Sedmé Martinovo dítě ONDŘEJ VICb, pololáník v Kuřimi č. 159, můj přímý předek, se oženil, jak již bylo uvedeno, s Kateřinou Helánovou z Moravských Knínic. Jeho syn MARTIN VIIC2 byl můj děd. Martin si vzal za manželku 14.11.1875 Apolonii Vlčkovou z Kuřimi. Pocházela z velkého gruntu. Ženichovi bylo 26 a nevěstě 20 let. V době sňatku měl ženich odslouženou vojnu. Sloužil ve Znojmě. Byl reservníkem 8. pěšího pluku. Jak již to na gruntě, kde je více dětí, bývá, mnozí nedostanou nic, nebo velmi málo. Apolonie měla štěstí. Dostala alespoň domek. V letech 1805 až 1820 se stavěly domky v kuřimském Podhoří. Tam měl svůj domek č. 139 i Jan Vlk. Ve vlastnickém právu ho vystřídal v roce 1851 Kouřil. Ten pracoval na gruntě u Vlčků. Měl četnou rodinu, i sourozenci s ním bydleli. Rodina se ale rozešla do světa, Kouřil ovdověl a jediná dcera Terezie mu asi umřela. Domek sliboval Apolonii ještě když byla svobodná. Skutečně jí ho 4.6.1876 dal do společného vlastnictví s manželem Martinem. Mladí se živili, jak se dalo. Dědeček byl sice vyučen krejčím, ale krejčoviny mnoho nenadělal. Oba byli z gruntu a dobrý poměr k půdě měli v krvi. Kousek pole k obživě měli. Dědova rozkolísanost se jeví v tom, že dělal všechno možné. Byl jako vytržený z kořene. Byl hajným, policajtem, pracoval v zámku na zahradě i jako prodavač ve spotřebním družstvu. Jak vyprávěla moje babička i můj otec, domek jim několikrát vyhořel. Postavili jej vždy znova, naposled v r. 1888.

Manželé měli 11 dětí: Magdalenu, nar. 20.7.1877, zemřela 22.7.1877, Antonína, nar. 6.7.1878, zemřel 7.7.1878, Josefa , nar. 11.3.1880, zemřel 11 dnů starý na psotník, Vincencii, nar. 20.1.1881, Annu, nar. 21.10.1883, zemřela 7.6.1886 na souchotě, Jindřicha VIIICc, nar. 8.7.1885, Martina, nar. 1887, zemřel 1 rok a 6 měsíců starý na záškrt, Linharta VIIICc1, nar. 14.6.1888, Jaroslava VIIICc2, nar. 13.3.1891, Filipa Jakuba, nar. 1896, zemřel 4 měsíce starý na božec střevní, Ludvíka, nar. 15.8.1898, zemřel 12.3.1899 rovněž na božec střevní. Z 11 dětí dospěly jen 4, Vincencie, Jindřich, Linhart a Jaroslav. Dcera se provdala, synové šli na řemeslo.

Babička Apolonie byla dříč. Při čtyřech dětech, které jí zůstaly na živu, se měla co ohánět. Les měli za chalupou a to byla tehdy polovina obživy. Z lesa bylo dříví i chábí, tráva pro kozy i stlaní pro ně. Stelivu se říkalo „list“ a babička jej nanosila na zádech nejen pro svůj dobytek, krávu, kozu a prase, ale ještě je prodávala, hlavně na faru. Byla domluvena s kuchařkou a v noci, aby ji hajný nechytil a neplatila pokutu, donesla uzel na faru. Zatloukla na kuchařku a dostala za uzel 4 krejcary. Peníze byly tehdy vzácné. Aby se ušetřily dva krejcary chodily děti pro chleba až do „Kartós“ (Králova Pole). Nejčastěji to postihlo nejstarší, Vincku.V Králově Poli prodával žid Šamrdlín velký pecen za 48 krejcarů, zatím co v Kuřimi stál 50. A to dal ještě děckám rohlík od cesty, aby měly na zpáteční cestě co kousat. Obyčejně jich chodil celý zástup. Nejen dcera, ale i kluci, Jindřich, Linhart i Jaroslav museli pomáhat. Ti starší, od dvanácti let, mívali z jara, před prázdninami, ze školy úlevu. Bývalo to jakmile začaly práce na panském, hlavně protrhávání řepy. Úředně to mělo být asi 5 neděl, ale úleva se většinou protáhla až do prázdnin. Jen v pondělí a v pátek, kdy ve škole bylo svaté náboženství, museli kluci do školy, alespoň dopoledne.

Jinak museli na panské. Babička jim obyčejně v noci napekla vdolků, ve dne nebyl čas, a zamkla je do komory. Jinak by jí je kluci do rána snědli. Klukům se na panské nechtělo. Zvláště Linhartovi tato práce nevoněla. Ráno vlezli okénkem do komory, nabrali si vdolků, celý den se kdesi toulali a večer se báli jít domů. Otec Martin z počátku láteřil, sliboval jim výplatu, až se vrátí. Když nepřicházeli, hledal je, naříkal. Byl by i těch 32 krejcarů, které měl každý z nich na panském vydělat, oželel, jen kdyby byli doma. Matka Apolena poběhala všechna místa, kde by kluci mohli být. Večer zaběhla i k Chalupům, kam často kluci chodívali . Ptala se po nich, ale hospodyně povídala, že tam nebyli, že je neviděla. „Ale počké, já se podívám na pec, ešli tam nespijó s našéma“. Vrátila se, že tam nejsou. Potmě nahmatala jen 8 nohou svých kluků. Teprve ráno je našli. Kluci spali v příkopě za pivovarem. Byli zkřehlí zimou a běhali, aby se zahřáli. To jim pak chutnala kyselá polévka s bramborami. To byla nejčastější potrava. Ani té nebylo nikdy dost. Jaroslav matce radil, aby jí jednou navařila plný kotel, aby se jí dosyta najedli.

Martin Vermouzek byl vysoký, silný člověk, prozrzlých vlasů, čilý, rychlý. Rád se napil kořalky, to měl pak plno řečí, ale neopíjel se. Byl také velký čtenář. Knihy sháněl, kde se dalo, nejen nové, ale i staré, tištěné švabachem. Velmi rád se toulal po světě. Obyčejně sháněl krávu. Jednu prodal, jinou, obyčejně horší, koupil. Obchodního ducha neměl. Byl veselý, rád si o svatbách a při jiných příležitostech zazpíval. To měl ruku nad hlavou a do taktu podupával. Zpívával však nejenom světské písně, ale i nábožné, mariánské. Ty zejména na procesích a poutích, na které velmi rád chodíval. Chodil nejen do okolí, ale i do Maria Zell, kde byl několikrát. Tam se chodívalo na 14 dnů. Také do Vambeřic v Kladsku chodíval. Když se vrátil, tak se s ním děti musely modlit k panence Marii Vartské. (Varta v Kladsku, známá z Babičky). Za soumraku při tom klečívaly na cihlové podlaze v kuchyňce a modlitby jim byly dlouhé. Z pouti obyčejně donesl skleněnou „báň“, která bývala v „seknici na kostně“.

Byl zdravý, teprve ke konci života trpěl nějakou ledvinovou chorobou, stejně jako jeho bratr Josef, sedlák na č. 159. Na tuto chorobu zemřel 25.8.1910, ve věku 61 let. Tehdy se takovým chorobám říkalo „vodnatelnost“. Apolonie přežila svého muže o 35 let. Snad nikdy nestonala. Byla otužilá, odolná. Měla menší postavu, byla drobná, stejně jako všechny její děti. Ty po ní zdědily také odolnost a pracovitost. Byla na výměnku u své dcery Vincencie. Její poměr k životu nejlépe vyjadřovala ke konci svého života, když říkávala: „Kdybych raději umřela, vždyť už nemohu stejně nic dělat“! Byla již jako věchýtek, ale stále zdravá. Ztrácela se, až uschla. Zemřela 3. srpna 1945 ve věku 90 let.

Nejstarší Martinova dcera Vincencie se provdala 12.11.1907 za Eduarda Vitulu z Kuřimi. Jemu bylo 29 roků, jí 26. Ke sňatku museli mít dispens biskupského ordináře, protože byli pokrevní příbuzní třetího stupně. Vermouzci s Vituly byli v Kuřimi hodně popřízněni. Manželé dostali od rodičů Vincencie domek č. 139 v Kuřimi „pod Horou“ do společného vlastnictví. Martin a Apolonie si na domku udělali výměnu a knihovně zajišťují podíly pro ostatní děti, t.j. Jindřicha, Linharta a Jaroslava. Každému zajišťují po 200 zlatých /1/ Tento dům manželé prodávají a zakupují dům v nově vybudované ulici Husově. Eduard Vitula byl stolařem. V novém domě si zařídil dílnu. Byl dobrým pracovníkem a brzy dosáhl značného majetku. Děti s Vincencií neměli. Byl také mým kmotrem. Jako ruský legionář se vrátil z I. světové války až v r. 1920. Dlouhá léta pracoval ve správě obce a asi 20 roků byl kuřimským starostou (za sociálně-demokratickou stranu). I v tak těžké a ožehavé době, jako byl protektorát byl starostou a byl všestranně oblíben. Úřad starosty zastával v létech 1922 až 1931 a pak v létech 1934 až 1943, kdy byl Němci úřadu zbaven a za starostu byl dosazen Němec Seitner, správce lesního úřadu v Kuřimi.