KRISTIÁN IIIC, syn Jiřího Vermouzka ze Skaličky, hospodář na celolánu č. 71 v Kuřimi, ovdověl 12.6.1763. Táhla mu již šestá desítka. Neodchází na výměnek na grunt, který předal synovi Janovi, ani na pololán k synovi Ondřejovi, ale žení se s Johanou, vdovou po Matouši Hrdličkovi, čtvrtláníku v Kuřimi. Grunt patřil Františku Hrdličkovi, nezletilému synovi nebožtíka. Měl 14 a 5/8 polí a zahrad, luk na 1 a 1/2 dvojspřežní fůry sena. Bylo to méně polí, méně dřiny, ale robota byla tíživá. Hospodář musel celoročně, po 6 dnů v týdnu, vypravit jednu osobu na robotu. Čtvrtlánící měli úlevu v tom, že když byl v týdnu jeden nebo více svátků, tak se jim započítávaly do roboty. Svátky se z roboty neodpočítávaly proto, aby se poddaným ulevilo. Tehdy bylo nemyslitelné, aby poddaní pro vrchnost pracovali v zasvěcený svátek. Moc církve byla tak velká a nikdo by se proti ní nebyl postavil. Měl-li čtvrtláník 6 dnů pěší roboty v týdnu a svátky se mu z ní odpočítávaly, byla to úleva jen na papíře. Nemohl zameškaný robotní den nahradit, nebylo kdy. Nejlépe je to vidět tam, kde byla dvou nebo třídenní potažní robota. Z té se neslevovalo nic, ať bylo v týdnu svátků sebe víc.

Lesy tvořily podstatu brněnského panství, zvláště když vrchnost prodala grunty sedlákům. Měly velkou cenu, protože dříví se v nich těžilo prací, která nestála nic – robotou. Proto byla, u všech kategorií možnost při zapisování robot, splnit robotní povinnost uděláním určitého počtu sáhů dříví. Čtvrtníci, tedy i Kristián, mohli místo týdnu pěší roboty porazit a srovnat dva sáhy dříví.
V zimě začínala robota v 8 hodin, v létě v 6 hodin ráno. V zimě se z ní propouštělo ve 4 hodiny odpoledne, v létě v 8 hodin. O senoseči dostával každý robotník denně od vrchnosti bochník chleba 2 funty těžký a po skončení všichni poddaní 4 sudy piva.

Přes pokročilý věk měl Kristián s druhou manželkou synka Jakuba, nar. 17.7.1766. O něm není nic známo. Snad zemřel, snad odešel na vojnu a nevrátil se.
S Kristiánem přišly na grunt také některé děti z prvního manželství, snad dcera Mariana a určitě syn Matěj. Ten se stává majitelem čtvrtlánu po Františku Hrdličkovi, nevlastním bratrovi, který buď zemřel, nebo se přiženil jinam.

Kristián umírá 22.6.1772 ve věku 71 let. (Věk je chybně udán, bylo mu asi 67 let.) Alespoň po hospodářské stránce mohl být spokojen. Přišel do Kuřimi jako sirotek a jeho tři synové se dostali na majetek. Jeho druhá žena byla asi o 15 až 20 let mladší. Kristiána přežila o 14 let. Umírá 12.3.1786 na „brand“ ve stáří 60 let, ne na gruntě 56, kde byl ženatý nevlastní syn Matěj, ale na čísle 109, asi u některé provdané dcery nebo syna.

MATĚJ IVC2 11.2.1779 – 7.7.1818, syn Kristiána, zakotvil pevně na gruntě č. 56 pod farou. Byl třikrát ženat. Poprvé se žení 9.2.1772, ve věku 23 let s Annou, vdovou po Tomáši Nechmačovi (inquillinus), podruhovi z Lelekovic. V tomto roce je již psán na č. 56 jako zakoupený čtvrtník. Nevzal si žádnou bohačku a k tomu vdovu, ačkoliv v Kuřimi bylo jistě dost děvčat. Asi se mu na čtvrtlán hodila žena z chalupy. Sám také nebyl žádný boháč. Jeho hospodářství mělo tehdy (1775) 14 měřic 5 achtlů rolí, luk na 1 a 1/2 dvojspřežní fůry sena. Platil 1 zlatý 17 krejcarů pozemkové daně, splatných na sv. Jiří a sv. Václava. Za slepice a vajíčka, jež se dříve vrchnosti odváděla in natura platil 1 a 3/4 krejcarů na sv. Václava. Největším zatížením byla vojenská daň, činila 7 zlatých 6 krejcarů.

Matěj, jako ostatní Vermouzci, nabývá grunt od vrchnosti řádnou kupní smlouvou 4.10.1778 za 8 zlatých. Smlouva se uschovávala v rodě na č. 56, aby potomci věděli, že jejich předek koupil grunt „lacino“. Hospodářství již nebylo čtvrtlán, nýbrž pololán. Kristián nebo jeho syn Matěj je značně zvětšil, na více než dvojnásobek. K původnímu čtvrtlánu byl přidán druhý čtvrtlán. Hospodářství se prodávala poddaným, protože se měnily názory na zemědělství. Jejich původcem byl národohospodář Raab. Tehdejší změny v zemědělství, např. dělení panských dvorů mezi poddané, se jmenuje raabisace. Přímým podnětem k zakupování gruntů byl císařský patent z 6.2.1770. Podle něho mohlo dojít, na základě dohody mezi vrchností a poddaným, k výkupu z roboty. Tento výkup musel být schválen krajským úřadem, tak zvaným guberniem. Na kuřimském panství k výkupu z roboty nedošlo. Přesto navštívila krajská komise, jejímž předsedou byl šlechtic, všechny vesnice na kuřimském i na jiných panstvích, aby odhadla grunty. Na základě jejich posudků byly pak grunty hromadně prodávány. O tomto ohledání podává komise zprávu krajskému úřadu dne 1.12.1777 pod č. 206. /1/.

Reformy ve státní správě a úlevy pro sedláky, které začaly již za Marie Terezie, vyvrcholily za Josefa II. v roce 1781 zrušením nevolnictví. To mělo dalekosáhlé následky pro vývoj na vesnicích. K další podstatné změně a podstatné úlevě pro poddané došlo však až v roce 1884. Bylo to na základě císařského reskriptu z 10. února 1883. Nařizovalo se jím, aby na všech statcích patřících královským městům byly dosavadní roboty všem poddaným proměněny na daně a jiné povinnosti. Aby se vyhovělo tomuto reskriptu, sjednává magistrát s poddanými městečka Kuřimi smlouvu, neboli kontrakt, jimiž se poddaní zavazují, že dosavadní roboty, zapsané v urbáři z r. 1775 nahradí jednak penězi, jednak prací a že platy i práce upřímně a nemrzutě spláceti a odbývati budou.
Byly odhadnuty veškeré práce, které sedláci podle urbáře z roku 1775 pro vrchnost dělali. Robota byla oceněna podle dní, jinak potažní, jinak pěší. Odpočítány byly práce, které bude obec dále pro vrchnost zdarma konat a zbytek vyjádřen v penězích. To byl plat celé obce. Městečku Kuřim bylo stanoveno:

1. Splácet ročně 602 zlaté a 34 krejcary 2. Udělat 440 sáhů dříví 3. Dříví ze zadních hor tohoto panství do Brna odvážeti a tam je na vykázaném místě skládati a srovnati a to 370 sáhů. 4. Z blízkých hor za stejných podmínek dopravit do Brna rovněž 370 sáhů.

Zadními horami se míní polesí deblínské, křižinkovské, vohančické, blízkými horami lesy kolem Kuřimi, Svinošic, Lipůvky a Nuzířova. Kdyby vrchnost všech těchto fůr a prací nepotřebovala, tam musí být neodpracované zaplaceno. Dále si vrchnost vymiňuje, aby poddaní, kteří jsou na panství nebo se tam v budoucnosti usadí a byli by povinni podle urbáře z roku 1775 konat robotu, platili 1 zlatý ročně.

Vrchnost si zajistila také chalupníky, kteří by se v budoucnosti usadili na panství a postavili si tam chalupu. Budou platit 3 zlaté roční činže, pokud ji postaví na dominikální půdě a 1 zlatý 30 krejcarů, pokud by stála na rustikálním pozemku. Poddaní byli dále povinni, tak jak odedávna i nadále odváděti desátý díl sklizeného obilí a to jednak kuřimskému nebo lipůvskému faráři, panu proboštovi nebo vrchnosti. Poddaní se zavazovali, kdyby vrchnost potřebovala, konat jí práce za plat, jak jej stanoví patent z roku 1775, t.j. denně na nádeníka 7, 10 nebo i 15 krejcarů, podle toho, ve které roční době se pracovalo. Čím byl delší den, tím byl vyšší plat. Také o honech museli vrchnosti pomáhat. Platy i práce museli poddaní splnit i když byli stiženi živelní pohromou.
Vrchnost se zavazovala platit z odprodaných polí císařské kontribuce jako až dosud, jen kdyby byla zvýšena, musí poddaní část na ně připadající platiti. Kdyby bylo císařským poručením nařízeno odevzdávati, v čas války nebo míru, obilí, mouku, seno nebo slámu, musí poddaní z těchto polí odevzdávati.

Rychtáři, kteří měli před touto úpravou výhodu v tom, že nerobotovali, dostanou od vrchnosti plat. Kuřimský rychtář 20 zlatých. I po robotní abolici z roku 1784 byla vrchnost gruntovním pánem svých poddaných a vykonávala nad nimi dozor. Bez jejího vědomí nesměl hospodář grunt rozkouskovat, ani nějaká pole odprodat, nesměl také grunt opustit. Vrchnost hospodáře přímo zavazovala, aby pečoval o chov dobytka, ješto je to nejvýnosnější na hospodářství. Péči měli projevit tím, že zajistili dostatek píce, zejména nasetého jetele.
I ze zakoupené usedlosti, která byla jinak úplným majetkem sedlákovým, mohl být tento sehnán ve třech případech: 1. Kdyby špatně hospodařil 2. Kdyby jmění a statek přes 2/3 zadlužil 3. Kdyby, vyjma prokazatelné nemohoucnosti, neplatil daní a dávek.

Přeměna roboty na plat a jinou práci byla pro vrchnost jen zdánlivou nevýhodou. Pokud trval systém robotných dní, byly nářky, že poddaní vykonávají roboty nedbale, že na ně jezdí pozdě, že málo ořou, že na vozy málo nakládají, že dělají práci nedbale. Nic nepomáhal dozor ani rozkazy panských úředníků. /2/. Výkon za robotní den byl malý. Při odhadech se hledělo, aby ani poddaní, ani vrchnost nebyli poškozeni a přece jim vyšlo tak málo práce. Kdybychom přeměnili veškeré dříví, které se mělo podle nového urbáře udělat, postavilo by toto dříví 4 a 1/2 čtvrtníků za rok. Kdybychom přeměnili veškerý odvoz dřeva na celolánickou povinnost, odpracovali by ji necelí 4 celoláníci podle norem z r. 1775. Na zbývající obec by potom připadal plat 602 zlatých 30 krejcarů.. Bylo by to zhruba 6 zlatých na usedlíka, což nebylo mnoho. Novou úpravou tedy poddaní získali.

Matějovi bylo 43 let, čtrnáct let byl ženat a neměl dědice. Všech sedm dětí mu zemřelo. Nejstarší se nedožilo ani šesti let. Manželka byla asi nemocná, nemohli mít další děti. Zemřela 23.8.1796 , „an der Häbigerschwär“. Byla asi o tři až čtyři léta starší než její manžel.

Za šest neděl po její smrti se vdovec Matěj znovu žení. Bere si 15.10.1796 Annu Třískovou. Je proti němu mladá, je jí 24 let a jemu je 46. Bral si ji z lásky, nebo proto, že hospodářství potřebovalo nutně hospodyni? Měl s ní 5 dětí: Františka, 1797 – 1863, později hospodáře na č. 56, Rosalii, 16.6.1799 – 10.6.1846, Jakuba, 8.7.1801 – 14.2.1803, Jakuba, 12.7.1804 a Petronilu, 30.5.1806 – 2.5.1808. Anna zemřela 27.12.1807 ve věku 35 let na vodnatelnost.

Dne 1.8.1808, to jest za dva měsíce, se 38 letý vdovec Matěj znovu žení. Je to potřetí. Bere si Kateřinu, dceru Klementa Vlčka, pololáníka v Kuřimi. Jí je 28 let. Za svědka mu byl synovec Martin Vermouzek. S touto manželkou měl 4 děti: Marinu, 9.4.1809, provdanou 1837, Kateřinu, 2.2.1811 – 1.5.1811, Václava, 18.9.1812 a Annu, 1.2.1816. Poslední dítě se mu narodilo, když mu bylo 67 let.
Na gruntě vládne stále nezmar Matěj a jeho třetí manželka, i když mu již táhne na sedmdesátku. František, který měl podědit otcovský grunt, byl nedospělý. Finanční poměry na gruntě nebyly dobré. Matěj nemohl za bouřlivých, válečných časů zlepšit svoji finanční situaci a držel grunt až do sklonku svého života. Teprve 19.2.1818 postupuje grunt svému synovi z druhého manželství Františkovi odevzdacím listem. František byl v té době nezletilý, 21 letý, proto vlastnictví gruntu nastupuje prostřednictvím poručníků, nevlastní matky Kateřiny, třetí manželky Matějovy a bratrance Martina Vermouzka. Grunt byl odhadnut na 1200 zlatých a movitosti zvláště na 323 zlaté 25 krejcarů. Nedlouho na to 7.7.1818 Matěj zemřel jako pololáník na gruntě č. 56 ve věku 70 let.
Nový hospodář FRANTIŠEK VC2 (1797 – 1863) je prvním synem Matějovým z druhého manželství, s Annou Třískovou, celkem osmé dítě Matějovo a první dítě, které Matějovi nezemřelo. Dostává grunt sám do vlastnictví. Grunt byl úplně zadlužený. Špatný stav gruntu nemusel být zaviněn špatným hospodařením Matějovým. Jistě tu hrály úlohu neklidné poměry Napoleonových válek a státní bankrot v roce 1811.

Zaknihované dluhy spolu s podíly pro sourozence dělaly skoro tolik, na kolik byl odhadnut celý grunt i s movitým majetkem. Zdá se, že odhad byl udělán tak vysoko proto, aby vyvážil dluhy. František převzal tyto dluhy: Pro pekaře Matěje Hálu 120 zlatých, Lorence Konečného 300 zlatých, Františka Vlčka 45 zlatých, Lorence Slavíčka 80 zlatých, Františka Votavu 270 zlatých. Kromě toho vázly na gruntě podíly pro sourozence: Rosalii 50 zlatých, Jakubovi 100 zlatých, Martině 50 zlatých, Václavovi 100 zlatých a Anně 50 zlatých. Podíly vázly na gruntě bezúročně do plnoletosti každého dítěte, t.j. do 24 roků. Při nezaplacení podílu do tohoto dne se měly úrokovati 5%. Na gruntě vázla ještě nová pohledávka Matěje Hály 120 zlatých a výpůjčka ze sirotčí pokladny z 1.1.1818 120 zlatých. František se také zavázal k výměně pro macechu Kateřinu Vermouzkovou. Měl jí ročně dávat 6 měřic žita, 2 měřice žita, 2 měřice ječmene. 1 měřici hrachu 4/8 měřice čočky a 4/8 kaše (prosné). Mimo to jí měl poskytnout doživotní bydlení. Převzetím gruntu se František také zavázal k plnění všech vrchnostenských a zemských dávek.

Je div, že grunt při tolika sourozencích, vesměs mladých, při tolika dluzích a tak velké výměně udržel. Je také div, že se našla nevěsta, která s ním chtěla tyto těžké poměry zmáhat. Byla to 22 letá Anežka, dcera Jana Vápa. Františka si vzala 7.2.1820. Ženichovi bylo 23 let. Buď ho měla tolik ráda, že se na nic neohlížela, nebo pocházela z mnoha dětí a jejich pololán v Kuřimi byl stejně zadlužen jako pololán Vermouzků. Věno asi nepřinesla, protože se jejím příchodem finanční poměry na gruntě nezměnily. Po sňatku nesplácí František žádné dluhy. Poměry na gruntě nebyly dobré, jako všude tam, kde je macecha. Když děti z třetího manželství dorůstaly a Františkovi se rodí každým druhým rokem dítě, odchází sestra Rosalie z gruntu do služby v Kuřimi na č. 2. Ve věku 35 let, v r. 1834 , měla nemanželskou dcerku Josefu, která ale umírá ve věku 7 měsíců na čísle 2. Není divu, že zemřela. Umíraly i děti hospodářů, zámožných sedláků. Nebyl na ně při práci čas. Jak se mělo dbát o dítě služebné, která je třeba měla ráda, ale nemohla se mu věnovat. Rosalie se později vrátila na rodný grunt. Neprovdala se a dožívá tam v práci a osamělosti svůj život až do roku 1846, kdy tam ve věku 46 let umírá. Výměnkářka Kateřina přežila svého manžela skoro o 20 let. Umírá na gruntě 27.2.1837, ve věku 67 let na souchotě.

Nejstarší dcera z třetího manželství, Mariana, také neměla příliš štěstí. Měla sice podíl 50 zlatých na zadluženém gruntě, ale nic víc. Ženiši se asi příliš nehrnuli. Na gruntě hospodaří nevlastní bratr František. Hledí se proto dostat z domu, zvláště po smrti své matky. Vdává se 28 letá 16.10.1837 za France Šimáčka, souseda a tesařského tovaryše z Rašova z lomnického panství, kterému bylo 40 let. Za svědky jim byli Václav Vitula a jeho žena Mariana, rozená Vermouzková. Tak se Vermouzci dostali až do Rašova.

Při všech starostech a práci se Františkova rodina rozrůstá. Sám pocházel ze 16 dětí ze tří manželství. 8 jich zemřelo malých, 5 s ním rostlo na gruntě, z nich čtyři malí, z třetího manželství, o které se musel starat. O Václavovi z třetího manželství nic nevíme. Snad zemřel nebo odešel na vojnu a již se nevrátil.

František měl se svou ženou Anežkou 10 dětí: Jan se narodil 11.10.1821, zemřel 4.6.1878, svobodný výměnkář v č. 56, František, 11.10.1823 – 13.1.1833, zemřel na nervovou horečku, Marina, 8.7.1825, zemřela na úbytě, Josef, 21.1.1827, oddán na Vranově v r. 1856, zemřel 12.5.1899 v Kuřimi -VIC2 , Kateřina, 14.9.1828 – 22.11.1829, zemřela na úbytě, Jakub, 28.4.1830 , zemřel na psotník, Markéta, 3.6.1831, se provdala 10.5.1864, František, 29.3.1833 -VIC2a, Martin, 23.10.1835 – 20.2.1837, Vincenc, 2.3.1838 – 26.11.1881, obecní sekretář.

Jak mohlo těchto deset, dvanáct i více dospělých a dětí na gruntě bydlet, je nám dnes nepochopitelné. Snad někteří z nevlastních sourozenců Františkových bydleli s nevlastní matkou Kateřinou na výminku v domku, který stával na konci zahrady u rybníka v Podhoří. Na gruntě by nebylo pro všechny místo ani na vyspání. Grunt měl v r. 1820 jen jednu světnici na obývání a platil z ní ročně 20 krejcarů daně. I když předpokládáme, že to byla velká světnice, hodně místa v ní zabrala pec, do které se přikládalo ze síně nebo z kuchyně. Byla od pečení do pečení chleba vždy teplá. Spávaly na ní děti. Dům byl samozřejmě přízemní, buď dřevěný nebo z vepřovic, krytý došky. Doškové střechy, věkem zčernalé, porostlé netřeskem, „aby neudeřilo“, bývaly příkré a nevysoko od země. Hospodář si střechu obvykle spravoval sám, ale ve vesnici bývali lidé znalí těchto prací. Světnice byly nízké s trámovým, věkem zčernalým stropem. K trámům byly přibity kousky desek, poličky, kam se dávaly modlitební knížky a jiné. Na rámech u stropu bývaly srovnány peřiny „kanafasové“ pro nevěstu, nebo z „vébavy“. Malá okénka nepropouštěla mnoho světla, ale ani zimy. Hliněná podlaha bývala pravidlem nejen v kuchyni, ale i v „seknici“. Každou sobotu se řídkým blátem ze žluté hlíny líčila, aby se opravilo, co se v týdnu vydrolilo. Líčilo se koštětem z prosné slámy. Všechny děti se musely vyhnat z chalupy a nesměly se vrátit, dokud podlaha neuschla, což bývalo celý půlden. Kam chodily ví Bůh, když se v sobotu podlahy líčily všude. Jen ty nejmenší, nebo nemocné a v zimě ty, co neměly co obout, mohly zůstat na peci, ale nesměly tam příliš vyvádět. Hospodářské budovy se stavěly buď z kamene, chlévy, nebo ze dřeva, stodoly. Osvětlení a vytápění bylo primitivní. Ve staveních bylo vždy dosti hořlavých látek a proto byly požáry častým zjevem. Aby se zamezilo přenášení požárů, byly mezi jednotlivými domy uličky, mezírky, kterými také odtékala dešťová voda ze dvorů.

Městečko Kuřim hodně získalo, když v r. 1829 byla postavena silnice přes Kuřim do Tišnova. Kuřimské grunty mívaly zahrady za potok Kuřimku. Městečko byla ulice od kostela až ke sv. Janu. Teprve kolem r. 1820 vzniká druhá ulice „Podhoří“, obydlená většinou bezzemky, podruhy a domkáři.

Poměry na gruntě č. 56 se začaly lepšit teprve v r. 1830. Snad byl dobrý rok, nebo se Františkovi podařilo sehnat peníze povozničením při stavbě nové silnice do Tišnova. Toho roku splatil Františku Konečnému 300 zlatých, Františku Vlčkovi 45 zlatých, Františku Votavovi 210 zlatých, Matěji Halovi 120 zlatých, Lorenci Slavíčkovi 80 zlatých, Matěji Hálovi dalších 120 zlatých. Celkem zaplatil 875 zlatých, což je veliká suma. Situace na gruntě se trochu zlepšila, ale ne na dlouho. Již v roce 1832, 21.8., je František nucen si znovu vypůjčit peníze, zase od zámožného pekaře Matěje Hály. Pekař vtěluje pohledávku 120 zlatých a kuřimská sirotčí pokladna 200 zlatých, které si z ní František 1.11.1833 vypůjčuje, do gruntovní knihy. Františku Hálovi splatil 24.4.1835 celý obnos 120 zlatých. 50 zlatých, dědický podíl sestře Anně se mu podařilo splatit až v r. 1848. Ale již 12.12.1848 si musel zase vypůjčit od sirotčí pokladny 100 zlatých. Také 8.3.1857 si musel vypomoci půjčkou 200 zlatých od 1. moravské spořitelny v Brně. Téhož roku se vtěluje do gruntovní knihy pohledávka 42 zlatých pro nezletilou Antonii Trtílkovou. Co se naplatil úroků, zvláště na počátku svého hospodaření.

Hospodář zažil postupné uvolňování závazků sedláka k vrchnosti. Zažil také to, o čem snily celé generace sedláků před ním, zrušení roboty v roce 1848. Jak přijal tuto zprávu? Jistě radostně, vždyť s posledním zbytkem roboty padl i kostelní desátek, který obnášel na pololánech 1 míru pšenice, 2 míry žita, 1 míru ječmene a 2 a 2/5 míry ovsa. Odpadlo i roční placení činže 1 zlatý 1 a 3/5 krejcarů, odpadla i reluice za robotu, placená od roku 1784 ve výši 2 zlaté 24 krejcary vídeňské měny. Odpadl i odvoz dřeva, po pěti fůrách z každého polesí, v hodnotě 6 zlatých 30 krejcarů a 4 zlaté 30 krejcarů. Ovšem ne zadarmo. Sedláci museli za vyvázání z roboty zaplatit vrchnosti náhradu. I z desátku se musel František vykoupit 8 zlatými 56 krejcary.

Zrušení roboty znamená pro sedláka podstatnou úlevu, ale současně ho ponechává bez ochrany. Živ se jak dovedeš. Vrchnost měla vůči sedlákovi nejen práva, ale i povinnosti a ty musel sedlák na sebe převzít. Zrušení roboty přináší i jiné podstatné změny. Vrchnost přestává být pro poddané představitelem a namnoze i vykonavatelem státní moci. Přestalo se chodit na kancelář do kuřimského zámku. Místo vrchnosti nastupuje jako výkonná a správní moc stát. Místo vrchnostenského úřadu je okresní hejtmanství s hejtmanem v čele. Místo rychtáře ustanovovaného vrchností je volený starosta. Vesnice je nucena se zajímat o veřejné věci a všímá si všeho, co se děje ve světě, i když žije dále svým vlastním životem, jemuž určuje ráz příroda a práce na půdě. Místo panského drába se stává obecní sluha s bubnem představitelem výkonné státní moci.

František Vermouzek nezůstává stranou tohoto ruchu, účastní se veřejného života. V r. 1850 je zvolen ve druhém sboru sedmi hlasy do obecního představenstva v Kuřimi.
Po uvolnění sedláků z roboty se začíná život na gruntech měnit. Obyvatel přibývá, grunty se dělí, není již možné pole nechávat úhorem. Je třeba je všechna obdělávat. Mizí úhory a tím mizí také pastva pro dobytek. Dobytek se začíná chovat ve stájích a seje se pro něj píce, jeteloviny, protože luk je málo. Od ustájeného dobytka je více hnoje. Je tedy možné pohnojit řepu, cukrovku a brambory. Mizí chov ovcí. Přechod byl pozvolný a docházelo k nesnázím a nesrovnalostem. Mnohé pole, které mělo být zoráno, zůstává úhorem. Na mnohé pole neměl hospodář hnoje. Mnohdy si sedláci s bezzemky vypomáhali tak, že domkář pohnojil sedlákovi pole a mohl si na ně zasázet brambory. Další roky je pak užíval sedlák.

Úhory se rozorávaly nejdříve v dědinách blízko měst, kde byl snazší a výhodnější odbyt hospodářských produktů. Jeden, dva pokrokoví hospodáři dávali příklad a za nimi šla zvolna, opatrně a ostýchavě dědina. Jak těžko pronikaly nové hospodářské názory dokazuje příklad z Moravských Knínic z doby značně pozdější, z konce devatenáctého století. Přiženil se tam sedlák z Komína u Brna. Jmenoval se Čech. V Knínicích se ještě pravidelně úhořilo, ale on byl z domu zvyklý osít pole každým rokem. Jeho pole bývalo jediným obdělaným pozemkem v celé trati, která ležela ladem. Na úhoře se pásl dobytek. Dělal Čechovi na poli škody. Hospodář se proto velmi zlobíval, nechtěl dovolit na jeho poli pást a přes pole honit dobytek. Pastva dobytka byla ještě velmi rozšířena. Jak se usnesl obecní výbor v Kuřimi v roce 1871, nesměl pásti každý sám, aby se nedála škoda na polích. Veškerý hovězí dobytek pásl obecní sluha. Občané příkazu nedbali a pásli volně. I nakázali výboři obecnímu „nivohlídci“, aby udal každého, kdo by volně pásl a pokutovali za každý postihnutý kus dvěma zlatými. Aby pokuty, které se pohybovaly od dvou do deseti zlatých dostali, žádají 22. května 1871 svolení okresního úřadu v Tišnově, aby mohli dlužné obnosy vymáhat exekucí. Hromadná pastva přestala, zmizel pastýř i pastouška, jedno z nejchudších stavení v obci.
Františkovi již dospívají děti a je třeba se o ně postarat. I když mu jich z deseti dorostlo jen pět, měl starostí dost a dost. Trochu se mu ulevilo, když se oženil syn Josef. Vzal si vdovu po Antonínu Rohlínkovi, Františku, rozenou Burianovou z Kuřimi. Tehdy mu bylo 29 roků. Sňatek byl 17.6.1856. Vdova měla šestiletou dcerku Teresii. V roce 1860 nabývají manželé domek č. 115. Majitelem tohoto domku byl v r. 1820 Tomáš Burian, jehož dceru si Josef vzal. Josef převzal domek i s výměnou pro manželčiny rodiče svatební smlouvou a odevzdací listinou z r. 1856 a 1860. Po otci dostal z gruntu podíl 300 zlatých a doživotní užívání pole „u Královéch“.

JOSEF VI C2 neměl štěstí ani v rodinném životě ani v hospodářství. Za prusko-rakouské války v r. 1866 utrpěl od Prusů škodu na seně, vice, píci, stravě. Odhadl si ji na 142 zlatých 97 krejcarů. Pobrali mu toho vojáci skutečně tolik, nebo si to nadcenil?

Josef zůstal vdovcem něco přes rok. Byl sám, bez dětí. Oženil se podruhé. 15.7.1884 si bere Barboru Blažkovou. Sňatek měli v kostele na Vranově. Josefovi bylo 57 let. Barbora byla svobodná. Byla dcerou familianta Karla Blažka z Lelekovic č. 28 a Barbory, rozené Kučerové. Z tohoto manželství se narodila dcera Františka, která umírá 12.4.1890 na souchotě ve věku 5 let. Velká úmrtnost byla dána nejen náchylností k nemocem, špatným bydlením, ale také hmotným nedostatkem. Jídelní lístek býval prostý. Chléb býval hlavní potravou. Domkáři, podruzi a nádeníci, kteří chodívali na celý týden dělat do Brna k zedníkům, si brávali pecen chleba. I doma byly děti většinou živi chlebem a byly šťastné, když jej bylo dosyta. Jinak se vařily především knedle, kroupy, které si celá rodina nabírala z velké mísy a namáčela v mléce. Často se jedla čočka, fazole i hrách. Hrách byl nejen k obědu, ale často jej vzali do zástěry a šli na celý den na pole. Tak se stravovali nejen v chalupách, ale i na velkých gruntech.

Josef neměl, komu by domek odkázal. Proto jej prodávají 1.5.1892 manželům Prudkým. Josef se ani hospodářsky nezmohl. Umírá 17.8.1899 jako nádeník v Kuřimi ve věku 72 let na sešlost věkem. Tak vymřela tato odnož rodu Vermouzků z gruntu č. 56.

Narodily se jim dvě děti: Františka, 4.10.1865 – 1.4.1867. Zemřela na zápal plic, zahubila ji rodová nemoc, tuberkulóza. Za rok, 28.5.1868 se jim narodil syn Josef. Matka mu zemřela 11.4.1883, ve věku 57 let, na ochrnutí plic – tuberkulózu. Syn Josef ji dlouho nepřežil. Zemřel 26.11.1883. Bylo mu 15 let a zemřel na krtičnatost. Otec, snad na přání své manželky, vtěluje po její smrti pro něj na chalupu zástavní podíl 100 zlatých./3/.

Hospodář František na č. 56 zemřel 24.4.1863 ve věku 67 roků na Blutschlag“. Jeho manželka 10.11.1868, také ve věku 67 roků, na souchotě. Majetek za svého života nedal nikomu. Teprve podle jeho poslední vůle jej nabývá syn František odevzdací listinou z 16.7.1863. Otec František chtěl v poslední vůli všechny zabezpečit. Manželce Anně vtělil do odstupní smlouvy výměnek na gruntě. Dále vložil do smlouvy právo bydlení ve výměnkářském domku u gruntu č. 56 (později č. 223 u rybníka) pro svého svobodného syna Jana, který byl chromý. Také mu připsal výtěžek z pole (snad výměnkářského). Jan zemřel v r. 1878. Josefovi dal k užívání pole „U Královéch“. Bylo to pole nejblíže gruntu a bývalo v užívání výměnkářů, aby neměli na pole daleko. V devátém díle této smlouvy zatížil grunt 300 zlatými pro Josefa a 350 zlatými pro dceru Markétu, která se provdala za Vlčka. Hospodář byl povinen jí dát mimo peněz 2 krávy a vystrojit svatební hostinu.

Ani na druhého svobodného bratra Vincence, kuřimského sekretáře, nezapomněl. Hospodář byl povinen mu splatit 350 zlatých. Aby sourozenci nebyli poškozeni, měl jim nastupující hospodář František platit z nevyplacených podílů od 24.4.1864 5% úrok.

FRANTIŠEK VI C2a , 29.3.1833 – 8.4.1916, se brzy po otcově smrti oženil. Vzal si Veroniku Medkovou z Březiny , 1837 – 1897. Svatbu měli v Tišnově 16.10.1863. Svatební smlouvou ze dne 6.11.1863 bere svoji manželku Veroniku jako spoluvlastnici na grunt. Grunt byl, jak bylo uvedeno, silně zatížen. Františkovi ale pomáhali oba svobodní bratři Jan i obecní sekretář Vincek. Františka, nar. 3.6.1831, se snažila po otcově smrti odejít z domu, zvláště když se bratr František oženil a přivedl mladou hospodyni. Nemohla si mnoho vybírat. Bylo jí již 32 let, když si 10.5.1864 vzala 51 let starého vdovce Jakuba Vlčka, pololáníka v Kuřimi.

Sotva začal František hospodařit, tak se schylovalo k válce s Pruskem v r. 1866. Již od května se pohybovaly po císařské silnici z Brna do Čech vojenské oddíly a Kuřimští, kteří pracovali na polích v Lémarce, na Vohluse nebo Červeném vrchu, je s obavami pozorovali. Od 6.6.1866 byl v Kuřimi ubytován 10. pěší pluk a dělostřelectvo rakouské armády. Jiné části armády byly v Drásově a Veverské Bytýšce. Vincenc Vermouzek, obecní sekretář, měl plné ruce práce, když chtěl všem vyhovět. Ještě hůře bylo, když se rakouská armáda, poražená u Hradce Králové, vracela v nepořádku a s raněnými. V patách za ní se valili Prušáci. Lidé byli přestrašeni, zvláště, když došlo v Tišnově k šarvátkám mezi vojsky. Tu prý, podle sdělení Jana Poláška, pamětníka, starého v roce 1953 91 roků, zachránil Vincenc Kuřim před ostřelování od Prusů. Šel prý za velitelem a odvrátil ho od tohoto úmyslu. Patrně uměl dobře německy. Za tuto zásluhu a pro jeho ostatní osobní vlastnosti, měli lidé v Kuřimi Vincence rádi, stejně jako jeho bratra Jana, starého mládence. Podle Jana Poláška byli oba menší postavy, zavalití. Vincencovi pro jeho malou postavu říkali jeho známí Vermouzíček a Janovy, pro jeho tělesnou vadu , chromý Honzík./4/. Shodně líčí Vincencův vzhled i bratr mé babičky Anny, rozené Škárové, Antonín Škára. Ten ho vídal, když jako malý chlapec chodíval z Moravských Knínic do Kuřimi a Vincenc šel z gruntu pod farou do zámku vyučovat. Kuřimská obec měla od roku 1873 v zámku pronajatou jednu místnost pro školu a jednu pro učitele za roční nájemné 100 zlatých. Vincenc se dal na učitelování ve svých 35 letech 25.2.1873 a vydržel v úřadě výpomocného podučitele do 16.10.1879. Podučitelský plat byl 100 až 120 zlatých ročně. Vincenc studoval v Brně, ovšem německy, ale cítil česky. Zachovala se po něm česká knihovna, mezi jiným i sebrané spisy Boleslava Jablonského, který byl v době Vincencových studií oblíbeným a uznávaným básníkem. Přípravné studie na učitelství netrvaly dlouho, snad rok, nejvýše dva roky. Stará, přízemní budova školy v Kuřimi nedostačovala ani s pronajatou místností na zámku a proto se roku 1886 přistavuje poschodí /5/. Zámek nebyl využit, když se vrchnostenský úřad, který spravoval ohromné panství scvrkl na několik úředníků pro správu vlastního, převážně lesního majetku města Brna v Kuřimi a okolí. Lesní úřad tam byl v létech 1864 až 1896.

Vincenc, jako obecní písař, byl svědomitý, což zjistil a uznal okresní hejtman v Brně, když se stal na obci „malér“. Postrkem z dědiny do dědiny vedli Dominika Šmídka z Brna do Bystřice. V Kuřimi ho řádně předali a měl tam přečkat noc v arestu. Policajt nebyl doma. Do arestu ho vedl jeho syn. Šmídek si odskočil za potřebou, při čemž ho nehlídali a již se nevrátil. Přísně vyšetřovali. Pan starosta Josef Fiala dostal 5 zlatých pokuty za špatné plnění povinností stran postrkanců, písař Vincenc Vermouzek neshledán vinným, protože měl postrkní protokol řádně vedený, jak bylo úředně zjištěno 31. prosince 1872. Mimo postrkních protokolů a protokolů o zasedání obecního výboru musel Vincenc psát i jiné věci. Například několikrát upomínal Františka Pokoru, aby nahradil obci 5 zlatých 56 krejcarů škody. Pokora totiž rozmlátil obecní šatlavu, když ho tam zavřeli. Vincenc na obci vyučoval i písařil. Umírá 26.11.1881 jako svobodný, povoláním obecní sekretář, na plicní záduch na č. 57 ve věku 43 let. Zde je určitě chybný zápis domovního čísla. Číslo 57 má fara. Vincenc i jeho bratr Jan bydleli na č. 56, ale ne na gruntě, nýbrž v chaloupce na konci zahrady, za potokem. Byla to výměnkářská chalupa gruntu. Nyní je ve vlastnictví Ondřeje Schneidra, který ji i se zahradou za potokem od gruntu koupil. Tři léta před Vincencem 4.6.1878 zemřel jeho bratr Jan, výměnkář na č. 56, ve věku 54 let. Příčina úmrtí není známá, ale byla to asi tuberkulóza, kterou trpěla většina členů rodu Vermouzků na č. 56. Tuberkulóza byla v době od r. 1850 do 1900 nejrozšířenější nemocí a nebylo proti ní léků. Téměř polovina všech úmrtí je v té době na plicní choroby, záduch, chrlení krve, ochrnutí plic, souchotiny. Ve skutečnosti to byla vždy tuberkulóza. Řádila mezi Vermouzky a v Kuřimi 5 větví úplně vyhubila. Podobně to bylo i v Lelekovicích, kde v té době tři větve Vermouzků vymírají.

Někdy v této době poznal generál Graf von Dömling „Bürgermeistra“, jeho zvláštní jméno i to, kde bydlel a tázal se na to po letech mého strýce Richarda, jak již bylo uvedeno.
Válka se nevyhnula ani Vermouzkovu gruntu pod farou. Hospodář František utrpěl značné škody. Pozbyl prase, píci, obilí, 45 liber sádla a jiné věci. Škodu si odhadl na 200 rýnských 90 krejcarů. To bylo tehdy hodně peněz /6/. Na válku se zachovala na gruntě památka. Při kopání nových sklepů při farské zahradě byla nalezena lidská kostra s úplnou pruskou výstrojí. Prušáci zde pochovali mrtvého kamaráda.

Z manželství Františka s Veronikou, rozenou Medkovou, vzešlo 9 dětí: Jan, 24.7.1864 – 16.8.1868, Karolína Marie, 1866 – 1.4.1867, zemřela na souchotě, Anna, 24.6.1868 – 20.9.1896, zemřela v Zemské nemocnici v Brně, František, 28.4.1870 – 29.1.1871, zemřel na psotník, Josef, 12.3.1872 – 26.4.1914, pozdější hospodář na gruntě č. 56 – VIIC2a, Ludvík, 2.6.1876 – 19.9.1896, zemřel v Zemské nemocnici v Brně, Antonín, klavírní mechanik, zemřel patrně ve 2. světové válce při těžkém bombardování Vídně, František, 27.1.1880, vojenský lékař, VIIC2a1, Bohumil, 1883 – 28.8.1884, zemřel na záduchu. Z devíti dětí zemřely 4 mladé: Jan, Karolina, František a Bohumil. Dvě zemřely v Zemské nemocnici v Brně v r. 1896, Anna 28 let a Ludvík 20 let starý, den po sobě. Tehdy řádil v Kuřimi tyfus a oba této chorobě podlehli.

František získal grunt pořádně zatížený a když se mu rodilo tolik dětí, tak se měl co ohánět. Není divu, že si vypůjčoval. Mnohdy nemohl zaplatit a svým závazkům dostát. Nemohl, nebo z nějakých důvodů nechtěl splatit podíl své sestře Markétě, provdané Vlčkové. Vedl s ní vleklý spor u Zemského soudu v Brně a prohrál. Útraty stály 165 zlatých 5 a 1/2 krejcarů. Dědický podíl se mu pak vložil do pozemkové knihy ve prospěch Markétina syna Bartoloměje Vlčka. Byl také soudně stíhán Františkou Gráfnettrovou pro nezaplacení 85 zlatých. I tato částka byla vtělena do pozemkové knihy.

Nenáviděl špatné hospodářství, byl skromný až lakomý. Naštěstí mohl hospodařit bez přerušení vojenskou službou, neboť byl z vojny, jako dědic gruntu, vyreklamován. Za jeho vlády má statek připsán mnoho nových pozemků, které ke gruntu přikoupil. Grunt byl v Kuřimi považován za jeden z nejlepších.

Za hospodaření Františka se v Kuřimi pěstuje cukrovka, kterou zpracovává cukrovar v Předkášteří. Cukrovka se vozí po dobré silnici na Čebín, Hradčany, ale asi také po staré polní cestě za Zborov, na Drásov a dále do Tišnova. V Kuřimi bylo mýto a jak je to již v lidské přirozenosti, sedláci je objížděli. Když na to bylo poukázáno správou silničního fondu, jemuž výnos mýta na opravu silnic patřil, brání se obecní představenstvo v Kuřimi v r. 1877 proti tomuto nařčení. Dovozují, že by bylo pro sedláka nemožné, aby si zajížděl jen proto, aby mohl jet pod „šrank“.

Jak se tento Vermouzek jeví jako člověk, vypráví jeho vnuk Arnošt Vermouzek: Dědu jsem znal z dětství. Byl hodně zlobivý, nervosní. To je, zdá se mi, rodová vlastnost Vermouzků. Zlobil se pro každou maličkost a mně, jako kloučkovi, to dělalo radost. Dovedl pěkně nadávat. Když jsem ho chtěl slyšet nadávat, rozházel jsem mu seno pro koně a on mne, na svůj věk, velmi vytrvale honil. Moje matka mu říkávala, že je škrťa. Rád pil kořalku a já mu ji nosil z hospody u Poláčků (nyní Mužík). Tam také chodil jednou nebo dvakrát v týdnu hrát karty, které měl velmi rád. Velmi rád vyhrával, ale při prohře s ním nebyla dlouho řeč.

Se sousedem, farou, byla za něho vždy napjatá situace. Náš grunt totiž odedávna vozil děkany na služby boží do Moravských Knínic, Jinačovic a na vizitace do všech okolních vesnic, i do Tišnova, který patřil pod kuřimský děkanát. Vermouzkovi koně byly kuřimskému faráři vždy k disposici, v létě či v zimě, ve dne či v noci. V létě tahaly černý landauer, v zimě pěkné saně. Dědovi se tato, nikde nepsaná služba, která měla být ctí gruntu, nelíbila Byla to většinou služba za „zaplať Pán Bůh“. Teprve můj táta, Josef Vermouzek, obnovil dobré spolužití s farou. Děda František byl rozený opozičník a sudič. Za jeho vlády sice grunt vzkvétal a jeho pozemková kniha se honosila množstvím parcel, které přikoupil, ale nešlo to vždy hladce. V pozemkové knize je vidět hodně různých věřitelů a nezaknihovaných zápůjček bylo jistě také dost. V knihách neuvedený spor o humenní v Podhoří (za potokem gruntu č. 56) se přenesl dokonce na mého tátu Josefa a jen rozvahou mé matky Marie byla celá věc nakonec urovnána smírem.

Pravda, děda měl jistě ohromné těžkosti, když byl v mladých letech plicně nemocen. Nemohl pracovat a jen vydatnou stravou se vyléčil. Po dobu jeho nemoci vedl hospodářství jeho kulhavý bratr Jan. Jak již bylo v povaze tehdejší generace, měl strach o svůj grunt, který tak rozšířil a zvelebil. Aby si nad svým synem Josefem a snachou Marií (mými rodiči), udržel kontrolu, zatížil je značnou výměnou. Velmi mu záleželo na tom, aby po smrti mého otce Josefa, kterému grunt předal, byla předána polovina gruntu tehdy nezletilému Bohumilovi, mému bratrovi. Grunt měl zůstat v rukou rodu. Byla obava, že by se moje matka, majitelka druhé poloviny, mohla znovu vdát. Do poslední chvíle svého života na ni pro tuto možnost nevražil. Grunt se ale přece dostal z rukou rodu zásahem osudu. Kdyby dnes viděl jeho stav, jistě by nadával, až by se hory zelenaly. Zemřel v odpoledním spánku rok po smrti mého otce Josefa. Vidím ho jako dnes jak obchází dům, sad, pole, vytýkajícího, nařizujícího. Byl vysoké, tenké postavy, většinou bez pokrývky již prošedivělé hlavy, v zimě s beranicí. Vládl prakticky až do smrti na svém gruntu, neboť hospodář, syn Josef, zemřel mlád, ve věku 42 let. Statek byl za dědova života vybaven novými budovami, chlévy, vysokou stodolou a na tehdejší dobu novými, pokrokovými stroji. Mezi kuřimskými grunty šel krvavě vpřed. Jako hospodář zanechal František po sobě čistou památku, jako člověk ale ne. I zde je vidět, jak všechno lidské pachtění se stane závanem osudu pouhým nic.

Z devíti dětí Josefa a Veroniky Vermouzkových zůstali jen tři chlapci: Josef, Antonín a František. Jejich osudy byly tak rozdílné jako jejich povahy. Nejstarší syn Josef byl určen za nástupce na gruntě č. 56. Vojnu si odsloužil u 8. pěšího pluku a pracoval doma na gruntě. Hned po vojně, jak bylo tehdy zvykem, se oženil s Marií Kolaříkovou, dcerou Matěje Kolaříka, čtvrtláníka v Kuřimi. Kolařík pracoval vedle svého čtvrtlánu ještě na zámku. Měl za to hotový groš. Peníze potřeboval, měl tři dcery. Pěkně je strojil, bývaly nejlépe oblečeny z celého městečka. Když se brali, bylo Josefovi 23 let.

Když mu 16.5.1897 zemřela matka, předává mu otec 15.11.1897 postupní smlouvou grunt. Nedostal majetek čistý. Bylo na něj vloženo zástavní právo 1250 zlatých ve prospěch nezletilého Františka Vermouzka. Ten tehdy studoval a byl z gruntu podporován jak potravinami, tak penězi. Celou částku 1250 zlatých Josef bratrovi nikdy nevyplatil a František je nikdy nežádal. Po vystudování byl dobře situovaný. Dále si zajišťuje otec František na gruntě dobrý výměnek. Když dostává Josefova manželka Marie druhou polovinu gruntu, vkládá se výměnek i na tuto polovinu a ještě dalších 750 zlatých pro Františka. Syn Antonín byl již ve Vídni na učení a nedostává gruntovně nic. Byl již vybaven.

Z manželství Josefa a Marie vzešly tyto děti: Marie, nar. 1899, zemřela 15.1.1900, Otilie, nar. 1900, provdána v r. 1931 za Jindřich Studeného z Kuřimi. Ženichovi bylo 31 let. BOHUMIL, nar. 18.9.1902, (VIII C2a), zabit v r. 1928 elektrickým proudem. Antonie, nar. 11.12.1903, zemřela 17.10.1904, ARNOŠT, nar. 9.2.1910 (VIII C2b).

Syn Arnošt vzpomíná na svého otce Josefa: Byl vysoký, statný, silný, zlatého srdce. Hospodařil pod dozorem svého táty Františka, který ho již od mládí vedl ve všem k pořádku. Po tátovi zdědil zásadně opoziční povahu. Spor s Kalábem o příkop v zadní zahradě gruntu vedl ještě také on. Byl pracovitý, snaživý, pokrokový a průbojný. V soudobé literatuře hledal nové směry v hospodaření. Literatury bylo na gruntě vždycky dost, vlastní i vypůjčené. Sám byl dlouholetým funkcionářem čtenářsko-hospodářského spolku Tomek v Kuřimi a dlouholetým členem obecního představenstva. Byl prý postrachem tehdejšího starosty Eduarda Oratora, proti kterému vedl na radnici opozici. Ve svých funkcích byl velmi vázán na radnici, kde se zvláště v posledních letech často zdržoval. V přilehlé hospodě se tehdy řešily všechny obecní problémy.

Měl velmi rád koně. Odedávna byly na gruntě koně černé, „vranky“. Byly k službám nejen farářovi, ale téměř všem pohřbům v Kuřimi. Vozívaly nebožtíky do kostela a na hřbitov. Jezdíval zapouštět klisny až do Kunštátu, kde podle jeho názoru byl nejlepší hřebčinec.

Starosti a těžká práce ho brzy schvátily. Poděděná náchylnost k TBC otevřela cestu dlouhé a těžké nemoci, které vzdoroval 4 léta. Jako nemocný nemusel narukovat do první světové války, ale jejího konce se stejně nedočkal. Zemřel mlád, 42 léta, 13.2.1915. Jeho otec ho přežil. Zemřel 4.8.1916 ve věku 83 let na sešlost věkem.

Dne 14.10.1915 dostává Josefovu ideální polovinu gruntu jeho nezletilý syn Bohumil a to odevzdací listinou. Žení se 30.9.1924 a bere si Annu, rozenou Filkovou, která se stává spolumajitelkou této poloviny. Ženichovi bylo 22, nevěstě 19 let. Na této polovině hospodaří syn Buhumil a jeho manželka Anna. Prakticky však hospodaří na celém gruntě. Tehdy byl zaváděn do dědin elektrický proud. Byl používán k různým pracím, především k mlácení. Tato vymoženost se stala Bohumilovi osudnou. 22.11.1928 byl zabit elektrickým proudem.

Druhá polovina gruntu č. 56 zůstává v držení matky Marie Vermouskové. Po smrti Bohumila se grunt dělí mezi spoluvlastníky, Marii, roz. Kolaříkovou, snachu Annu, roz. Filkovou a její dvě dcery Boženu a Marii, které vzešly z manželství Anny Filkové a Bohumila. Marie se narodila 20.3.1926, později provdaná Formanová, Božena, narozená 25.11.1927, později provdaná Kolářová.
Soužití na gruntě se stalo během doby téměř nemožným. Neustálé různice, záměrně vyvolávané rodinou Filkovou, donutily matku Marii Vermouzkovou k radikálnímu rozhodnutí. Jedna rodina z gruntu odejde. Poněvadž nebylo ani řeči o odchodu rodiny Filkovy, prodává matka Marie svou ideální polovinu domu č. 56 své snaše Anně Vermouzkové a odchází se svou dcerou Otilií a synem Arnoštem na mezi tím nově postavený dům „u královek“ č. 499. Snacha Anna si bere, ani ne po ročním vdovství, 15.4.1929, za manžela Jindřicha Popka. Vlastnictví na gruntě mu nepřipisuje.
Tím se dostává celý grunt z rukou rodu Vermouzků. Byl také okleštěn o celou polovinu pozemků, které si ponechala vdova Marie, roz. Kolaříková. Tyto pozemky pak postupními smlouvami rozděluje mezi svého vnuka Jana Vermouzka, syna Arnošta Vermouzka , vnučku Jindřišku Studenou a dceru Otilie.

Otilie se na novém domě č. 499, který dostala do samovlastnictví, vdává za Jindřicha Studeného a má s ním dvě děti: Jarmilu, duševně méněcennou a Jindřišku, studující na farmaceutické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Dcera Otilie dává své matce celé zaopatření.

Syn ARNOŠT VIIIC2b, studoval na gymnasiu v Králově poli, potom na textilní škole v Brně. Do textilu však nešel. V roce 1928, kdy absolvoval, byla v textilu nezaměstnanost. V roce 1929 nastupuje místo u Krajského soudu v Brně, kde slouží prakticky dodnes. Byl v činné presenční službě u pěšího pluku 48 v Chustu. V roce 1938 vystupuje z katolické církve a vstupuje do českobratrské církve evangelické z náboženského přesvědčení. Žení se 9.12.1939 s Eliškou Kotykovou. Sňatek má evangelický, i když jeho manželka je ještě náboženství československého. Ale i ona přestupuje a celá rodina se stává evangelickou a Arnošt je mezi zakládajícími členy Kazatelské stanice této církve v Kuřimi. Od roku 1930 je členem Čes. strany národně socialistické, ve které měl nějaké funkce. I on byl náchylný k TBC, onemocněl a dodnes je v léčení.

Je talentovaný hudebník. Hudba je jeho záliba. Hraje na různé nástroje a hrával nejen v různých kapelách, ale nacvičoval a řídil obtížné hudební produkce v Kuřimi a v okolí. Má rád také ovocné stromy a po své práci v kanceláři se věnuje rozsáhlé zahradě u svého domu a sadu, který vysázel na pozemcích, které dostal od gruntu.

Arnošt je poslední Vermouzek, který se na gruntě č. 56 narodil a vyrůstal. Rod tam hospodařil od roku 1763 do roku 1939. Arnošt je, snad pod vlivem náchylnosti k TBC, založen pasivně, věří na prozřetelnost, na boha, více než naše větev. Ta je pohyblivější a věří více ve své ruce. Rozdíl v založení se dá dobře vystihnout příslovím: Člověče přičiň se a Bůh ti pomůže. Já kladu důraz na první část přísloví, on zase na tu druhou.

Původně Vermouzkův grunt č. 56 se postupně zadlužuje, hospodaření se stává pro nového hospodáře Popka svízelným. II. světová válka vrhá majitele gruntu do špatné finanční situace, kterou pak Jindřich Popek řeší na úkor vlastníků gruntu tím, že vstupuje do nově založeného Jednotného zemědělského družstva v Kuřimi a stává se za to jeho předsedou.

Druhý syn Františka a Veroniky je Antonín. Je to typický případ českého člověka ze starého Rakouska. Tento synek českého venkova, jako mnoho jiných, pro které nebylo místa na otcově gruntě, šel za lehčím chlebem, do Vídně. Vídeň, hlavní město Rakouskouherské říše, je městem s neomezenou pracovní příležitostí pro dovedné české lidi. Je to místo, kde bylo možné se uplatnit, vyniknout, ale také ztroskotat. Je to sídlo germanizačních snah a protičeské nálady, ale i sídlo velké české menšiny, dobře vedené, s vlastními českými školami, s politicky i hospodářsky vlivnými lidmi. Je to město, které odčerpávalo přebytky pracovních sil z českých zemí a z jejich práce budovalo svůj blahobyt.

Antonínův synovec, Arnošt, líčí jeho osud takto: Když mu bylo 14 let, tak byl i se svým bratrancem Medkem z Březiny, odveden do Vídně, aby se naučil řemeslu. Velmi dobře ve škole prospíval, ale protože prý byl velký darebák, jak se vyjádřil jeho učitel Tesař, se kterým měl stále nějaká nedorozumění, nedal ho táta František na studie, ale do učení. Ve Vídni šli nejprve do nějaké továrničky na klavíry, vedené majitelkou, vdovou. Té se líbil více Vermouzek, než Medek, který u ní měl nastoupit. Tak si kluci vyměnili fidlátka, Antonín dal Medkovi svou řeznickou zástěru a zůstal v továrně. Vyučil se klavírním mechanikem. Za celá čtyři léta učení nebyl doma. Snad se mu ve Vídni líbilo, snad byli doma na něho přísní. Antonín pracoval u firmy až do svého penzionování. Za celou dobu nezměnil místo. Pracoval na nejcitlivějším ústrojí klavíru, na mechanice. V mladších letech se zde stýkal s bratrem Františkem, který studoval některé semestry lékařství na vídeňské univerzitě. Na studiích ho podporoval. Byl tři roky na vojně u pěšího pluku 58, kde sloužilo mnoho Čechů. Za I. světové války jako záložník narukoval a v prvém boji v roce 1914 byl v Karpatech zajat od Rusů. Pracoval pak v zemědělství někde na Sibiři a vrátil se asi rok nebo dva po válce a vlast již jen několikrát navštívil.. Jednou, jako kuriozitu, nám děckám přivezl miniaturní klavír, asi 20 x 20 cm veliký. Z Antonínových návštěv byla pamětihodná jeho poslední návštěva u bratra Františka, který byl tehdy plukovníkem, lékařem, v Trenčíně. Pobyl u něho asi 2 dny a náhle, bez rozloučení, odejel. V Kuřimi byl naposled v roce 1931 nebo 32, po dobu dvou měsíců. Již nebyl na rodném gruntě, ale u švagrové, Marie Vermouzkové na č. 499. Byl s ním kříž. Byl vegetarián a mnohé pokrmy odmítal. Prošel všechna místa svého mládí, jako by tušil, že se sem již nevrátí. Odjel bez rozloučení, aniž by zde byla nějaká zlá vůle. Byl samotář. Své volné chvíle trávíval u Dunaje, kde měl své racky, které chodíval pravidelně krmit. Byl přísný a umíněný, samorostlých názorů, které zarputile zastával. Komandoval své okolí a co si vzal do hlavy, to provedl. V posledních letech byl téměř podivín. Zemřel patrně při některém bombardování Vídně za druhé světové války. Jeho bratr Dr. František Vermouzek po něm po válce bezvýsledně pátral.

FRANTIŠEK VII C2b byl nejmladší ze synů Josefových. O jeho existenci jsem se dověděl v r. 1929, když jsem se hlásil do abiturientského kurzu na učitelském ústavu. Setkal jsem se s ním až v r. 1953. Chtěl jsem ho navštívit s jeho synovcem Arnoštem, ale buď neměl čas on , nebo já. Nevěděl jsem kde bydlí, ale věděl jsem, že kolem čtvrté hodiny chodívá v Brně do kavárny Bellvue. Šel jsem tam před čtvrtou, omrkl šachisty, mezi nimiž sedával, ale žádný z nich se mi nezdál ten pravý. Úderem čtvrté hodiny vešel do místnosti starý, drobný, čilý člověk, menší postavy, prošedivělých, krátce přistřižených vlasů, vysedlých lícních kostí, modrých očí. „To je on“, řekl jsem si, „jako můj otec“.

Pro jistotu jsem se zeptal číšníka a skutečně jsem se nemýlil. Představil jsem se mu, zasedli jsme spolu ke stolku u okna, když se před tím omluvil své společnosti, a mluvili jsme, jako bychom se znali odedávna. Rychle pochopil, oč mi jde a rychle jsme vše vyřídili. Oba máme společnou vlastnost Vermouzků, udělat vše ihned.

František Vermouzek studoval v Brně na třídě Kapt. Jaroše (dříve Legionářská) -klasické gymnasium, kde v roce 1904 maturoval. Po maturitě studoval ve Vídni medicínu. Život se mu tam zdál příliš zahálčivý. Mnoho se tam flámovalo. Proto přešel na univerzitu do Prahy. Byl velký nacionalista, jako všichni studenti té doby. Zúčastnil se Volkstagu v Brně, při kterém došlo k potyčkám mezi Čechy a Němci. Kuřimáků tam bylo více. Jak byli v ráži, tak vytloukli v Kuřimi na zámku okna. Zámek patřil městu Brnu, tehdy vedenému německou menšinou a Kuřimákům představoval vše, co nenáviděli. Akce se zúčastnil také Vitula, stolař, zvaný „Fošna“, Vitula, stavitel a jiní. Výtržníky viděl ponocný. Bylo z toho trestní řízení. Když měl ponocný svědčit, tak je neprozradil, řekl, že je nepoznal. Zato četník, Němec, vyšetřoval vše přísně. Věc přišla k soudu do Tišnova. Soudce Ciboch obžalované pro nedostatek důkazů osvobodil. Přesto četník napsal vše do Prahy, odkud František Vermouzek dostával vojenské studijní stipendium a to mu bylo zastaveno. Později, když přinesl od soudu potvrzení, že je nevinen, je dostával dále. Vystudoval a 8.11.1907 byl v Praze promován na doktora medicíny. Během studia si odsloužil půl roku vojny a po promoci druhou půlku. Po promoci se dostal do vojenské lékařské školy, kde byl rok. Tam byl povýšen na nadporučíka. Byl schopný, ale ve škole dostal špatné pořadí, byl předposlední. Stalo se to proto, že byl Čech a že měl kaňku z Volkstagu.

Ze školy se dostal do posádkové nemocnice (Garnisonspital No.8) v Lublani. Pobyl tam rok. Odtud byl přeložen k Hulánům č.5 do Csaktonye (Čakovac) v jižních Uhrách u Drávy. Tam se naučil maďarsky a chorvatsky. Byl tam dvě léta a velmi se mu tam líbilo. Málem se tam oženil. Ta Chorvato-maďarka byla po čertech hezká. Pak byl přeložen k dělostřeleckému pluku č. 39 do Varaždína. Stal se tam šéflékařem. „Byla to menší nemocnice se třemi lékaři. Varaždín byl pěkné staré město a velmi se mně tam líbilo. Byla tam pěkná práce i život“, říká živě starý lékař. Byl tam v posádce až do roku 1914. Když vypukla I. světová válka, šel s plukem na Srby. S tímto plukem prodělal celou válku. Nejdříve byli v Srbsku, od r. 1915 na ruské frontě v Karpatech, pak východní Halič a v Bukovině u Černovic až do roku 1917. Když se ruská fronta zhroutila, naložili je a vezli přes Budapešť do Italie. Tam na jaře r. 1918 onemocněl. Dostal zánět okostice. Musel být operován. Dostal se pryč z fronty do nemocnice v Insbruku. Odtud sanitním vlakem do Lipníku nad Bečvou, kde jako rekonvalescent pomáhal na infekčním oddělení vojenské nemocnice.

Na tři měsíce byl propuštěn na zdravotní dovolenou. Strávil ji v Kuřimi. Tam ho zastihl 28. říjen 1918. Po převratu se utvořilo velitelství v Brně. Když se tam hlásil, tak mu řekli, že lékaře budou potřebovat, aby přišel později. Za několik dnů mu lékař, referent zdravotní služby, dal na vybranou, buď Frenštát nebo Jihlavu. Vybral si Frenštát. Jako velitel převzal nemocnici, ve které se dělaly protézy. Na jaře se nemocnice likvidovala a odesílalo se z ní 33 vagónů materiálu. Odtud přešel do nemocnice v Lipníku, kde byla karanténa, pak do Brna. Byl přidělen zemskému vojenskému velitelství pro zkoumání superarbitračních rozhodnutí .

Na svatodušní svátky v r. 1919 byl náhle odvelen na Slovensko, kde začaly boje s Maďary. Měl jít na velitelství do Košic, ale ty byly zatím obsazeny Maďary. Odjel tedy na velitelství do Bratislavy, odkud byl poslán do Žiliny, kde měl zřídit polní nemocnici. Za 48 hodin měl hlásit, že je nemocnice připravena. Termín dodržel. Když byla nemocnice přeměněna ve stálou, tak tam uvázl. Byl tam dva roky. V roce 1921 byl přeložen do Trenčína k 17. pěšímu pluku. Byl tam povýšen na podplukovníka a v roce 1925 se tam oženil. To mu již bylo 45 let. V Trenčíně zůstal 10 let.
Nevěstu mu namluvili známí v Piešťanech, kam důstojníci z Trenčína dojížděli. Jmenovala se Augusta Antálová, byla Slovenka, ale školy měla maďarské. Jiné před válkou na Slovensku nebyly. Je rozená 15.2.1896 v Piešťanech. Manželství je bezdětné. Její otec byl statkář a měl vinárnu. Měl se co ohánět, když měl 4 dcery a všechny chtěl vybavit.
V r. 1931 byl poslán do plukovnického kurzu do Prahy a odtud jako velitel divisní nemocnice do Košic. Byla to největší nemocnice v republice. „Na plukovníka jsem byl povýšen sám, mimo program. To již pánové v Praze začali uznávat, že něco dokáži!“ Byl tam 6 let, až do r. 1938. Pak byl evakuován do Prešova, odtud do Spišské Nové Vsi a odtud musel pryč. Po vytvoření Slovenského státu se uplatňovalo heslo „Čehůni von!“ Tak musel jít, ačkoliv měl za manželku Slovenku a teoreticky měl nárok na to, aby byl na Slovensku ponechán.
Přestěhoval se do Brna, kde za protektorátu pracoval jako lékař u magistrátu města Brna a do nedávna, jako lékař, který povoloval zvláštní potravinové dávky pro nemocné. „Kdybych nepracoval, říkává, dávno by mne jako penzistu vystěhovali z Brna“ . Dosud koná službu u doplňovacího velitelství jako lékař při odvodech. I chlapce z Kuřimi odváděl.
„Na vojně jsem byl rád, nelituji toho, poznal jsem kus světa. Osvojil jsem si cizí jazyky, zvykl jsem si, vojna mně seděla.“
O politiku se nikdy nestaral Má dům v Žabovřeskách a v Piešťanech. Dr. František Vermouzek i jeho svobodný bratr Antonín jsou bez potomků. Jimi mizí dvě rodiny Vermouzků, odnože z gruntu č. 56 v Kuřimi.

1/ KAB č. R 136/5
2/ Jan Tenora: Svátek sv. Petra. Můžeme předpokládat, že poměry byly všude přibližně stejné. Poddaní si troufali.
3/ GK vl.č.115 Kuřim
4/ Sdělení Vincencova synovce dr. Fr. Vermouzka.
5/ Školní kronika v Kuřimi, Josef Dvořáček, obecní kronika v Kuřimi. 6. Archiv ONV Tišnov.