bylo 35 let. Narodil se tedy v roce 1716. V matrice je uveden jako exmilici, t.j. bývalý voják. Byl odveden na čtrnáct let, jak to bylo tehdy obvyklé. Zdá se, že si je odsloužil. Zažil za své služby válku o dědictví rakouské a možná na válečné útrapy zemřel. Dne 7.2.1720 se Klementovi a Marině Vermouzkovým narodil chlapec, jemuž dali jméno Matěj. O jeho životě nic dalšího nevíme. Dalším potomkem manželů Vermouzkových bylo děvče, jemuž dali jméno Rozára. Na svět přišla 28.8.1722 a zemřela ve věku 26 let dne 26.6.1748 jako svobodná. Dalším jejich dítětem bylo zase děvče. Pokřtili je Barbora (1724). Již jako jedenáctiletá je uváděna za kmotru. V pětadvaceti letech, dne 14.3.1749 se jí narodil nemanželský syn, jemuž dali jméno Josef. Kdo byl jeho otcem není v matrice uvedeno. Snad jim byl Matěj Novotný z Lipůvky, za něhož se Barbora 10.2.1754 provdala. Josef zemřel 20.12.1754. Dalším Klementovým synem byl Jan Jiří. Narodil se v roce 1729 a zemřel 1736. Dne 14.4.1729 se manželům Vermouzkovým narodila Kateřina. Provdala se 12.1.1760 za Karla, syna Matěje Doloučného z Nuzířova. Další dcera Marina, narozená 17.8.1731, se provdala 28.1.1755 za Laurencia Havránka z Kuřimi. Svědkem na svatbě byl bratranec Jakub Vermouzek z Kuřimi, kde byli Vermouzci již dvacet let. Posledním potomkem Klementova manželství byla Anna, narozená 1734. Zemřela 1737. V matrice je ještě zapsáno úmrtí Jiříka, synáčka Klementa Vermouzka – 4.7.1722. Jeho narození jsem nezjistil. Protože děti přicházely na svět vždy po dvou letech, narodil by se Jiřík v roce 1718. Marina zemřela 11.7.1750 ve věku 55 let. Narodila se tedy v roce 1695. S Klementem prožili dost bouřlivý život. Hospodařili na chalupě, na podsedku, jak se tehdy říkalo. Podle urbáře z roku 1725 platili ze svého hospodářství: o svatém Jiří 1 zlatý 1 krejcar 3 2/6 denáru, o svatém Václavu 1 zlatý 8 krejcarů 3 2/6 denáru, o svatém Martině, kdy byla třetí platební lhůta, neplatili nic /3/. Klement byl dobrým hospodářem, takže mu vrchnost při některé z úprav pozemků přidala polí. Zdá se, že to bylo 1731, kdy se stal z chalupníka sedlákem.

V roce 1749 měl Klement na Lipůvce 11 měřic polí čtvrtinu achtlu zahrady, luk na 1 2/4 fůry sena. Tato usedlost v roce 1674 neexistovala, před Klementem na ní není žádný hospodář. Páni mu přidělili kde co, jak je vidět z toho, že měl pole v 28 kusech a louky v 5 kusech, měla tedy jeho jednotlivá pole ani ne půl měřice /4/. V roce 1754 je Klementovo hospodářství počítáno za čtvrtlán a je při něm 13 měřic 6 achtlů polí, 2/4 achtlu zahrady a luk na 1 1/2 fůry sena. Klement je na tomto hospodářství uváděn ještě při číslování domů v roce 1770, ačkoliv byl již mrtev. Zemřel 4.6.1767.
Zažil během svého hospodaření války o dědictví rakouské, které vedl pruský král Fridrich II. s císařovnou Marií Terezií. Z počátku Morava boji netrpěla, ale obyvatelstvo muselo odvádět značné peněžní a naturální dávky. V zimě roku 1741 však vtrhl pruský král na Moravu a brzy stál v Letovicích. 6. února 1742 se hrnula pruská armáda přes Jedovnice k Blansku, tam překročila Svitavu a táhla přes Jestřebí, Černou Horu a Lipůvku ke Kuřimi. Tam dorazila v 8 hodin večer. Pochod vojska byl velmi obtížný, neboť všude bylo mnoho sněhu, cesty kluzké a neschůdné, jízda musela sesednout z koní a jít pěšky. Pěšky šel i sám král. Prušáci vymáhali všude velmi tvrdě potraviny, píci pro koně, ba i peníze, tak zvané výpalné. Vesničané schovávali před vojsky cennější věci. Klement hospodařil na Lipůvce na chalupě, která dodnes stojí. Při číslování domů dostala číslo 14. Při sepisování usedlostí na Lipůvce v roce 1775 je na ní předek dnešních majitelů Jakub Dvořáček. Grunt č. 14, na němž Klement hospodařil, je dnes nízký dům naproti hospodě u Mánků (bývalá radnice) a Dvořáčci jsou tam dosud.

Klement prožil ještě válku sedmiletou (1756 – 1763). Morava se stala válečným polem. Prusové dobývali Olomouc. Mimořádné vojenské dávky se stupňovaly rok od roku. Ke konci války stoupl poplatek z jednoho lánu až na 70 zlatých.

Klement, přesto že měl 10 dětí, se nedočkal vnuků, kteří by nesli jeho jméno. Synové mu umírají, dcery se vdávají. Syna Šimona přežil o 15 let. Neměl pokračovatele, neměl komu by svěřil úsilí svého života. Odchod bez syna je vždy smutný, nejsmutnější však na gruntě, když hospodář vidí pozvolný úpadek, zánik toho, co zbudoval.

Smrtí Klementa mizí jméno Vermouzků z usedlosti č. 14 a nezachovalo se ani v ústním podání. V r. 1775, při sepisování gruntů, platů a robotních povinností je majitelem gruntu již Jakub Dvořáček. Výměra hospodářství je stejná a platí se z něho: 5 zlatých 48 krejcarů vojenské daně, 44 krejcarů 2 denáry pozemkové činže vrchnosti (splatné na sv. Jiří a sv. Václava), 6 krejcarů za slepice.

Všechny čtvrtlány na Lipůvce byly zatíženy stejnou robotou. Bylo to šest dnů pěší roboty v týdnu, celoročně jednou osobou. Všechny svátky se jim však z roboty odpočítávaly. Místo týdenní pěší roboty mohl čtvrtláník porazit a srovnat 2 sáhy tvrdého nebo měkkého dříví v dolním nebo horním polesí /5/.

Město Brno rozdělilo svoje lesy, které patřily pod kuřimskou správu na dvě polesí: dolní a horní. K dolnímu se počítaly lesy kolem Kuřimi, Lipůvky, Svinošic, Lažan, Šebrova a Svaté Kateřiny, k hornímu lesy u Vohančic, Lažánek, Maršova, Deblína a Křižínkova.

Sáh byl ráz dříví sáh dlouhý, sáh vysoký a loket široký, t.j. asi 3 krychlové metry. Nebylo to stejné, záleželo na tom na jaké sáhy se počítalo. Měl-li sedlák porazit dva sáhy dříví týdně, měl s touto prací jeden člověk týden co dělat. Výhoda byla snad jen v tom, že do lesa šli z domu dva nebo tři, udělali „ normu „ a měli ten týden volno pro svoji vlastní práci. Jiná výhoda byla snad v tom, že si robotník donesl z lesa kus dřeva.

Na robotu se chodilo v zimě v 8 hodin, v létě v 6 hodin a propouštělo se v zimě ve 4 hodiny, v létě v 8 hodin. Při senoseči a po dobu žní obdržela každá osoba na roli denně 1 bochník chleba 2 funty těžký a při ukončení všichni poddaní dohromady 4 bečky piva /6/. Bečka piva mívala 4 vědra, vědro asi po 54 litrech, takže poddaní dostali při ukončení senoseče přes 8 hl. piva. Pití se zúčastnili všichni poddaní, ať dělali nebo nedělali. Pivo, to byla jediná odměna za práci, pobídka, aby si robotníci s prací pospíšili. Napili se, zazpívali, zatancovali a šli zase do práce.

Klement již tehdy nebyl majitelem čtvrtlánu, ale platy na gruntech se měnily zvolna a roboty zůstávaly stejné celá desetiletí. R. 1787 je na gruntě Jakub Dvořáček. Grunt měl tehdy 9 jiter 530 čtverečních sáhů pozemků a kontribuce z něj byla 6 zlatých 15 krejcarů /7/.

Tehdy již pominulo vybírání pozemkové činže, náhrad za slepice a vejce, vojenské daně. Teresiánské a josefinské reformy sjednocují berní systém a převádějí vybírání daní z rukou vrchnosti do rukou státu. Vrchnostenský aparát tyto práce pro stát dělal. Stát zamezoval libovůli vrchnosti a stanovil nejvyšší zatížení pro poddané.

Jakub Dvořáček kupuje bývalý Klementův grunt, čtvrtlán č. 14 od vrchnosti dne 30.4.1792 za 4 rýnské. Tehdy má výměry 8 jiter 537 čtverečních sáhů.

Na Lipůvce žila ještě jedna rodina Vermouzků. Jejím zakladatelem byl FRANTIŠEK III B 3, nejmladší ze synů Pavla Vermouzka z Lipůvky. František se narodil 3.10.1700. Oženil se v roce 1726 s Kateřinou. Snad byla dcerou nebo vnučkou Mikuláše Šoukala, který měl na Lipůvce při lánové vizitaci v roce 1674 hospodářství ve výměře 10 staromoravských měřic polí druhé třídy, tedy celkem horší jakosti. Měl je v 6 kusech. Později je na tomto hospodářství František Vermouzek.

František Vermouzek měl s Kateřinou 7 dětí: JAKUBA IV B 3, narozeného 17.4.1727, Matouše, narozeného v r. 1729, který zemřel osmnáctiletý, Marii Magdalenu, která zemřela jeden a půl roku stará v roce 1735, Marinu, narozenou 19.3.1736, která se provdala 29.1.1759 za Jakuba, syna Šimona Hrnčíře z Dlouhé Lhoty. Antonín, narozený r. 1740, zemřel téhož roku. Václav, narozený r. 1743, zemřel rovněž téhož roku. Terezie, narozená 9.10.1745, se provdala 27.5.1765 za Bartoloměje Fefose z Lipůvky.

V urbáři města Brna z r. 1725 ještě není František psán, nebyl na majetku. V roce 1731 dělala brněnská vrchnost úpravy pozemků ve svých dědinách. Dává přeměřovat pozemky, někde k menším hospodářstvím přidává polí, aby je zvětšila, jinde je zmenšuje. Úpravou František Vermouzek na Lipůvce získává. Byla mu přidělena některá zaměřená pole od sousedních gruntů. Usedlost se tím zvětšila z původních 10 mír na 22 měřic polí, čili ze čtvrtlánu se stal pololán. Pole byla v 27 kusech, louky v 5 kusech a jejich výnos byl odhadnut na 1 fůru sena a půl fůry otavy.

V roce 1749 je tam již hospodářem František Vernosek a grunt je uváděn pod pořadovým číslem 18 /8/, nejprve jako čtvrtlán, později jako pololán. Pozemková držba byla na Lipůvce velmi rozdrobena, parcely byly malé. Podle nálezu vizitační komise z roku 1749 tam bylo 563 měřic pozemků v 604 kusech, 7 měřic a 2 achtle zahrad a 103 kusy luk na 39 2/4 fůry sena a 19 fůr otavy.
Komise také shledala, že od poslední vizitace v roce 1674 – v době kdy na Lipůvce bydlel Hanns, první Vermouzek – se půda přesunula. Tehdy bylo naměřeno 600 měřic poddanské půdy, nyní pouze 563 měřic. Komisí byl rozdíl vysvětlen tak, že se vrchnost ujala 37 měřic „ na Padělcích „. Padělky byla polní trať položená v mírné kotlině na severním okraji vesnice, jedno z nejlepších polí dědiny. Sahalo až ke státní silnici a od ostatních tratí bylo odděleno mezí. Pole obdělávali nejpravděpodobněji ze svinošického dvora. Po jeho rozdělení v r. 1784 familiantům, byly Padělky rozděleny mezi sedláky na Lipůvce. Vznikly z nich Díly, k nimž byly udělány cesty. To co odpadlo, bylo později na jedné straně zastaveno dvěma chalupami a podrželo původní název „Padělek“. Zbytek na druhé straně byl rozdělen na úzká, nepravidelná políčka, (u dnešního hřbitova), kterým se podnes říká „Padělíček“.

Bylo také zapsáno, že obec používá 5 mír pastvin „na dolním a horním pastvisku“. Komise dále zjistila, že v této vesnici se sklidí na jednu vysetou sháněnou měřici obilí, rozuměno ne v nejlepším ani v nejhorším roce, 3 měřice /9/. V roce 1754 měl František Vermouzek již 27 měřic 2 3/4 achtlu polí, luk na 1 1/2 fůry sena.

Kromě platů a naturálních dávek museli poddaní vrchnosti odvádět ještě desátek a ten byl na Lipůvce značný. Farníci museli dávat 82 1/2 měřic obilí a 21 1/2 kopy slámy. Připadalo tedy na sedláka kolem 4 měřic obilí a kopa slámy.

V těchto časech nebylo na Lipůvce ani příliš bezpečno. Hluboké lesy blízko dědiny, táhnoucí se na jednu stranu k Brnu, na druhou až k Černé Hoře, na východ k řece Svitavě a daleko za ni, poskytovaly úkryt četným loupežníkům. Ti přepadávali pocestné, formany, samoty, mlýny a zvláště měli spadeno na vranovský klášter. Vyloupili jej v roce 1726 a v roce 1737 zase kostel. Poprvé prý banda lupičů čítala 100 hlav. Snad strach znásobil tento počet.

Necelou hodinu od Lipůvky, tam kde silnice z Brna vstupuje za Závistí do černohorských lesů, kde se říká „Na brlozích“, bývali pocestní často přepadáváni. To nahánělo obyvatelům v okolí strach. Že někteří z nich loupežníkům napomáhali je jisté. To se zvláště říkalo o obyvatelích odlehlé vesničky Lhotky, které se proto přezdívalo Lhota Šibená. Krajina bývala málo bezpečná i později, až do roku 1800, ba i déle, dokud nebyla vystavěna dráha údolím Svitavy.

Doba válek byla po roce 1748 vystřídána několika léty klidu. V této době byly opraveny státní silnice a vystavěny silnice nové. Mezi nimi byla v roce 1752 dokončena silnice z Brna do Prahy (Černohorská), která vedla přes Lipůvku. Při stavbě silnice museli poddaní až ze vzdálenosti dvou mil robotovat.

Lipůvka tím získala spojení se světem. Bylo zřízeno pravidelné spojení Brna s Prahou pro dopravu osob, psaní a lehčích balíků. Na silnici byly ve vzdálenostech asi dvou mil zřizovány poštovní stanice, kde se přepřáhaly koně. Taková „dědičná pošta“ byla až do roku 1876 i na Lipůvce. Tento pokrok v dopravě měl vliv i na myšlenkový svět a hospodářský rozvoj jak vesnice, tak rodu Vermouzků.

Ještě jednu povinnost měli osedlí na Lipůvce. Ta souvisela s tehdejším berním systémem. Veškeré platy a dávky se tehdy odváděly vrchnosti. Ta je soustřeďovala v kontribučenské kase a z ní platila předepsanou kontribuci a zemské dávky. Pro snazší odvádění peněz byly z několika panství soustřeďovány na jedno místo, kam pro ně dojížděli zemští úředníci. Takové místo bylo na zámku v Černé Hoře, odkud byly tyto „císařské peníze“ odváženy do hlavního města Brna. To se dálo s velikou opatrností na vozech tažených vícespřežením a opatřených bezpečným průvodem. V místech snadného přepadení bylo povinností obyvatel blízkých obcí, aby stáli ozbrojeni podél cesty, v určitých vzdálenostech, dokud „císařský kurýr“ nepřejel. To byla také povinnost obyvatel Lipůvky a tedy i Vermouzků.

František je psán ještě v r. 1770 jako majitel pololánu č. 21 na Lipůvce, ačkoliv zemřel již 25.4.1768 ve věku 68 let. Nebyl na gruntě zakoupen. Jeho manželka Kateřina zemřela již v r. 1765 ve věku 56 let.

Majetek na Lipůvce po něm dostává zeť Jakub Hrnčíř z Dlouhé Lhoty, který se v r. 1759 oženil s Františkovou dcerou Marynou. Nedostává jej hned. Mezi nimi je zapsán jako majitel tohoto gruntu jakýsi Fabián Beran. Asi se na nezakoupených gruntech hospodáři často střídali. Jakub Hrnčíř je psán jako majitel v r.1775 při sestavování urbariální fáse. Tehdy mělo hospodářství 27 mír a 3 achtle rolí, luk na 1 1/2 fůry sena. Vojenské daně platil 12 zlatých, pozemkové daně 1 zlatý 28 krejcarů 3 denáry. Místo odváděných slepic 12 krejcarů.

Na gruntě vázla robota, jako na všech pololánech na Lipůvce. Dvěma koňmi, dva dny v týdnu celoročně robotovat. Během žní musela z gruntu jedna osoba tři dny žít panské obilí. Obilí se nekosilo, nýbrž žalo srpy, ve starších dobách zubatými, později srpy s hladkým ostřím. Žívalo se hlavně žito a pšenice, jednak ze zvyku, jednak také z obavy, aby obilí při kosení nevypadávalo. Nařizovaly to četné hospodářské instrukce. Ještě v roce 1813 se toto nařízení vyskytuje v instrukci pro státní statky. Když bylo obilí malé, tak se žívalo travní kosou, shrabovalo na řádky a po uschnutí se vázalo do snopů. Jestliže chtěl pololáník v době žní zaměnit robotu potažní za robotu pěší, mohl tak učiniti a sice za 3 dny tažné roboty 9 dnů roboty pěší.

Na robotu se jezdilo od 1. ledna do konce března a od začátku října do konce roku v 8 hodin ráno, ve 12 se dvě hodiny krmilo a z roboty se propouštělo v 6 hodin. V létě se jezdilo na robotu v 7 hodin, ve 12 se krmilo, zapřahalo se o půl třetí a pracovalo se do 8 hodin večer. Sedláci byli povinni si hlídati svůj rohatý dobytek na pastvě. Při dalekých fůrách byli povinni se spřáhati. Pokud bylo v týdnu jeden nebo více svátků, tak se z potažní dvoudenní roboty nic neodpočítávalo, jen v době žní, konal-li pololáník místo potažní roboty robotu pěší, tak se mu za každý svátek jeden den odpustil. K letnímu a zimnímu mlácení se dostaví jedna osoba asi po pět dnů a obdrží při ukončení výmlatu 1 krejcar. Kromě toho je z gruntu povinna jedna osoba týdně, po tři dny v době česání chmele, chmel trhati. Jedna osoba z gruntu musela před vánocemi po tři dny na honech naháněti. Hospodář byl povinen spřísti 5 i 6 funtů vrchnostenského konopí a tolik hrubé příze odvésti.
Místo tažné roboty byl hospodář povinen poraziti a srovnati 3 sáhy tvrdého nebo měkkého dříví v dolním nebo horním polesí. Místo týdenní tažné roboty přivésti z horního polesí jeden sáh dříví ke kuřimskému (Zwinger) pivovaru, nebo z lipůvského polesí dva sáhy dříví. V době senoseče obdržela každá osoba na robotě bochník chleba, dva funty těžký a všichni poddaní při ukončení 4 bečky piva /10/.

Jakub Hrnčíř je psán jako majitel pololánu č. 21 v r. 1787. Hospodářství mělo tehdy 20 jiter, 538 čtverečních sáhů pozemků, t.j. polí a luk a platilo se z něho 14 zlatých, 11 krejcarů kontribuce. Jakub kupuje tento pololán od vrchnosti v r.1792 za 8 zlatých. Tehdy má výměru 15 jiter, 741 čtverečních sáhů polí, luk a zahrad jedno jitro 271 čtverečních sáhů a 639 čtverečních sáhů chrastin (Gestrupp) /11/. Přesto, že na gruntě byli Hrnčíři, říkalo se tam stále u Vermouzků, až do kolikátého kolena a staré Hrnčířce nikdo jinak neřekl než Lojzka Vermouzkova, stejně jako její bratři byli Vermouzkovi chlapci.

Spletitý život měl JAKUB IV B3, syn Františka Vermouzka, narozený 17.4.1727 z Františkova manželství s Kateřinou. Je to jediný mužský potomek této větve, který dospěl. Oženil se 28.10.1753 s Marynou, dcerou Matěje Šťastného z Kuřimi. Za svědka mu byl strýc Tomáš Vermouzek, sedlák z Nuzířova. Po svatbě bydlel Jakub snad nějaký čas v Kuřimi, neboť tam měl domek. Snad jej dostali mladí věnem. Je tam v r. 1754 psán jako bezzemek, domkář.

Tehdy měla Kuřim 2433 měr 3 3/4 achtlu polí, 24 měr 2 achtle zahrad, 33 měr 4 achtle pustin, 319 měr 2/4 achtlu pastvin a 285 měr 3/4 achtlu luk /12/.

V Kuřimi se Jakubovi narodily dvě děti: Martin 5.11.1757, který zemřel 27.1.1759 a Anna, narozená asi v roce 1759, která zemřela v únoru 1763 ve věku 4 let. V jednom týdnu Jakubovi umírá synáček Martin a manželka Maryna. Zemřela 2.4.1759 ve věku 33 let. Asi zemřeli na nějakou epidemii. Za války s Prusy se země zamořila různými nemocemi, které propukaly ještě dlouho po válce a hubily obyvatelstvo.

Po smrti manželky a synka se vdovec Jakub z Kuřimi odstěhoval, jak se zdá tak na Lipůvku. Zůstal jen s malinkou dcerkou Annou. Co mu zbývalo, než se oženit. Za rok, 5.2.1760 se podruh a vdovec Jakub Vermouzek z Lipůvky žení s vdovou po Matěji Kotasovi ze Skaličky Kateřinou /13/. Kotasovo hospodářství, na které se Jakub přiženil nebylo velké, jako ostatně žádné hospodářství v celé dědině. Byl to jeden z pěti čtvrtlánů, zhruba o výměře 7 měřic, které vznikly při úpravě pozemků a gruntů ve vesnicích brněnského panství v roce 1731. Tyto čtvrtlány vznikly rozdělením lánového gruntu. Vrchnost si při úpravě počínala tak, jak jí to vyhovovalo. Zatím co na Lipůvce zvětšuje malá hospodářství, z podsedníků dělá sedláky, na Skaličce zase velké hospodářství dělí. Buď byl na láně špatný hospodář, nebo, což bylo pravděpodobnější, nebyl o velký majetek zájem, zvlášť na Skaličce, malé vesnici se špatnou půdou a odlehlé od světa. Celá Skalička měla tehdy (soupis z r. 1749) 95 měr 4 achtle rolí, 2 měřice 7 achtlů zahrad, luk na 5 a čtvrt fůr sena a 2 a čtvrt fůry otavy. Vizitační komise tam shledala o 26 měřic polí víc než bylo zapsáno v r. 1674.

Jakub měl usedlost o výměře 6 měřic 6 achtlů polí, 3 achtle zahrady, luk na 3/4 fůry sena a 1/4 fůry otavy. Bydlel asi na Skaličce, ale v r. 1770 je psán jako podruh, bezzemek v Kuřimi. Nemusel tam bydlet, měl tam asi domek po své první ženě. V r. 1777 je Kateřina, žena Jakuba Vermouzka, rolníka ze Skaličky za kmotru. Jakub tedy ještě žil, patrně na jejím hospodářství na Skaličce, vlastníkem však nebyl. Kdy a kde zemřel není známo. Z té doby chybí matriky. Na Skaličce děti asi neměl.

Jakubem jeho rodina vymřela. Na hospodářství ve Skaličce je v r. 1788 Karel Kotas, syn z prvního manželství. Kotasovo hospodářství dostalo při číslování domů popisné číslo 12 a stojí na Skaličce blízko mlýna. Na Skaličce nebylo asi zle. Na č. 6 tam byla již tehdy palírna /14/.

František III, zakladatel této větve, ji viděl již za svého života vymírat. Synové mu umírali, dcery se provdaly. Sám měl 7 dětí, dočkal se ale jen dvou vnuků a oba je přežil. Kolikrát asi stál nad hrobem a uvažoval o marnosti lidského snažení. Nakonec zůstal jen se synem Jakubem. Kromě vybledlých zápisů po nich není památky.

Další Pavlův syn TOMÁŠ III B2 se narodil 12.11.1697 a oženil se 8.11.1722 s Marynou, dcerou Pavla Pařízka z Lipůvky. Tomáš bydlel nejprve na Lipůvce, kde se mu narodil 9.5.1724 prvorozený syn JAN IV B2 a v roce 1729 syn Cyrha, který zemřel hned po narození.

Je veden v urbáři z r. 1725 jako čtvrtláník na Lipůvce. Z čtvrtlánu platil vrchnosti o vánocích 2 kuřata, o sv. Jiří 45 krejcarů 2 denáry, o sv. Václavu 45 krejcarů 2 4/6 denáru a o sv. Martině nic /15/.
Od roku 1732 hospodaří Tomáš v Nuzířově. Zdá se, že jeho přestěhování do Nuzířova přímo souvisí s úpravou pozemků a gruntů, která se na brněnském panství prováděla v r. 1731. Na Lipůvce se zvětšovaly grunty, jeho bratři Klement a František získávají pozemky, zvětšují svá hospodářství, i když to nemusely být právě pozemky Tomášova čtvrtlánu. Velkých gruntů na Lipůvce nebylo. Lány tam byly po čtyřiceti měřicích a ty se jistě nedělily. Rozdělovala se asi některá malá hospodářství a přebyteční hospodáři se dávali do jiných vesnic, kde bylo půdy víc.

Na Lipůvce ubylo selské půdy také tím, že se vrchnost ujala 37 měřic půdy „ na padělcích „ k vlastnímu obdělávání, jak zjistila vizitační komise v r. 1749. Stalo se to také asi v r. 1731. V Nuzířově byla úprava obrácená. V roce 1674 a později tam bylo 6 lánů, každý po 70 měřicích polí, jeden pololán o 35 měřicích a 3 domkáři s pozemky. V roce 1716 tam bylo 15 domů. Lány byly asi při úpravě v roce 1731 zrušeny a ze všech pozemků uděláno 10 lánů po 50 měřicích. Na jeden z těchto zmenšených lánů přišel, možná proti své vůli, ale po vůli vrchnosti, z Lipůvky Tomáš Vermouzek. Předchůdcem Tomášovým na tomto láně byl v r. 1674 Jan Přelivač. V roce 1749 je tam uváděn hospodář Tomáš a hospodaří na 50 mírách 7 achtlích polí, 3 achtlích zahrady, luk má na 2 fůry sena a 2 fůry otavy. Pole má v 33 kusech, louku v jednom kuse.

Celá obec Nuřízov měla tehdy 330 kusů polí o výměře 508 měr 6 achtlů, zahrad 2 měřice 6 achtlů, 26 kusů luk na 19 1/2 fůry sena a 9 1/4 fůry otavy. Stav půdy se v obci nezměnil od r. 1674. Kromě sedláků byli tehdy v obci dva nádeníci, kteří provozovali řemeslo. Obec neměla ani vlastní les, ani pastviny. Komise naznala, že dědina Nuzířov má půdu střední jakosti. Hospodaření tam bylo trojstranné.

Pole se dělila na 3 díly. V prvním díle se pěstovalo ozimé žito a ozimá pšenice, v druhém díle jařiny, jako ječmen, oves, hrách, čočka a proso a třetí díl leží vždy rok ladem. Nazývá se úhor nebo lada a pase se na něm dobytek. Byla to jediná pastva pro dobytek od jara do podzimu, protože obec tehdy jiných pastvin neměla. Na úhorech, t.j. neoraných strništích bujel plevel. Aby se ho zbavili, museli pole až čtyřikrát orat. Bylo to tehdy zvykem a čtyřnásobnou orbu doporučovaly i instrukce pro panské pozemky. Dělávalo se to zvlášť po pšenici, zatím co po ječmeni stačilo orat třikrát. Jistě i nedokonalé pluhy, rádla, podmiňovaly trojí nebo čtverou orbu. Pole se orala dvojspřežím, ale velmi často čtyřspřežím, jednak proto, že úlehle se oraly těžce a také proto, že dobytek býval špatný, slabý. Nesela se pro něj píce a byl-li suchý rok i pastvy bývaly špatné. A luk bylo málo.

Dobytku se věnovalo málo péče, zvláště hovězí býval malý a slabý. Dával málo užitku a ojedinělé pokusy na některých panstvích k zlepšení plemene nepronikly mezi sedláky. Ani koně nebyly dobří, i když se stát v této době začíná z vojenských důvodů o chov starat. Dobytek nebyl považován za zdroj příjmů sedláka. Hlavní váha se kladla na pole. Snad jen ovcím se věnovala větší péče.
Vlna se upotřebila doma, stejně jako ostatní předivo, které si sedláci pro domácí potřebu vypěstovali. Tehdy se v dědinách pilně předlo a kadlec nechyběl v žádné větší vsi. Nuzířovští měli možnost prodávat i nakupovat v královském městě Brně, které bylo jen 2 míle vzdálené /16/.

Obec neměla vlastní les a přesto, že vrchnost měla rozsáhlé lesy, které sahaly až do dědiny, kupovali nuzířovští dřevo od blanenské a černohorské vrchnosti, sáh za 27 krejcarů /17/. Zdá se, že spotřeba dřeva v Brně byla veliká, takže brněnská vrchnost je ani svým poddaným neprodávala. Oni si je však v panských lesích jistě nakradli.

Vesnice je položena v dolíku při potůčku. V 18. století je na pečeti obce srp, rádlo a krojidlo a nápis: Pečeť Nořizovská. Podle pověsti stával v této obci dvůr a jeho pozemky byly později rozděleny mezi selské usedlosti. Celý katastr se skládá z polních tratí, které mají přibližně čtvercový tvar.

Kromě daní, dávek a robot přispíval Tomáš také na desátek faráři, který byl pro celou obec Nuzířov: pšenice 8 měr, žita 20 měr, ječmene jednu míru, ovsu 5 měr, hrachu jednu míru. Celkem tedy 35 měr. Slámy skoro 9 kop, tedy skoro 2 kopy na sedláka. Zrna připadalo na sedláka asi 4 míry /18/.

Grunty velmi trpěly za válek prusko – rakouských, zejména za obležení Brna v roce 1742 od Prusů a jejich spojenců Sasů. Celé brněnské okolí bylo zaplaveno vojskem. Prusové, kteří měli svoje hlavní sklady v Boskovicích, obkličovali Brno v širokém oblouku, který sahal od Blanska až po Náměšť. Ve Velké Bíteši se spojili se Sasy, kteří táhli z Čech. Pruské vojsko jistě táhlo i přes Nuzířov. V samé blízkosti Nuzířova se udály srážky vojenských oddílů, které Tomáš jistě viděl. Obránci Brna, zejména husarské pluky uherské, nezůstávaly v pevnosti, ale přepadaly slabší nepřátelské oddíly a škodili vetřelcům jak mohly. Byl to zejména rytmistr Ferenc Iman, kterému se podařil skvělý kousek.

Saský dragounský pluk Rechenberg se ubíral krátce před velkým pátkem 1742 z Tišnova na novou ubytovací stanici – Černou Horu. Rytmistr, dověděv se o chystaném pochodu, číhal s 250 husary na nepřítele. Jakmile se tři setniny sasských dragounů ocitly v úzkém údolí mezi Skaličkou a Lažanami /19/, vyřítili se na ně Ferencovi husaři a po krátké bitce zajali podplukovníka i se synem, 3 setníky, 2 poručíky, 1 praporčíka a 126 mužů. Kromě toho ukořistili množství zavazadel a 156 koní. Mnoho vozů a jiných potřeb ukořistěných u Lažan bylo ponecháno obyvatelstvu okolních obcí. Zajatci, spolu s jinými Sasy, zajatými téhož dne u Černé Hory, byli odvedeni do Brna /20/.

I později rušná doba války o dědictví rakouské zasahovala přímo i nepřímo do Nuzířova. Jistě se obyvatelé doslechli o ruském vojsku, které táhlo v r. 1748 na pomoc Marii Terézii. Na svém pochodu mělo zastávku v Černé Hoře a vesnicích kolem a druhou v Tišnově a okolních vesnicích, Vohančicích, Herolticích a Březině. Zastávky – stanice – musely být zásobeny dřívím, podle nařízení komise pro pochod tohoto vojska Moravou. Dodávány byly 4 kubické sáhy pro každý batalión. Po této pochodové ose šla II. divize ruského vojska /21/.

Při zřizování tereziánského katastru r. 1754 měl Tomáš Vermouzek v Nuzířově 44 2/8 míry pole, 6/8 míry zahrady, luk na 2 fůry sena a 1 fůru otavy /22/. Pozemky měl celkem v 33 kusech, z čehož jedna míra v písku na rovinách byla zarostlá lesem. Pole měl v tratích: Bránky za zahradou 3 kusy polí, na Křížkách 2 kusy, na nivách mezi zmolama 1 kus, na Čmelový nivě 1 kus, Pod dědinou 1 kus, nad sádkem, od Jebáčkovy krajiny, na nivách, na pustých, pod Zlobicí po jednom kuse a od hranic 3 kusy pole. Od posledního soupisu se výměra hospodářství zmenšila, takže je později počítáno za pololán.

Pro zdanění byly výměry usedlostí přepočítávány na tak zvané berní lány. Z lánu se platilo v r. 1756 60 zlatých daně a 40 krejcarů z komína. Daně neustále stoupaly, takže r. 1770 se platí z lánu již 66 zlatých 27 krejcarů.

Tomáš je uváděn ještě v r. 1770 jako pololáník v Nuzířově č. 15, ačkoliv tam zemřel již 6.8.1755 ve věku 58 let. (Věk v době úmrtí je chybně zapsán jako 55 roků). Také jeho žena Maryna tam zemřela 27.2.1778.

Při zhotovování urbariální fase v 70 letech osmnáctého století je majitelem gruntu po Tomášovi Vermouzkovi Jiří Jebáček. Usedlost tehdy měla 42 staromoravských mír výměry polí, luk na 3 fůry sena a 1 měřici lesa. Usedlost je počítána jako pololán, ačkoliv to byl původně lán. Výměra polí se zmenšuje z 50 mír postupně až na 42 míry.

Platů z gruntu bylo tehdy 1 zlatý 48 krejcarů 1 denár pozemkové daně, 20 krejcarů za slepice a 15 zlatých 45 krejcarů vojenské daně. Robotovat mohl pololáník buď 2 dny dvěma koňmi týdně po celý rok, nebo jednou osobou 6 dnů v týdnu celoročně. Letní a zimní doba roboty byla jako v jiných vesnicích na brněnském panství.

Od konce března do konce září od 7 hodin ráno do 8 večer tažná robota s přestávkou 2 1/2 hodiny na krmení. V zimě od 8 hodin ráno do 6 hodin s dvouhodinovou přestávkou na krmení. Jsou-li v týdnu svátky, tak se nic z potažní roboty neslevuje. Při delších jízdách byli sedláci povinni se spřáhati. Poddaný byl povinen spřísti 2 i 3 funty vrchnostenského konopí a toto v hrubé přízi odevzdati.

Koná-li pololáník místo potažní roboty kácení dřeva, jest povinen v dolejším nebo hořejším polesí týdně 2 sáhy tvrdého nebo měkkého dříví porazit a srovnat, nebo místo dvoudenní týdenní tažné roboty z horního polesí poblíž Kuřimi do pivovaru, do ohrady (Zwinger) 1 sáh měkkého nebo tvrdého dříví dovésti. V senoseči dostávala každá osoba bochník chleba o váze 2 funtů a při ukončení všichni poddaní 4 bečky piva /23/.

Robota v Nuzířově byla mírnější než v sousední Lipůvce, ačkoliv to bylo jedno panství a jedna správa. Stejnou potažní robotu jako Tomáš v Nuzířově, sedlák s 42 mírami polí, měl jeho bratr František na Lipůvce, ačkoliv měl jen 27 mír a to ještě musel chodit na panské hony nahánět, trhat a sušit chmel, chodit mlátit panské obilí. To všechno Tomáš nemusel dělat.

Jiří Jebáček nedržel grunt dlouho. Již v r. 1775 je jeho majitelem Josef Slavíček. Slavíček jej držel asi 100 let. Výměra usedlosti byla 23 jiter 267 sáhů pozemků a byla zdaňována 13 zlatými 55 krejcary. Celá obec Nuzířov měla tehdy 511 jiter 438 sáhů pozemků. Bylo tam celkem 15 usedlých, z toho 10 sedláků, kteří měli přibližně stejnou výměru od 22 do 24 jiter půdy. Obec neměla ani rychtáře. Právo a hlavně rozvrh robotní práce a dozor na ni tam vykonával rychtář z Lipůvky. Zato nemusel robotovat.

Po roce 1784, když došlo k úmluvě poddaných s vrchností, byla obec Nuzířov povinna za všechny roboty 123 zlaté 12 krejcarů ročního platu a z blízkých lesů 50 sáhů a ze vzdálených také 50 sáhů dříví dovést do Brna. Na sedláka připadlo asi 12 zlatých platu a odvést 10 sáhů dříví. Byla to značná úleva pro nuzířovské sedláky.

V roce 1788 je na gruntě ještě Josef Slavíček. Po Slavíčcích tam přišel Kincl, Novák, Vyhnalík a nyní Rampula. Bývalý Tomášův grunt je dnes usedlost po levé straně potůčku, uprostřed dědiny, „v chaloupkách“. Patří k ní veliká zahrada. Pole byla za minulého majitele rozprodána, zbylo tam jen 10 měřic polí. Ke gruntu patřila ještě chaloupka, jež sloužila za výměnek, nebo za byt nádeníků, kteří na gruntě pracovali. Později byla od gruntu odprodána.

Na zahradě gruntu, opodál obytné budovy, stojí stará, roubená stodola, krytá došky. Její strmá střecha sahá kousek od země. Srovnáme-li ji se stodolami, které jsou dnes při gruntech stejné výměry, je její vnitřní prostor asi třetinový. I když počítáme, že v době jejího postavení, asi před 150 léty, se obdělávaly jen 2/3 polí, 1/3 ležela ladem, přece se muselo sklízet nepoměrně méně obilí na měřici než dnes. Obilí bývalo tehdy hlavní plodinou, okopaniny i jeteloviny zabíraly nepatrnou část osevní plochy. Hospodářství bylo zaostalé a málo výnosné.

Syn Tomášův JAN IV B2 se narodil 9.5.1724 na Lipůvce. Jeho otec Tomáš se přestěhoval do Nuzířova, když Janovi bylo asi 12 let. Tam vyrůstal a tam se také 3.5.1750 oženil s Kateřinou, dcerou zemřelého Josefa Tesaříčka z Milonic. Již v r. 1749 s ní byl za kmotra. Milonice, vesnice na státní silnici z Lipůvky do Černé Hory, bývala sídlem vladyckého rodu. Záhy se však dostala do držení mocného rodu z Boskovic a na Černé Hoře. Díl však patřil také městu Brnu.

Janova žena zemřela 3.11.1752 ve věku 26 let. Děti po ní nezůstaly. Za pět roků po její smrti se Jan oženil s Juditou, dcerou Josefa Matala z Brťova. Svatba byla 22.11.1757. Judita byla z cizího, černohorského panství a musela mít svolení své vrchnosti, aby mohla odejít a provdat se na cizí panství. Páni nechtěli ztrácet pracovní síly, povolení udělovali obyčejně jen za to, že jim brněnská vrchnost propustila svého poddaného na jejich panství.

Jan s Juditou měli pět dětí. Prvorozená Viktorie, narozená 24.8.1758 v Nuzířově zůstala naživu. Dcera Anna, narozená 10.2.1761 zemřela za 5 dnů. Další dítě, pokřtěné rovněž Anna se jim narodilo 15.2.1763. Brzy rovněž zemřelo.

Syn PETR V B2 , narozený 29,5.1765 v Nuzířově. Poslední dítě, pokřtěné zase Anna se narodilo 30.5.1768.

Jan byl radním v Nuzířově. Bydlel v Nuzířově ještě v r. 1772, asi na hospodářství svého otce. Majetek neměl připsán žádný. Někdy v letech 1772 – 1774 se odstěhoval na Skaličku, kde je v r. 1775, při zhotovování urbariální fase psán jako hospodář na č.1. Nestál asi o velký majetek po otci v Nuzířově, který byl zatížen velkými dávkami a robotami. Hospodářství na Skaličce je čtvrtlán. Před Janem je na něm psán v r. 1754 Franc Šochta. Usedlost měla tehdy 5 staromoravských měr a 2/8 míry polí, 2/8 míry zahrad a žádné louky.

Celá obec měla tehdy výměru 98 mír 7 1/2 achtle, 2 7/8 mír zahrady, 1 4/8 měřice pastvin a luk na 11 1/4 fůry sena / 24 /. Výměra usedlosti se nezměnila ani v r. 1775 a Jan z ní platil řádné vojenské daně 1 zlatý 21 krejcarů ročně, za vajíčka a slepice vrchnosti 44 krejcarů, splatných ve dvou lhůtách, o sv. Jiří a o sv. Václavu. Jan je psán jako usedlík nezakoupený.

Rozdíl mezi zakoupeným a nezakoupeným sedlákem byl značný. Zakoupený sedlák byl vlastníkem svého gruntu, mohl jej odkázat svým dědicům, mohl jej i prodat, ovšem se svolením vrchnosti. Po třicetileté válce, kdy bylo hodně pustých gruntů, nutila vrchnost poddané, aby se takových hospodářství ujímali. Nutila hlavně baráčníky a selské synky. Na znovuzřízení opuštěných gruntů bylo potřeba peněz a byly z nich velké platy a roboty. Proto si poddaní takový grunt raději nedávají připsat. Je dále majetkem vrchnosti, která jej musí opravovat, např. dodat jim potřebné dříví, když vyhořeli /25/.

Neblahý stav poddaných za Marie Terezie si vynutil zásah státu do práv vrchnosti úpravou poddanských povinností. Když urbární komise, zřízená r. 1771, nedosáhla dohody, byl 7. dubna 1774 vydán patent, podle něhož mají vrchnosti do 6 měsíců provést dohodu s poddanými o výměře jejich povinností. Podle patentu z 18.2.1775 měly vrchnosti vypracovat a předložit nové urbáře. Na brněnském panství byly zhotoveny téhož roku a robota pro Jana na Skaličce byla jako pro ostatní čtvrtláníky tato: 6 dnů v týdnu 1 osoba po celý rok. Je-li v týdnu jeden nebo více svátků, všechny se mu od roboty odpočítávají. Místo týdenní pěší roboty může porazit a vyrovnat dva sáhy dříví. Je povinen spřísti 1 funt močeného a vochlovaného vrchnostenského konopí a toto v hrubé přízi odvésti. V senoseči dostane každá osoba bochník chleba 2 funty těžký a na ukončenou všichni dohromady 4 bečky piva /26/.

Robotní povinnost stanovená v tomto roce neplatila dlouho. Již v roce 1784 dochází k podstatné úlevě pro poddané. Vrchnost přeměnila robotu na celém panství na plat a udělání určitého množství dříví. Celá obec Skalička měla v budoucnu platit za všechny roboty 34 zlaté roční činže vrchnosti a udělat 75 sáhů dříví. Rychtář ze Skaličky měl na starosti brněnské poddané i ve vsi Milotice, kam musel docházet. Musel také chodit „ ke správě “ na kancelář do Kuřimi. Byl zato osvobozen od roboty.

Když byla robota přeměněna úmluvou na platy a práce v lesích, rychtáři, kteří na brněnském panství nerobotovali, dostávali od vrchnosti plat. Tak rychtář na Skaličce dostával ročně 8 zlatých. Nová povinnost byla vrchností stanovena pro celou obec a potom rozdělena na jednotlivé usedlosti. S rozvrhem musela souhlasit celá obec. Přesto to nebylo vždy spravedlivé, nebo se jednotlivci cítili poškozeni. Tak Karel Kotas z č. 12, nevlastní syn Jakuba Vermouzka, si stěžuje v roce 1797 ke krajskému úřadu, že platí větší daně než ostatní čtvrtníci na Skaličce, ačkoliv má méně polí a také na to, že má udělat 15 sáhů dříví, kdežto ostatní čtvrtníci jen 5 sáhů. Žádal o vyrovnání s ostatními čtvrtníky. Krajský úřad jeho žádosti nevyhověl, odvolávaje se na aboliční smlouvu. Podle ní měl Kotas stanoveno místo 78 robotních dní udělat 15 sáhů dříví. Nevyhověl také z obavy, že by se tomu ostatní usedlíci nepodřídili. Nechtěl zřejmě rušit ujednání a zasahovat do práv vrchnosti. Doporučil však magistrátu, aby Kotasovi dobrovolně jeho povinnost snížil a vyrovnal ji s ostatními. Magistrát to opravdu udělal a slevil mu dobrovolně na povinnosti, ačkoliv k tomu nebyl podle smlouvy povinen /27/.

Petr byl osoba vážená a musel mít také důvěru vrchnosti, neboť byl v těžkých dobách Napoleonových válek v letech 1807, 1808 a v r. 1814 pudmistrem (purkmistrem) na Skaličce, ačkoliv se neuměl podepsat. /28/. Také byl často za svědka při převodu majetků a sepisování svatebních smluv.

V domě č.1 na Skaličce bydleli kromě rodiny Petrovy ještě Poddaní, patrně Petrova provdaná sestra Viktorie, se svým manželem. Bydleli tam tedy dvě, možná tři rodiny pohromadě. Dům stojící na konci vesnice byl přízemní, ale dlouhý, všechny obytné místnosti, komory, vjezd i stodola v jedné frontě. Do hloubky nemohli stavět, za domem bylo málo místa, byl tam vysoký břeh. Vedle stavení bývala za pozdějšího majitele kovárna.

Petr asi nebyl příliš zdráv, neměl se také na koho starat, proto udělal v 48 letech pořádek se svým majetkem. Čtvrtlán připadl Terezii a Bartoloměji Odehnalovým i se všemi břemeny dne 10.11.1813. Nástupce na gruntě, Bartoloměj Odehnal byl Petrův synovec, syn Petrovy sestry Anny z prvního manželství, sirotek. Dostává grunt svatební smlouvou v roce 1813, ale připsán mu byl až 14.8.1832, před Petrovou smrtí. Snad měl Petr do té doby užívací právo. Ve smlouvě Petr pamatoval nejen na sebe, ale i na manželku, zajistil ji řádnou výměnou, jak je patrno z výtahu pozemkové knihy:

Kraj Brněnský Ex offo Kuřimské panství.

Výtah z gruntovní knihy Čtvrtlán čís. 1. na Skaličce.

Vlastníci: Bartoloměj a Terezie Odehnalovi. Tento čtvrtlán vám podle záznamů v knihách Tom.IV.folio 262 a 263 zanesené manželské smlouvě ze dne 10.2., schválené 10.11.1813 od Petra Vernoska do společného vlastnictví připadl.

Připsán 14. srpna 1832.

Na něm váznou břemena: Vedle zemských zatížení a panských dávek
/ Pachtovní smlouva ze dne 2. června 1832 a protokolu z 6. května 1824 v záznamech Tom.III., fol. 201 a 202 o pronájmu unínských kostelních pozemků na čas do konce září 1825 k zajištění pachtovních podmínek ročního úroku 7 zl. 44 konv. měny.

/ Pachtovní smlouva z 28. července a protokolu ze dne 30. listopadu 1826 v záznamu Tom. III., fol. 399 k zajištění za pronajaté unínské kostelní pozemky ve výměře 2 míry rolí připadající roční úrok 3 zl. 24 konvenční měny a tříletý pachtovní úrok 10 zl. 24 kr. k rukám unínského lokálního kostela a lomnického panství.

/ Pachtovní smlouva ze dne 10. února, schválená 9. dubna a protokolována 24. května 1830 v záznamech Tom. IV., folio 116 a 117 k zajištění výnosu z pronajatých unínských kostelních pozemků pod 2 míry rolí u Hlubokého připadající roční úrok 3 fr. 10 kr. s tříletým nájemným 9 fr. 54 k rukám unínského místního kostela.

/ Dlužní úpis manželů Bartoloměje a Terezie Odehnalových z 3…….11. listopadu 1833 v záznamu Tom.V.,fol.75 k rukám lipovského kostela dlužného obnosu 40 Fl. a sice proti 5% a čtvrtletní výpovědi.

/ Podle záznamů v Tom.V., fol. 186 a 187 zanešeném v ……..dne 6. a prot. 12. dubna 1834, č. 229 schváleno, je majitel Bartl Odehnal zavázán, místo ve svatební smlouvě ze dne 11.2. prot. 14. srpna 1832 poz. kniha Tom.IV, fol. 262 a 263 pro Petra a Marii Vermouskovy vložených důvodů, aby pro vdovu Marii Vermouzkovou ročně uvedené odváděti: 5 mír žita, 1 míru pšenice, 1 míru ječmene, 1 míru prosa 1/2 míry hrachu, 2/8 míry čočky, 3 míry brambor, 2 fůry dřeva, 1/2 ječmenné a 1/2 kopy ovesné slámy, vedle 2 fr. peněz, potom kus pole na pěstování zeleniny….. potom také, když bude žít společně s Odehnalem ročně oblečení….. tato pasiva váznou na uvedené nemovitosti, jinak žádné knihovně zajištěné.

Kuřimský pozemkový knihovní úřad 20. září 1835.

Petr zápasil s peněžními obtížemi stejně jako většina sedláků v těchto těžkých dobách Napoleonových válek. Dluhů se nezbavil, takže předává grunt zatížený nejen výměnou, běžnými daněmi a dávkami, ale ještě dluhem 40 zlatých. Nový majitel, Bartoloměj Odehnal, byl Petrův synovec, syn jeho sestry Anny z prvního manželství. Odhadní cena gruntu , v době předání, nebyla velká, 800 zlatých. Přesto Odehnal grunt neudržel. Pro vrchnost práce v lesích, plat, nájem z polí, desátek, to byla břemena, jež snižovala životní úroveň na gruntě. I výměnek býval velkým břemenem, zvláště když staří hospodáři nebyli s mladými zadobře a vymáhali jej bezohledně i v létech neúrody a živelních pohrom. Sesypat takový výměnek, při tehdejším naturálním hospodářství a malém oběhu peněz, znamenalo mnohdy katastrofální zhoršení poměrů na gruntě.

Petr umírá 29.4.1833 ve věku 67 let na souchotě. Jeho žena Maryna ho přežila o 14 let. Zemřela r. 1847. Žila ještě, když majitelem usedlosti přestal být Odehnal, který ji musel pro dluhy prodat. Koupil ji od něho nějaký Horáček. Ten se na zadluženém a zchátralém majetku udržel jedině tím, že vedle zemědělství provozoval ještě kovářství. V přístavku vedle stavení bušil často do železa dlouho do noci, jen aby získal nějaký krejcar. U Horáčka dožívala na výminku i Maryna Vermouzková. Dožívala v bídě, jak vyprávěl starý Horáček, který ji ještě pamatoval. Není divu. Majetek byl v cizích rukou a Horáčci neměli k Maryně žádný příbuzenský vztah. Když sami neměli nadbytek, tak nepřáli ani jí. Maryna umírá ve vysokém věku 85 let 15.6.1847 na slabost stáří. Její smrtí zcela mizí Vermouzci ze Skaličky, ale vědomost o nich, jako původních majitelích gruntu se u Horáčků udržuje dodnes.

1/ SOAB E 67, č. 83,
2/ SOAB E 67, č. 83,
3/ AMB č. 155 / 1,
4/ AMB č. 155,
5/ KAB č. 143, Individualextrakt z r. 1754,
6/ KAB č. UF 28 / B z r. 1775,
7/ Josef. katastr č. 955 KAB,
8/ SOAB č. 763. Stará gruntovnice Lipůvky,
9/ SOAB č. 155 / 1,
10/ SOAB UF č. 28 / B,
11/ SOAB Fassionstabella č. 936-937,
12/ AMB č. 143, Individualextrakt z r. 1754,
13/ Obec Skalička, bývalý okres Tišnov, dnes Brno-venkov,
14/ SOAB M 955,
15/ AMB Urbář č. 155,
16/ SOAB Fassionstabella z r. 1749 č. 155, Míle byla délková míra 6 – 13 km, česká míle 11224 m (Sedláček A., Staročeské míry a váhy),
17/ Viz poznámka 16,
18/ Oharek V., Tišnovský okres. Vlastivěda moravská,
19/ Skalička, okres Tišnov, Lažany, okres Blansko,
20/ Zeitschrift des deutschen Vereins, roč. X., str. 242-270,
21/ Vlastivědný věstník moravský, roč. VII / 1953,
22/ SOAB TK č. 155 / 2,
23/ SOAB UF 28B,
24/ SOAB č. 155 /2,
25/ Krofta K., K dějinám selského stavu. Praha,
26/ SOAB UF č. 28B,
27/ SOAB č. 192 a 193 (Gubernium),
28/ SOAB č. 7625. Kniha svatebních smluv panství kuřimského.