Druhým synem Martina a Apolonie byl můj strýc LINHART VIIICc1. Vyučil se v Králově Poli u Dostálů krejčím. Po vyučení pracoval v Praze a pak odešel na zkušenou do Německa, do Freiburgu in Breisgau. Tam se naučil německy a začal se učit i francouzsky a chtěl jít ještě do Francie. Válka mu v tom ale zabránila. Také jemu se znechutilo, jako všem uvědomělým českým mužům, sloužit císaři pánu, Rakousku, odvěkému utlačovateli našeho národa. Rozhodl se simulovat hluchotu, což je jedna z nejtěžších simulací. Zkoušeli ho všelijak, chytali ho, ale nenachytali. Při poslední prohlídce, kdy si lékaři před ním řekli, že je hluchý jako pařez, že ho superarbitrují, že půjde domů z vojny, kdy mu říkali, aby šel, vše ve snaze ho nachytat, museli ho nakonec z kanceláře vystrčit. Když šel po nemocniční chodbě, hodil za ním lékař stříbrnou minci, která hlasitě zazvonila a pozoroval, jak bude strýc reagovat. Ale strýc skvěle obstál. Měl to na vojně, jako „hluchý“, dobré. Pěstoval bource morušového ve vojenských barácích v Brně, Pod kaštany.
Po světové válce se v roce 1919 oženil s Františkou Škárovou z Moravských Knínic, matčinou sestřenicí. V roce 1919 koupila Emilie, manželka bratra Jaroslava , asi 10 měřic pozemků v Kuřimi u nádraží. Nechala pozemky rozparcelovat a rozprodala je jako stavební místa. Celá ulice proti starému nádraží vznikla na těchto pozemcích. Kuřim po první světové válce rychle rostla. Pro blízkost Brna, s dostatkem pracovních příležitostí, se do Kuřimi stěhovali lidé z odlehlých krajů, zejména z Českomoravské vysočiny. Usazovali se tam a stavěli si domy. Linhart a Jaroslav si ponechali každý jednu parcelu. Strýc Linhart si tam postavil dům č. 333. Měl tam i krejčovskou dílnu. Rodiče i bratři jeho manželky mu se stavbou hodně pomáhali, zejména mu udělali tesařské a stolařské práce. Strýc velmi pěkně šil a míval hodně práce. Hodně šil do Brna. Míval dva tovaryše a učně. Pracovali v radostném prostředí. Pamatuji si, jak se často celá dílna ozývala zpěvem. Strýc si rád zazpíval nejen národní písničky, ale i co se naučil za svého pobytu v Praze a v Německu. Zpíval i německé písně, které se naučil za svého pobytu ve Freiburgu, kde byl členem v Männergesangverein der christlichen Gessellen. Při zpěvu mu jeho válečná „hluchota“ nevadila. Byl zpěvákem po otci Martinovi. Byl národnostně velmi uvědomělý. Byl dlouholetým členem Sokola, velmi dobrý cvičenec a ještě při XI. všesokolském sletu cvičil, ve svých padesátinách, s mladými borci.
Se svojí manželkou Františkou měl tři děti: Vlastu, nar. 13.4.1921 – 31.5.1945, Miloše, nar. 1.12.1925 a Jitku, nar. 17.5.1928. Vlasta se vyučila švadlenou. Provdala se 30.3.1939 za Miroslava Anděla z Lomničky. Byl správcem na pile v Šerkovicích u Tišnova. Utrpěla těžký úraz. Když jela v Tišnově z Kurýrny, spadl jí z kola řetěz a ona v plné jízdě narazila na budovu ONV. Těžce se potloukla, na hlavě i ostatních částech těla. Lékaři dávali jen malou naději na uzdravení. Uzdraví-li se, tak úraz jistě zanechá následky. Tělesně se uzdravila, ale brzy ji postihla nová rána. Její manžel byl pro nějakou protiněmeckou činnost zatčen gestapem a vězněn v koncentračním táboře v Buchenwaldě. Statečně snášela věznění svého manžela. Odcizili se navzájem? Kdo může vidět do dvou lidí. Krátce po jeho návratu se Vlasta zastřelila. Proč? Nikdo se nedoví, co trápilo tuto mladou, hezkou ženu. Jaká tragédie ji tak duševně ubila. Nikdy se se svým trápením nikomu nesvěřila. Dohady o vraždě nebo sebevraždě, o shodách nebo neshodách mezi manželi nevysvětlují její smrt. Zůstaly po ní dvě děti: Miroslava a mladší Ivan.
Druhým dítětem Linharta a Františky byl MILOŠ IXCc1. Vyučil se v Drásově v továrně Brown-Boveri elektrotechnikem. Dnes jsou to Moravské elektrotechnické závody, n.p. (MEZ). Po vyučení šel na čtyřletou průmyslovou školu (1946 – 1950). 8.7.1950 se oženil s Ludmilou Krejčí, nar. 25.6.1932 v Kuřimi. Na vojně neudělal žádnou kariéru. Nebyl ani ve škole pro důstojníky v záloze. Nebyl v KSČ a v Kuřimi ledakomu řekl svoje názory. Dostal proto špatný posudek.
Je velmi schopný a dovede spravit každý stroj. Již jako malý kluk neměl jiné zájmy než šroubky a drátky. Podle toho si zvolil i své povolání. Po dvouleté presenční vojenské službě se vrátil do MEZu, kde je zaměstnán jako technický úředník. Jeho manželka je úřednicí v Továrně obráběcích strojů v Kuřimi. Továrnu vybudovali Němci za Protektorátu. Továrna se stále rozšiřuje a zvelebuje. Pro rostoucí počet zaměstnanců se v Kuřimi staví velké obytné bloky, které lidé nazvali „Rafanka“. Kuřim se tím přeměnil na velké sídliště a zemědělský charakter městyse zvolna ustupuje do pozadí.
Mladí manželé bydlí v Kuřimi u manželčiných rodičů, Krejčových. Dne 29. května 1954 se jim narodil syn, který dostal jméno u Vermouzků zcela neobvyklé – Hynek. Miloš se rád napije vína, nebo i něčeho ostřejšího. Do hospody ale nechodí. Stále doma něco kutí, vrtá se v motorech i elektrice. Miloš se rozvedl a podruhé oženil 6.2.1965. Vzal si Drahomíru Kotasovou, nar. 18.7.1929. Druhé manželství bylo bezdětné.
Nejmladší dítě Linharta Jitka absolvovala dvouletou Obchodní školu v Brně. Byla úřednicí v pojišťovně Slavia v Brně, později v TOS v Kuřimi. Provdala se za Emanuela Melichara a mají dcerku Lenku. Její manžel se vyučil řezníkem, ale nyní pracuje jako řidič nákladního auta v TOS v Kuřimi. Je velmi pilný a přičinlivý. Je náruživý fotbalista, bránkař. V domě č. 333, který jim rodiče Jitky postoupili kupní smlouvou v roce 1953, stále něco zlepšuje a spravuje.