Druhá větev Vermouzků v Lelekovicích hospodařila na čísle 23, nyní 24. Byl to čtvrtlán. Jejím předkem je JOSEF VII B1a, syn Jana a Františky, rozené Čumerové, narozený 26.5.1813. Jeho otec mu předal čtvrtnický grunt č. 23 v Lelekovicích. Zachoval se o tom v rodině zápis tohoto znění:
Od – a nastupující list.
Dne dole psaného dne a roku stalo se dobrovolně a nezrušitelně odstoupení čtvrtnického gruntu pod čís. 23 v Lelekovicích a to mezi odstupitelem Janem Vermozkem, čtvrtníkem z Lelekovic z jedné a nastupitelem vlastním synem Josefem skrz jeho nedospělost v zastoupení Jan Buchta ze strany druhé na následující způsob:
Za I./ Odstupuje Jan Vermousek v nedostatku vlastní schopnosti k jeho držení čtvrtník z Lelekovic svůj, od svého otce Ondřeje Vermouska od 9. srpna 1806 za dosáhnutí 24. října 1806 gruntovně jemu za vlastnost připsaný dluhoprázdný čtvrtnický grunt č. 23 v Lelekovicích, ze všemi k němu přináležícíma rolema a louky tak jak jeho předkové užívali a právo užívati měli, svému synovi Josefovi za třista rýnských v stříbře s následujícími závazky:
a/ Bude nastupitel tohoto čtvrtlánického gruntu Josef Vermozek svému bratrovi Francovi těch 50 zl. konvenční měny, které on již ve svých svatebních od 9. Ledna 1829 zadaný od svého otce Jana Vermouska má dle ujednaného závazku na místo svého otce vyplatiti a krom toho taky ještě 30. zl. konvenční měny za udělené čtvrtroční výpovědi vespolek 80. zl. konvenční měny dědického podílu z toho čtvrtnického gruntu naproti quitanci vyplatiti.
b/ Sestru Barboru bude zavázán vlastenec toho čtvrtláního gruntu k dětinskému podílu 80. zl. konv. měny proti čtvrtroční výpovědi vyplatiti a jednu užiteční krávu v natuře za 10. zl. konvenční měny ceny hned po přijmutí gruntu vydati.
Tyto oba dětinské podíle France a Barbory tak dlouho na tom gruntě bez úroků pozůstanou, dokavad čtvrtroční výpověď na takové neuběhne, pak teprv v nezáplatu pod úrok stupují.
c/ K levnějšímu užívání sobě otec Vermousek Jan a jeho manželka každoročně v čistém zrnu míru pšenice, 6 mír žita, 4/8 míry hrachu, 2/8 míry čočky, 2/8 míry prosné kaše, vespolek 8 mír vymiňuje, kteréžto obilí každý rok až do smrti obou rodičů vždy po sv. Václavě v čistém zrnu z gruntu zesype a odvede, roly nazvaný „utrní“ pod top.č.763 v míře 319 čtverečních sáhů k užívání až do smrti bez záplaty dopřeje, a takové každé 3 léta svou opravou pohnojit a bez odměny svým potahem obdělá, zahrádku na dvoře ze stromama ponechá k užívání. Krom toho každý rok 25 lotů soli /1/ a jednu sáhu dříví měkkých štíp k palivu zaopatří. Konečně k jejich přilepšení 80. zl. konv měny na jejich požádání vyplatit – pakli by s nimi nelaskavě neb nemilostivě v jejich vlastním domě zacházel na jeho vlastní outraty pro ně obydlí zaopatřit.
Naproti vyplnění všech těch gruntstojících závazků povoluje Jan Vermousek, aby tento nadjmenovaný čtvrtnický grunt jeho synovi Josefovi naproti důkladným vejbytnostem, kteréhokoliv, tento grunt trefují, od dnešního dne na jeho vlastní outraty za jeho vlastnost gruntovně připsáno bylo. K potvrzení toho obouch kontrahujících stran a dožádaných svědků vlastnoruční podpise.
V Lelekovicích, dne 13. listopadu 1834.
Anton Mašek m.p.svědek Jan Vermousek, odstupitel m.p.
Martin Peška m.p.svědek Josef Vermousek m.p. nastupitel
Johan Buchta, kurátor.
Z pozemkových knih bývalého panství Kuřim Tom.V.,fol. 386.
Pozemkový úřad Tišnov 19. července 1867.
Grunt byl tehdy odhadnut na 300 zlatých. Tyto závazky i výměna byla vtělena do pozemkové knihy 12.2.1835 a jistě značně zatížila grunt. Jan pobíral tento výměnek 16 let až do své smrti v r. 1850. Zdá se, že nebyl zdráv, když odstupoval grunt ve svých 46 letech, jednadvacetiletému synovi, který byl svobodný a nezletilý. Josef asi nemohl dostát svým závazkům dědických podílů a proto si vypůjčil ze sirotčí pokladny 150 zlatých a potom 30 zlatých.
Josef se oženil 5.2.1838. Bylo mu 25 let. Vzal si Annu Vackovou, dceru čtvrtláníka Jakuba Vacka z Ořešína a Veroniky, rozené Kučerové. Anna byla nezletilá, 21 letá a otec musel dát ke sňatku svolení. Anna se stává spoluvlastnicí gruntu na základě svatební smlouvy ze dne 25.1.1838. Josef a Anna s gruntem přejali také povinnosti, jež na něm vázly na základě aboliční smlouvy z roku 1784.
Musel udělat zdarma pro vrchnost 2 4/8 sáhu dříví a stejný počet sáhů odvézt jak z horního, tak z dolního polesí do Brna. K tomu byl povinen platit ročně 13 krejcarů pozemkové činže a 2 zlaté za robotu. Když byly tyto práce komisí pro výkup z roboty odhadnuty, počítali vyrobení jednoho sáhu dříví po 13 krejcarech, což činilo 32 a 1/2 krejcaru, hodnota odvozu jedné fůry z horního polesí byla stanovena na 1 zlatý 18 krejcarů, což činilo 3 zlaté 15 kr., hodnota odvozu jedné fůry z dolního polesí byla odhadnuta na 54 krejcary, tedy celkem 2 zlaté 42 krejcary. Roční povinnosti k vrchnosti byly komisí odhadnuty na 8 zlatých 42 krejcary. K tomu patřil ještě desátek, který obnášel 4/8 míry pšenice, 1 míru žita, 3/8 míry ječmene, 6 snopů dlouhé a 6 snopů krátké slámy. Když byly tyto povinnosti z gruntu zrušením roboty sňaty, tak se hospodáři velmi ulevilo.
Josef měl s Annou 10 dětí. Mariana se narodila 24.3.1839 a téhož roku zemřela. Jan se narodil 18.6.1840 a zemřel 21.2.1842. Dne 18.4.1842 se jim narodil chlapec, jemuž zase dali jméno Jan. Zemřel 5.11. téhož roku. Josef se narodil 11.7.1843 a hospodařil na gruntě po svém otci. Chlapce, který se jim narodil 1.2.1846 opět pokřtili na Jana. V roce 1848 se jim narodilo šesté dítě, které nazvali Karolína. Dne 10.6.1850 se jim narodil František, 28.5.1852 Antonín a 24.3.1854 dvojčata Vincenc a Alois. Oba zakrátko zemřeli. Z 10 dětí jich mladých zemřelo pět. Jejich otec Josef zemřel 2. srpna 1855 při epidemii cholery ve věku 42 let. O dva dny později, 5.8., umírá také na choleru dcerka Karolína. Zůstává po něm vdova Anna se čtyřmi chlapci, dvanáctiletým Josefem, devítiletým Janem, čtyřletým Františkem a dvouletým Antonínem. Vdova se neprovdala a všechny čtyři vychovala.
Pořádek po otci Josefovi byl udělán až v r. 1859. Odevzdací listinou dostává část gruntu nejstarší syn Josef, tehdy šestnáctiletý, tedy nezletilý. Při převzetí gruntu v r. 1859 se knihovně zajišťují dědické podíly pro nezletilé sourozence. Pro každého 153.47 zlatých. Tyto podíly se úročily 5%. Vdova Anna Vermouzková má na gruntě zajištěnu bezúročnou pohledávku 157.75 zlatých.
Rovněž je zajištěno pro vdovu právo užívání gruntu až do dosažení věku 24 let majitele gruntu, syna Josefa. Později má právo na výměnek, jak je ve svatební smlouvě z r. 1838 vyjmenován pro Josefova otce Jana. Vdova hospodařila na gruntě sama, trochu jí pomáhala Kateřina Motalová, která u ní bydlela a snad také podruzi, rodina Františka Antonína, která obývala „chaloupku“. Vdova přežila svého manžela o 44 let. Zemřela ve věku 82 let 19.4.1899.
Dům č. 24 je uprostřed vesnice na kopečku se štítem do ulice. Ve štítě má dvě malá okna do světnice s trámovým stropem. Vjezd je vrátky do dvora a vlevo od vjezdu je „chaloupka“, výminek starých hospodářů. Vše je stíněno dvěma starými, košatými hrušněmi. Vpravo ve dvoře jsou hospodářská stavení, vzadu uzavírá dvůr stodola, za kterou se táhne zahrádka až k potůčku. Vše je tak jak před léty.
Chlapci dorůstali. Josef, Jan a Antonín pracovali doma při zemědělství, František byl zedníkem. Všichni čtyři chlapci se oženili. Nejstarší Josef domů na čtvrtlán, Jan do Ivanovic, Antonín v Lelekovicích, František na Vranov. Rodová nemoc tuberkulóza se v této větvi projevila tak, že se stěží udržela větev na gruntě v Lelekovicich.
Nejstarší syn JOSEF VIII B1b (1843 – 1904) se oženil 9.9.1866. Vzal si Františku, dceru Jana Buchty z Lelekovic č. 17. Byla starší než ženich, jí bylo 26 let, jemu 23. Josef vlastnil polovinu čtvrtlánu po otci, druhou polovinu mladí dostávají manželskou smlouvou ze dne 30. ledna 1867 a začínají hospodařit. Nevěsta asi nepřinesla věno – mladí si vypůjčují 2000 zlatých ze sirotčí pokladny /2/, asi aby mohli vyplatit sourozence. Tehdy to byl značný obnos a grunt jím byl velmi zatížen. Hospodář Josef byl vysoký, silný chlap. Když mluvil, tak hodně křičel, ale byl povahy mírné, nenadával. Trpěl na plíce, ale držel se. Jediný z bratří se dožil stáří a zachoval rod. S Františkou měli 5 dětí. V roce 1866, brzy po svatbě se narodila Františka, v r. 1868 Marie, 23.9.1872 Josefa. V roce 1874 se narodil syn František, který zemřel na psotník 24.1.1875 ani ne dva měsíce starý. Dne 17.9.1879 se opět narodil syn VÁCLAV IX B1a , který po svém otci převzal čtvrtlán č. 24 v Lelekovicích.
Otec Josef asi nebyl zdráv. V práci a starostech ubíhala léta, dospívaly děti. Nejstarší Františka se vdává v roce 1888 za Josefa Buchtu, čtvrtláníka v Lelekovicích č. 1. Byla bohatá, měla 2 000 zlatých. Museli se tedy její rodiče na čtvrtlánu činit. Jejich hospodářství bylo nejlepší v celých Lelekovicích. Měli tři dcery a žádnou jistě neošidili. A za 6 000 zlatých byl tehdy grunt! Františka byla vysoká, ne příliš silná, hranaté postavy, čilá, dříč. Na čtvrtlán k Buchtům se hodila.
Marie se provdala v roce 1895 za Mikulu, sedláka v Lelekovicích č. 67. Muž jí po šestiletém manželství zemřel. Zůstala na gruntě a vychovávala syna Mikulu. Bylo jí něco přes třicet a mohla mít muže, říká, stáli o mne, ale já jsem nezadala své pověsti. Je to vysoká, kostnatá stařena, 86 let, dosud čilá a má dobrou paměť. Říkají jí v Lelekovicích, bůh ví proč, Máry. Žije na výminku u syna v Lelekovicích.
Nejmladší dcera Josefa, nar. 23.9.1872, se provdala 4.1.1894 do Sentic na grunt. Vzala si Josefa Ondrouška z č. 64. U pololánu měl 51 mír polí. Manžel jí však v roce 1909 umřel a ona se 1.2.1915 vdává znovu za nějakého Grace z Letonic u Slavkova. Ten odešel do světové války a 15.6.1915 padl. Vdova se již neprovdala, ale chlapce měla ráda pořád. Byla to vysoká, silná ženská. Síla ji neopustila až do pozdního věku. Unesla nůši, že by ji tak hned někdo nezmohl. Vždyť také vážila až 120 kg. Byla pracovitá, jako všichni Vermouzci, ukřičená, jako mnozí z nich a paličatá, jako většina z nich. Co si vzala do hlavy, to prosadila. Byla dobrá hospodyně, sebevědomá a chudé lidi neměla ráda. Vycházela ze zásady, že ten kdo se přičiní, ten má. A říkávala, že ti co nic nemají, ti si to zavinili sami. A proto je neměla ráda. Ale i sama se jednou dostala hospodářsky na šikmou plochu. Dotáhla to tak daleko, že měla již 6 000 korun dluhů v gruntovnici. Úpadek rodiny a gruntu zarazil její bratr Václav. Když se dověděl o špatném hospodářském stavu své sestry, došel si na ni. Dosáhl toho, že byla úředně prohlášena za marnotratnici a tím jí bylo nejen zamezeno volně nakládat se svým majetkem, ale také dělat další dluhy. Tím byl zachráněn majetek pro sirotky. Kořínek měla dobrý, dočkala se 81 roků, zemřela 11.12.1953 v Senticích.
Z gruntu se vdávaly tři dcery a každá něco dostala. Pro čtvrtlán to bylo zatížení i když dluhy nebyly. Není proto divu, že Václavovi rodiče hleděli, aby syn vyženil. Sami začínali hospodařit s velkým dluhem, dřeli se od rána do noci aby dluh zaplatili a syn jako by neměl rozum. Na výminku, na druhé straně dvora, měli „na kvartýře“ nějaké Průšvicovy. Měli hezkou dceru, švadlenku, a jak již to bývá, mladí se do sebe zamilovali. Průšvicova dcera byla nejen hezká, ale vždy upravená, čistá, nastrojená. Kdykoliv jel Václav ze dvora nebo do dvora, tak se neubránil pohledu do okna, za nímž mladé děvče šilo. Václavovi rodiče tomu bránili a nepovolili. Měli za sebou klopotný život a chtěli, aby syn měl život lehčí. Mysleli po svém, rozumem a nikoliv srdcem. Když syn nepovolil, tak museli Průšvicovi z očí, museli se odstěhovat. Mladá Průšvicová si to tak brala, že prý z toho onemocněla, dostala souchotě a zemřela. Její matka, když šla okolo domu Vermouzkových, tak prý je pro svoji nešťastnou dceru proklínala a od té doby prý tito Vermouzci neměli štěstí.
Matka nutila Václava, aby se oženil, aby si vzal sestřenici, Josefu Rannou, která tehdy u Vermouzků sloužila. Václav se vymlouval, jak prý by si ji mohl vzít, když po čtyři léta, co u nich byla s ní nepromluvil. Když ho matka nutila, tak řekl: „Dobrá, vezmu si ji, Vám udělám po vůli, ale sobě ne!“ Josefa byla sirotek, ale bohatá. Měla 4 000 korun, krávu a ještě výbavu. Tak byla 20.7.1902 svatba. Pro příbuzenství bylo potřeba povolení úřadů. Svatba asi nebyla veselá, i když snad selsky honosná a pyšná. Ženichovi bylo 22 let, nevěstě 26. Byl to nešťastný svazek. Nevěsta byla o 4 roky starší než ženich a svatba z přinucení. Jak bylo ženichovi a nevěstě? Ta asi věděla, že si ji Václav bere pro peníze a když ne, tak se to jistě později dověděla. Snad i znala, co předcházelo. Nebylo to asi žádné tajemství a manželství nebylo příliš šťastné. Václav vzdoroval i po svatbě a chodil prý za jinými. Zvláště ho lidé podezírali, že chodí k Ranným. Byla to nějaká přízeň jeho ženy, snad švagrová, vdova a Václav byl poručníkem jejich dětí. „Však tam chodili i jiní“, říká jeho sestra Marie, když na to vzpomíná.
Narodili se jim dvě děti: Václav Karel 23.10.1905 a Josefa 1907. Václav byl nešťastný a stále si vyčítal, že si neměl Josefu brát. To, že byly jejich děti nezdravé, přičítal tomu, že byli s manželkou pokrevní příbuzní, bratranec a sestřenice. Ani povahově se neshodli. Václav byl hezký, vysoký, černý, silný a do světa. Byl veřejně činný, býval v Lelekovicích starostou a byl všeobecně oblíbený. Jeho žena byla pracovitá, pořádná, dobrá hospodyně, ale nemluva, jen pro dům, zkrátka nehodili se k sobě. Václav byl přičinlivý, pracovitý, rychlý, dobrý hospodář a mírné povahy. Když byly mezi manželi rozepře, tak si to nakonec vyčítala i tchýně, že na tom má vinu, že mladé namlouvala. Nedlouho po svatbě předávají staří hospodáři majetek mladým, každému ideální polovici. Odstupní smlouvou ze dne 3.8.1902 si rodiče knihovně zajišťují právo bezplatné doživotní výměny /3/. Otec jí dlouho neužíval, zemřel již po dvou letech, 27.12.1904 na tuberkulózu plic. Je to div, že se tak dlouho udržel, vždyť celý život postonával Bylo mu 61 let. Manželka ho přežila o 23 let. Zemřela 21.6.1924 ve věku 84 let.
V roce 1914 musel hospodář Václav narukovat do první světové války a už se nevrátil. Od roku 1915 je nezvěstný. Snad padl, nebo se dostal do zajetí a tam zemřel. Lidé, kteří znali poměry mezi manželi, se domnívají, že zůstal v Itálii, že se nechtěl vrátit k nemilované ženě. Raději zůstal mezi cizími, neznám. I to je možné. Vdova Josefa hospodařila na gruntě sama. Protože byla pracovitá, tak udržela hospodářství i bez muže, jako tak mnoho českých žen v těchto těžkých dobách.
Snad zatrpkla bez muže při těžké selské dřině, snad tušila, že se Václav úmyslně nevrátil. Kdo to ví? Dřela se, vychovávala své dvě děti, z nichž Josefa dostala ve třech letech obrnu a byla od té doby chromá. Snad měla svárlivou povahu po matce, nebo zanevřela na svět pro svou vadu. Nenáviděla ostatní zdravé a šťastné lidi? Zůstala doma a vyrůstala vedle mírného a dobráckého bratra Václava v zatrpklou osobu.
Matka nemohla na práci stačit a proto mívala služky. Ty přicházely nejčastěji z hor, z moravského krasu, kde kamenitá půda nemohla uživit rodiny s mnoha dětmi. Tak přišlo do služby k Vermouzkům také mladé děvče ze Šošůvky, Anna Sedláková. Pocházela z gruntu číslo 10, ze třinácti dětí. I když jich zůstalo na živu jen 10, bylo 45 měřic kamenitých polí málo na obživu, i když koně rozvážely po celý rok po světě vápno, které doma ve vápenici vypálili. Co jiného zbývalo dětem, než jít do služby, zvláště když se otec ve světě chytil pití.
I Anna odešla a řízením osudu se dostala do Lelekovic k Vermouzkům. Osudy na gruntě se s malými změnami opakovaly. Václav se do Anny zamiloval. Matka jim bránila. Proč? Sama pozbyla muže, třeba ji nemiloval. Asi nenáviděla vše, co se mělo rádo, co k sobě lnulo. Nebo proto, že od Anny nemohla očekávat přínos? Věno? Kdo ví, snad obojí. Nebo se bála, že jí nevěsta odvede syna, že jí ho odcizí? Když poznala, že se mladí mají rádi, začala Annu pronásledovat. Anna to nemohla déle snésti a odešla v květnu domů, do Šošůvky. U Vermouzků sloužila asi půl roku. To bylo v roce 1929.
Václav nepovolil, nepodlehl jako jeho otec, vytrval. Snad nebyl tlak matky tak silný jako obou rodičů na jeho otce. Snad věděl o nuceném sňatku svých rodičů a z dětství si pamatoval různice. Jako dospělý se o tom snad i ledacos doslechl. Chtěl si vzít tu, kterou měl rád. Chodil za Annou pěšky z Lelekovic až do Šošůvky, přes lesy a stráně, po celý rok. Až v listopadu příštího roku se vzali, aby prý nemusel chodit ještě přes zimu. Měli se opravdu rádi a dovedli prosadit svou. Když se brali, tak bylo nevěstě dvacet a ženichovi dvacet pět let. Když přišla Anna do služby, tak ji Václavova matka chválila, jaká je šikovná, co všechno dovede, ale když si Václava vzala, tak neuměla najednou nic. Tchýně na ní seděla a soužila ji kde mohla i s Václavovou chromou sestrou Josefou, která byla doma.
Václav již před tím dostává odevzdací listinou polovinu čtvrtlánu v Lelekovicích č. 24 (původní číslo 23) po svém nezvěstném otci. Pro Václavovu sestru Josefu se vkládá na majetek knihovní pohledávka 25 000 korun.
Po roce, 8.1.1932, se manželům narodil syn, kterému říkali po otci Václav. Otec i matka byli rádi, babička nikoliv. Poměry v domě se nezlepšily, ani když se za rok narodila dcera Marie.
Václav byl šikovný a všechno si dovedl v hospodářství spravit. Anna byla dříč. Hospodařili na 20 mírách a věnovali se chovu dobytka. Začali budovat. V r. 1934 postavili velkou rozměrnou stodolu. Václav si při stavbě mnoho prací dělal sám. Snad se uhnal a projevila se u něho stará rodová náchylnost k tuberkulóze. Přechodil chřipku a v r. 1935 dostal zápal plic, zápal pohrudnice a těžký záchvat chrlení krve. Mysleli, že umře. Asi dva měsíce proležel v nemocnici, pak dlouho doma a nakonec musel do sanatoria do Žďáru. Když se vrátil, tak mu lékař doporučil dobré jídlo, nepracovat a klid. Situace na gruntě se stala kritickou, když jeho manželka Anna onemocněla na zápal slepého střeva a nemohla nic dělat. Tu se nutil Václav, jednak z nezbytí, jednak, že ji měl rád, do práce. Začal jezdit s dobytkem, práci zmohl, ale nemoc se mu zhoršila. Začala se mu hromadit voda na plících. Musel do nemocnice v Novém Městě na Mor. a pak v Brně. Přišly rentgeny a převazy, obsluhování, ba i krmení v době záchvatů chrlení krve. Musel dostat drenážku z plic, která odváděla hnis a vodu do láhve. Tím byl upoután na lůžko, nebo mohl pocházet po světnici. Manželka mu musela denně ránu čistit a převazovat. To již s ním nesměla ani ona, ani děti spávat v jedné světnici. Odstěhovali se do kuchyně.
Pak ho lékaři poslali do plicního sanatoria v Pasekách. Když se vrátil ze sanatoria tak byl tlustý, odpočatý, zdravě vyhlížející. Svitla naděje. Tu se přidala nová rána. Přes veškerou opatrnost onemocněla v únoru 1947 dcera Marie. To se již svému otci nemusela vyhýbat. Leželi ve světnici, každý na jedné posteli. Anna obsluhovala dva. Vstávala v noci častěji, když na ni některý zavolal. K tomu přistupovaly i jiné starosti, jako důsledek předcházejících událostí, války, bombardování, dodávek. Krátce nedostatek.
Václav byl mírné povahy a nejednou okřikl sestru i matku, když Anně, často pro nic za nic, nadávaly. Václavův zdravotní stav se ustálil, ale s dcerou Marií to šlo s kopce. Její zdravotní stav se horšil a ona to věděla. Nenaříkala si, ba ještě matku těšila. Říkala jí, že již by to měla ráda odbyto, že to již dlouho trvat nebude, že jí již otékají nohy a nehty modrají. Jako u otce začala nemoc chřipkou, ale skončila po pěti měsících 17.8.1947 smrtí na TBC.
Ani syn Václav neušel osudu. Onemocněl hned jak vyšel školu, t.j. v 15 letech roku 1947. Rodiče ho chtěli zachránit, poslali ho do sanatoria do Pasek. Tam se úplně zkazil. Nemoc se mu sice zlepšila, ale on se nepolepšil. Byl s ním kříž.
Zatím to šlo s jeho otcem s kopce. Již ani s postele nestával. Anna mu musela nejen ránu převazovat a čistit, ale musela ho i krmit. Bylo mu to strašně líto, zvláště když poznal, že se ho lidé pro jeho nemoc štítí. Velmi se trápil. A neštěstí se domu nevyhýbalo. Pozbyli všechna prasata, šest najednou. Rodinný rozpočet se povážlivě zakolísal. Zvěrolékař poručil vylíčit chlév chlorovým vápnem. Po desinfekci zbylo trochu vápna v láhvi, ve chlévě na okně. Na láhev se zapomnělo. Jednou ji Anna hledala, ale nenalezla. Řekla o tom manželovi. Václav dělával ovocná vína. Jednou je chtěl překontrolovat a okusit. Donesl je s matkou do kuchyně. Mezi lahvemi byla jedna, která se Anně nelíbila. Myslela, že je v ní svěcená voda. Ochutnávali ze všech lahví a Anna se z té podezřelé trochu napila. Poznala, že víno v ní není. V devět hodin večer dostala záchvaty bolestí. Václav tušil něco nekalého, nebo se tchýně nějak prořekla. Ptal se Anny, co pila a jedla. Záchvaty se opakovaly po 15 nocí, ale pro lékaře nikdo neposlal. Anna se domnívala, že tchýně a švagrová se jí chtěli jedem v podezřelé láhvi zbavit. Od té doby má Anna potíže se žlučníkem.
Nemoc z chalupy neodcházela. Rozstonala se tchýně a Anna měla o starost více. Na štěstí tchýně dlouho nestonala, jen od Mikuláše do vánoc. Zemřela na vánoce roku 1948. Než zemřela udělala poslední vůli. Vlastnila polovinu usedlosti a syn druhou. Polovinu zemřelé měla dostat snacha Anna, kromě pole „na Vydrhli“ a živení pro švagrovou Josefu. V podmínkách bylo, že odstěhuje-li se Josefa pro nesnesitelné poměry, Anna jí musí platit. Tuto podmínku si Anna asi nepřečetla, nebo přečetla zběžně a podepsala. K čemu se zavázala netušila. Za necelý rok 7.12.1949 zemřel hospodář Václav na TBC. Byl nemocen 16 let. To byl v roce již třetí pohřeb v domě. Václav byl střední, slabší postavy, tmavé pleti, tmavovlasý, vysedlých lícních kostí, jako všichni Vermouzci. Byl inteligentní, hloubavý, pracovitý. Rád četl a zajímal se živě o historii a o minulost svého rodu. Byl dobrák, mírný a pobožný. Rád chodil do kostela. Byl organizován ve straně lidové, cvičil v Orle a býval i náčelníkem.
Před svou smrtí stále přemýšlel, jak naložit s majetkem, ale stále věc odkládal. Ženu nechtěl ošidit. Při projednávání pozůstalosti dostala manželka čtvrtinu a hoch Václav tři čtvrtiny majetku. Pole mu však Anna nemohla dát. Měl TBC. Majetek byl odhadnut a pro něho byla zaknihována částka 63 000 korun jako dědický podíl, který mu měla matka na požádání vyplatit.
Po Václavově smrti nebylo v domě lépe. Anna byla, jako vždy, na práci sama. Syn v hospodářství matce nepomáhal a ani o své zdraví příliš nedbal. Dostával čtvrtletně rentu 3 600 Kčs, jako nemocný TBC. Úplně odvykl práci a našel si sobě rovnou společnost nemocných TBC.
Sblížil se s Alenou Komárkovou. Anna by dávno musela z hospodářství utéci, kdyby ji její rodina nepodporovala. Pomáhal zvláště bratr, který hospodařil doma v Šošůvce. Pomáhá jí potahem při polních pracích. Nejčastěji docházelo v domě k různicím pro peníze, neboť syn je matce bral, kde na ně přišel. Vznikla z toho taková různice, že syn vztáhl na matku ruku. Po tomto incidentu se doma málo zdržoval. Bez matčina svolení a požehnání se 20.6.1952 oženil. Matka na svatbě ani nebyla. Po krátkém čase si vzal všechno po svém otci a přestěhoval se do chalupy ke Komárkům. Domů nechodí. Jeho zdravotní stav je špatný. Byl v nemocnici na vyšetření TBC krku a ledvin. Lékaři mu nedávají příliš naděje.
Aby Anna vypila pohár hořkosti až do dna, byla stanovena universální dědičkou gruntu. Na polovině, kterou dostala od své tchýně, bylo zaknihováno právo bydlení pro švagrovou Josefu ve výměnkářské chaloupce vlevo od vchodu do dvora. Také strava, jakou jídá hospodyně. Byla tam i poznámka, že kdyby se ženy nesnášely a Josefa se od Anny odstěhovala, je Anna povinna jí platit byt a stravu v přiměřené výši. To byl pro Annu trest. Již za života Václavova se nesnášely. Dne 1.6.1952 se Josefa odstěhovala k Františku Kunstfeldovi do Lelekovic č.220 a žalovala o náhradu za svou výměnu. Za byt nežádala náhradu, protože nechala byt obsazený svým nábytkem. Dostávala 700 Kčs (staré měny) důchodu měsíčně a spokojila se se 700 Kčs jako výživné. Nebylo to mnoho, ale pro Annu to znamenalo ohromné zatížení. Musela totiž také zaplatit 4 545 Kčs právnímu zástupci Josefy a útraty zastupování mimo soudních útrat 1 008 Kčs a to vše do patnácti dnů pod exekucí. Kde na to vše vzít, z čeho zaplatit, na to se nikdo neptal a neptá. Jak to všechno může žena při vší své dřině snést?
Josefa Vermouzková je v červnu 1953 nemocná, prý na rakovinu. Byl jí odoperován prs.
To vše mi vypravovala Anna, rozená Sedláková, vdova po Václavu Vermouzkovi, když jsem ji v červnu 1953 navštívil, abych získal informace o Vermouzcích. Sdělila svoje radosti i těžkosti. Přiznala se, že by se mohla vdát, ale váhá. Co zvítězí? Rozum nebo cit? Ať se již rozhodne tak či onak, bude v Lelekovicích na čísle 24 konec Vermouzků, říká se svým mírným úsměvem, když jsme se loučili.
1/ Lot = 41 gramů
2/ Gruntovní kniha Lelekovice, vložka 23
3/ Gruntovní kniha Lelekovice, vložka 23