Jedenácté dítě pololáníka Matěje Vermouzka, synek z druhého manželství s Annou Třískovou, Jakob, se narodil 12.7.1804 na gruntě č. 56 v Kuřimi pod farou. Když byl tříletý, tak osiřel a otec Matěj se žení po třetí. Dětí bylo na gruntě hromada, celkem 16, ze tří manželství. I když jich 10 zemřelo malých, byl otec Matěj v tísnivé situaci. Grunt byl zadlužen a mohl jej dát jen jednomu. Byl to František. Ostatní se museli spokojit s podíly. Tři dcery měly upsáno po 50 zlatých, 2 synové po 100 zlatých. Je otázka, zda je dostali.
Syn Jakub si musel hledat práci jinde. Odešel tam, kde potřebovali pracovité ruce, do Brna. Dělal všechno možné, nejčastěji nádenickou práci. Nakonec uvázl v Soběšicích na č.14, kde se oženil. Ve 33 letech si vzal 26 let starou Markétu, dceru soběšického pastýře Matouše Ševčíka.
Obecní pastýř byl na dědině chudák. Obyčejně bydlel v obecním domku, pastoušce a obec s ním měla smlouvu, kterou rok od roku obnovovala. Kromě bydlení mu platila pár zlatých za to, že celé dědině pásl dobytek. Sedláci mu dávali trochu živobytí. Že se z toho nedalo zbohatnout je jisté.
Svatba spěchala. Za čtyři měsíce se narodil syn Jan (19.12.1834). Tehdy bydleli mladí manželé v Soběšicích na č. 15. Nežil dlouho. Zemřel 7.1.1835. Za rok, 14.10.1836, se jim narodil další syn František. Ani ten nežil dlouho. Umírá jako šestáctiměsíční děcko 5.4.1837. Když se narodil, tak rodiče bydleli na č. 19, když zemřel, tak na č. 31. Babička Ševčíková je ten rok pastýřkou v Ořešíně. Další syn, nazvaný po otci Jakob, se narodil 5.4.1838 na č. 43 v Soběšicích. Kateřina se narodila 28.7.1840 v Soběšicích na č. 3. Dědeček Ševčík byl tehdy obecním pastýřem v Adamově. Bída ho nutila shánět chleba, kde se dalo. 20.11.1843 se manželům Vermouzkovým v Soběšicích na č. 7 rodí syn Vincenc. To dědeček Ševčík pásl zase dobytek usedlíkům v Ostrovačicích. Karolina, šesté a poslední dítě, se narodila 25.2.1845 ještě na č. 7. Chudák Jakub se stěhoval s malým majetkem a mnoha dětmi z kvartýru do kvartýru. Ze čtyř dětí, které nezemřely jako nemluvňata, máme zprávy jedině o Jakubovi. I on šel za chlebem do Brna. Stal se tkalcem. V 31 letech, 15.9.1868 , se v Soběšicích oženil. Vzal si Františku, dceru familiantky Marie Mendlové ze Soběšic. Byla to asi nemanželská dcerka, protože o jejím otci není nikde zmínka. Bylo jí 26 let.
Jakub bydlel v Soběšicích na č. 19. Manželé neměli dlouho děti. Teprve po 7 letech se jim 16.7.1875 narodila dcerka Františka. Asi brzy zemřela. Rodiče se přestěhovaly do Brna. Usadili se tam, kde se tehdy dělníci usazovali, blízko továren. Jakub byl tkadlec a textilní továrny byly většinou na Cejlu, na Radlase a v Husovicích. Bydlel na Vranovské ulici č. 43 v nájmu. Do fabriky bylo blízko, domácí byl hodný a když byla práce, tak nebylo zle. Dočkal se penze a v klidu ji i svojí manželkou užíval. Život na předměstí byl tehdy zcela takový jako na dědině. Lidé se znali nejen v domě, v ulici, ale v celé čtvrti, z fabriky, z kostela i hospody. Věděli o sobě nejen dobré, ale i špatné. V jednom domě bydleli léta.
Manželé si vzali schovanku, paní Dostálovou, mladou vdovu, která pracovala v továrně na výrobu plsti a pomáhala jim vést domácnost. Jakubova manželka zemřela 17.9.1917 ve věku 73 let na srdeční slabost. Jakub zůstal s paní Dostálovou na Vranovské v č. 43. Procházel se , pokuřoval svoji nerozlučnou fajfku, malý, zavalitější, špásovný člověk. Lidé v domě i v ulici ho měli rádi. Dožil se vysokého věku, přes 87 let, snad nejvyššího ze všech Vermouzků. Zemřel 27.11.1925. Ještě dnes, 30 let po jeho smrti, se na něho nájemníci v domě a lidé v okolí dobře pamatují.
Potomků nezanechal. Nikde, ani na gruntě č. 56, z něhož pocházel jeho otec, o jeho existenci neměli tušení. Objevil jsem ho náhodou při hledání v matrikách.
Toto je jedna z větví Vermouzků, které sešly s půdy a vymřely. V rodě nemáme několik generací dělníků za sebou. Jedna, dvě generace a konec. V minulosti jsme byli po mnoho generací sedláky a těžko snášíme postavení závislých pracovních sil. Jsme-li nuceni a v příštích generacích budeme nuceni převážně námezdně pracovat, snažíme se dobrou prací, případně jiným pramenem obživy, získat pocit nezávislosti.