Nejmladší syn Martina a Apolonie je JAROSLAV VIIICc2. Narodil se 13.3.1891 v Kuřimi v č. 139, v Podhoří. Vyučil se kočárníkem u Antonína Škáry v Brně. Škára byl bratrem mé babičky z matčiny strany, Anny Kratochvílové. Kočárnictví bylo specializované řemeslo. Mistr kočárník dal udělat u koláře dřevěnou kostru kočáru, kovář mu ji obul a on do ní udělal čalounění, natřel a nalakoval.
Po vyučení šel tovaryš Jaroslav na vandr. Pár šestáků v kapse, v uzlíku rezervní prádlo a tovaryšskou knížku a byl mu otevřen hezký kus světa – od Terstu až do Haliče, od švýcarských hranic do dnešního Rumunska, jehož velká část patřila do konce I. světové války k Uhrám a s nimi k habsburské monarchii. Z Kuřimi se pustil do Vídně, pak pracoval v Novém Strašecí, v Litomyšli a jinde. Na svoje vandrovní léta velmi rád vzpomínal. Kdyby mu je nepřerušila I. světová válka, byl by snad prošel celou monarchii.
Narukoval hned v srpnu 1914 k pěšímu pluku číslo 8 a s ním se dostal na srbskou frontu. Dne 10.11. šel na Červeném vrchu u řeky Driny se svou četou vystřídat jednotku, která kryla oddíl, který kopal v noci zákopy. Někomu vyšla rána z pušky, vznikla panika a obě rakouské čety začaly po sobě střílet. V tomto zmatku byl Jaroslav ze dvou kroků zezadu zasažen do lokte pravé ruky. Kulka proletěla kostí a trefila vojína Melouna z Bosonoh do hlavy a usmrtila ho. Zraněného odvedl na obvaziště bratr Jindřich, který s ním byl v jedné četě. Odtud byl Jaroslav odeslán do nemocnice v Šakaturně v Uhrách a po krátké době ho přepravili do Vídně. Tam mu chtěli, přes jeho protesty, zraněnou ruku uříznout. Když viděl, že se neubrání, utekl z nemocnice domů, do Kuřimi.
Samozřejmě ho hledali a objevili doma. Z Vídně pro něj poslali „zupáka“, délesloužícího poddůstojníka, který ho přivedl zpět. Aby jim zase neutekl, spával čtrnáct dní bez prádla. Raněný Jaroslav zažil v nemocnici návštěvu rakouského arcivévody Bedřicha, známého „markýze Gera“. Ředitel nemocnice žaloval panu arcivévodovi, že nějaký jednoroční dobrovolník nechce mluvit německy. Nařčený se bránil a panu arcivévodovi nezbylo, než mluvit s ním pěkně po česky. I na Jaroslava žaloval, že utekl ze špitálu a jiné hříchy. Jaroslava to dopálilo, vyskočil z postele, v níž ležel bez prádla, postavil se do pozoru, tak, jak ho Bůh stvořil a pustil se do velitele. Vyčetl mu všechno, špatné léčení, zacházení i stravu. Za hodinu se stěhovali do jiné nemocnice, on i pan „Chefarzt“, ale každý do jiné. Z nemocnice odcházel bohatší o dvě zkušenosti, že se člověk nesmí bát a že i pana arcivévodu lze donutit mluvit česky. Ruku si uchránil, i když jí zplna nevládnul. Byl uznán z 75% invalidou a až do smrti pobíral invalidní rentu.
Po válce pracoval jako natěrač v Uherském Hradišti a pak ve Zbrojovce v Brně. Dne 7.1.1919 se oženil s Emilií Horákovou z Kuřimi. Emilie byla velmi agilní a podnikavá. S Jaroslavem vstoupila do sociálně-demokratické strany. Brzy se stala členkou výboru v Kuřimi, byla zakladatelkou ženského hnutí na tišnovském okrese a j. Brzy její politická činnost překročila rámec okresu. V roce 1968 jí byl propůjčen Řád práce „Za padesátiletou činnost v dělnickém hnutí“. Vyznamenání jí předával Alexandr Dubček. V letech 1948 až 1953 byla členkou rady ÚNV v Brně. Ve skutečnosti zastávala funkci prvního náměstka starosty za Kachlíka, který byl skoro stále nemocen po útrapách prožitých za Protektorátu v koncentráku.
tivita se projevovala i v rodinných záležitostech. Prakticky bez prostředků koupila se svým manželem a jeho bratrem Linhartem deset mír pozemků v Kuřimi u nádraží. Po rozparcelování pozemky rozprodala s výjimkou dvou parcel. Na jedné s manželem postavila dům č. 332 a na sousední si postavil dům Linhart. Oba domy byly postaveny pomocí státní subvence, která po válce pomáhala řešit bytové problémy. Všechna jednání na úřadech, půjčky a pod. vyřizovala Emilie. Její účinná pomoc byla ale přijímána s nevděkem.
Dům u nádraží měl výhodnou polohu. Emilie v domě zřídila nejprve bufet a později obchod s velmi širokým sortimentem zboží, od bot přes panské a dámské oblečení, galantérii, klobouky a jiné. Brzy se jí podařilo splatit úvěr.
Jaroslav měl krátkou dobu natěračskou živnost. Musel pracovat převážně levou rukou. Proto nastoupil v roce 1921 k poště. Nejprve byl listonošem v Kuřimi, Moravských Knínicích a Jinačovicích. Určitou dobu chodil s poštou i na Lipůvku a do Svinošic. V roce 1928 se dostal na ředitelství pošt v Brně. Tam nejprve roznášel telegramy, pak pracoval jako natěrač a nakonec jako vrátný.
Manželství Jaroslava s Emilií nebylo šťastné. Manželé měli příliš rozdílné zájmy. Rozpory mezi nimi se od roku 1928, kdy Jaroslav nastoupil na ředitelství pošt v Brně, prohlubovaly. V roce 1934 došlo po výstupu, za kterého Jaroslav Emilii zbil, k úplné roztržce. Emilie se s oběma dětmi okamžitě přestěhovala k sestře do Řečkovic. V té době měla Emilie přítele a Jaroslav přítelkyni. Emilie zůstala zcela bez prostředků a přitom se starala o dvě děti, které studovaly. Rozvod, spor o výživné a rozdělení majetku se táhl několik roků. Aby Emilie mohla uživit rodinu, tak šila doma panské košile. Od ušití jedné košile dostávala 1,40 až 2,20 Kč, podle pracnosti. Nakonec platil otec na děti 375 Kč měsíčně. Příplatek k platu, který dostával, byl 350 Kč. Otec byl proti tomu, aby děti studovaly. Syn se měl vyučit natěračem. Uvedené poměry vedly k tomu, že se děti otci zcela odcizily. Se synem Čestmírem se občas stýká, dcera se s ním nestýkala vůbec. Po letech se s ní náhodou setkal. Jednou přišla na vrátnici hlavní pošty v Brně, kde měl strýc právě službu, nějaká paní a někoho hledala. Strýc se snažil jí dát požadovanou informaci. Ona se na něho podívá a říká: Ty mne asi neznáš, já jsem tvá dcera. Strýc ji neviděl 15 let. Není divu, že ji ve třiceti nepoznal.
Dům č. 332 v roce 1926 částečně vyhořel. Od jiskry z vlaku se vzňala na půdě sláma. Bez potřebné projekční přípravy byl rychle přestavěn na jednoposchoďový. To přineslo určité nedostatky. Například přístup na půdu byl velmi obtížný. Při rozvodu dávají rodiče dům dětem. Jaroslav si vymiňuje až do smrti právo bezplatného užívání. Později si s druhou manželkou postavil jiný dům a užívacího práva se vzdal. 17.7.1948 byl dům prodán manželům Bohumilu a Marii Vlkovým. Emilie zemřela 20. března 1983 ve věku 85 let.
Jaroslav se znovu oženil s Rozálií Jarouškovou, nar. 4.9.1897 v Moravských Knínicích, která tehdy sloužila v Kuřimi. Na stavebním místě, které si koupili od strýce Eduarda Vituly, si postavili dům č. p. 673. Strýc jim také půjčil peníze skoro na celou stavbu. Manželé dluh zaplatili během války, kdy byla inflace. S druhou ženou měl Jaroslav jedno dítě, dceru Jaroslavu, nar. 24.3.1936. Ta se vyučila švadlenou v oděvním družstvu Tvorba v Kuřimi. Provdala se za Vincence Panovského z Kuřimi.
Jaroslav byl svým založením optimista. Životní svízele ho nezkrušily. Dovedly ho ale dopálit veřejné poměry. Byl, jako jeho bratři Jindřich a Linhart, členem strany sociálně demokratické a největším zastáncem dělníků. Podle vlastních slov byl dvaačtyřicetkrát na průvodě o 1. máji, ale v roce 1948, když ho přišli v Kuřimi zvát nešel. Nešel ani později.
Po roce 1948, po sloučení sociálních demokratů s KSČ, se stal proti své vůli členem této strany. Když ho na poště nutili nepoctiví lidé, aby chodil na školení, odmítl to, dostal se s nimi do rozporu a z KSČ vystoupil. Byl velmi pracovitý. Nemohl zapomenout na natěračské řemeslo a v důchodu stále někde fušoval.
Rád četl. Rád si popovídal o běhu světa. S ostatními Vermouzky vystoupil po první světové válce z římsko-katolické církve. Nevadilo mu, že ho farář hlásil z kazatelny jako odpadlíka. Vystupování z církve bylo poválečnou reakcí na rozpad Rakousko-Uherska. Jaroslav zůstal bez vyznání, ale představitelů církve si vážil jako vzdělaných lidí a oceňoval jejich činnost v boji proti okupantům za protektorátu. Velkým kamarádem mu byl kuřimský farář církve československé, pan Kaman.
Když mu zemřela dne 25.2.1975 žena, zůstal sám. V domě s ním bydlela dcera Jarka s manželem a její provdaná dcera Dana a Zdena. Jeho kamarádi a vrstevníci pomřeli a on zůstal sám , jen se svými vzpomínkami. Zemřel na vycházce, kterou podnikl bez svého věrného přítele Kamana, 26. listopadu 1979 ve věku 88 let.. Děti z prvního manželství: Čestmír, nar. 1.5.1920 a Vítězslava, nar. 22.2.1922.
1/ Gruntovní kniha Kuřim, vl. č. 139.