Bůh ví, odkud přivál na Lipůvku osud světoběžníka Hanse, kterého zapsali panští úředníci do záznamů jménem Mermozek. Usadil se na chalupě a zůstal na ní do smrti. Tři syny usadila vrchnost na chalupách v Nuzířově, na Skaličce a v Lipůvce. V Nuzířově vymřeli v druhé generaci, ze Skaličky se dostali do Kuřimi a z Lipůvky do Šebrova a Svaté Kateřiny. Na Lipůvce vymřeli Hansovi potomci ve čtvrté generaci, ale jejich odnož Tomáš hospodařil v Nuzířově, kde se stává celoláníkem. Kašpar je v Šebrově, Jakub, nejchudší z nich, na chaloupce v Kuřimi. Drží pohromadě. Jsou si kmotry a svědčí si na svatbách.
Rod v Šebrově a Svaté Kateřině není zdráv. Hospodáři umírají a sirotci se dostávají do Lelekovic. Tam se rozrůstají, mohutní, více počtem, než majetkem. Synové ze čtvrtlánu se stávají chalupníky, podruhy, venkovskými řemeslníky, nádeníky. Rychle žijí, množí se, ale přece jich nepřibývá. Hubí je nemoci, nejvíce tuberkulóza.
Zatím sirotek Kristián v Kuřimi, který přišel ze Skaličky, zakotvil na gruntě. Stal se celoláníkem a dobře zaopatřil syny. Všichni se stali sedláky. Zakládají rody pilných, zámožných, přičinlivých hospodářů, kteří se rvou s těžkostmi doby i osudu. Jeden z Kristiánových synů, Ondřej, se dostal na pololán a jeho syn Martin na lán. Dalo mu to hodně práce a byl na to pyšný. I své tři syny chtěl takto zaopatřit. Tomáše oženil na lán, ale pak se osud obrátil proti němu. Druhý syn se oženil domů a třetí, Ondřej, se neoženil vůbec. Martinovi to nešlo, jak chtěl a to, co s takovým úsilím budoval, neudržel. Války a všeobecná bída ho přinutila, že musel s těžkým srdcem svůj lánový grunt rozdělit.
Od padesátých let 19. století jsou Vermouzci v Kuřimi na ústupu. Tomáš nezakotvil na láně, František je nemocný a Kašpar umírá bez mužských potomků. Ondřej se pozdě žení. Jeho syn Josef vyhání syna Filipa z gruntu a majetek přechází do cizích rukou. Hospodáři na č. 56 trpí tuberkulózou a ani nezmar děda Josef nemohl odvrátit osud. Vermouzci, chalupníci na číslech 93, 94 a 115 vymírají.
Přišla světová válka. Zdálo se, že Vermouzci z Kuřimi docela zmizí. Bratři Jindřich, Jaroslav a Linhart byli na frontě. Na frontě byli i František a Josef. Hospodář na č. 56 zemřel na souchotě. Ale všichni se z války vrátili. Oženili se a každý z nich má syna. I když po tragické smrti Bohumila odešli Vermouzci z gruntu č. 56, počet rodin se neztenčil. Je nás stále stejně. V Lelekovicích jeden mužský potomek, v Kuřimi tři, v Brně jeden a v Nuzířově dva /1/. Jsme velmi vitální a to jak muži tak ženy. Nejlépe o tom svědčí počet dětí v rodinách, ale i 10 nemanželských dětí, které ve všech generacích porodily žena rodu Vermouzků. Čtyři muži měli nemanželské děti, které vesměs legitimovali, velmi mnoho svateb „muselo být “, protože velmi brzo po nich se narodily děti. Jak se měnil počet Vermouzků v jednotlivých generacích ?
Nejvíce dětí v jedné rodině bylo 16 a to s třemi manželkami. Třikrát ženatí byli dva členové rodu, dvakrát 9 členů. Na jednu rodinu připadá v průměru 5 dětí, včetně nemanželských. Dvojčat bylo v rodině málo. Pokud se to dá zjistit tak jsou to jen 3 případy. V rodině byli tři staří mládenci. Zajímavé je sledování počtu generací v jednotlivých větvích. Zatím co větev, pocházející z gruntu č. 56, žije v nejmladším členu v IX. generaci, žije větev pocházející z gruntu č. 159 v XI. generaci a větev lelekovická dokonce v XII. generaci. Snad nutí lelekovickou větev k rychlejšímu životu předtucha brzkého konce, vyvolávaného náchylností k tuberkulóze.
Mimo lelekovickou větev z gruntu č. 23 jsme všichni zdraví, netrpíme žádnou dědičnou chorobou, na nachlazení, mandle, průdušky. Snad jen nadměrnou poctivostí trpí mnozí z nás. Nejsme na zdraví opatrní, neumíme se šetřit. K lékaři chodíme neradi. Léky neradi užíváme. Jsme-li nemocní, tak snášíme svůj stav klidně a trpělivě. Zajímavé jsou také příčiny úmrtí členů rodu. Z 200 případů zachycených v matrikách je 66 případů, kdy příčina smrti není udána. Je to zvláště v nejstarších dobách.
Z nemocí byla mezi Vermouzky nejrozšířenější tuberkulóza plic, 40 případů, t.j. 20%. Ve dvaceti případech je to psotník (Fraisen), který se vyskytoval zvláště u malých dětí, 10%. Ve 25 případech nastala smrt sešlostí věkem, 15%. Ostatní příčiny smrti byly: úbytě 8, vodnatelnost 4, božec 4, horečky 3, cholera 3, neštovice 3, záškrt 2, slabost 2, ochrnutí mozku 2, zánět pohrudnice 1, kostižer 1, Kaltenbrand 1, tyfus 1, Häbigerschär 1, krvotok 1, Brand 1, Sand und Stein 1, jiné 13.
Z 158 zachycených případů úmrtí do jednoho roku zemřelo 51 dětí, t.j. 33%, do pěti let 80, t.j. 50%, kolem dvacátého roku věku 7, od 60 do 67 let se dožilo 14%, 68 let 3, 69 jeden, 70 jeden, 81 jeden, 82 jeden, 87 jeden, 88 jeden. Byl-li průměrný věk v dřívějších stoletích 50 roků, přežilo tento věk 31 Vermouzků, t.j. přes 20%. Sebevraždy byly v rodě 2. Smrt jako důsledek úrazu dvakrát. Duševními chorobami onemocněli dva členové rodu. Ženy se dožívaly vyššího věku než muži.
Všichni Vermouzci, Hansem počínaje, byli po 7 generací sedláky. Byli sedláky všech stupňů a velikostí, od pyšných celoláníků, zastávajících úřad purkmistra v Kuřimi až po ustarané čtvrtníky, chalupníky s kravkou, ale i podruhy bez polí. Teprve od r. 1820 máme v rodě řemeslníky, krejčí. Jsou to synové, kteří nenašli při hospodářství obživu, ať už to bylo v Lelekovicích nebo v Kuřimi. Ostatní se drží polí a přivydělávají si jak se dá. Mnozí členové rodu, i když se dostali z gruntu, se snažili domoci se polí a hospodařit. Můj děd Martin žil v době, kdy ti, kteří nebyli sedláky, se živili všelijak. Obvykle to byla panská nebo obecní služba, která pomáhala živit rodiny.
Můj otec a jeho bratři žili již v době, kdy chlapci z venkova jdou na řemeslo. Byla to velká vymoženost, jestliže kluci z chalupy nemuseli jít sloužit k sedlákovi, ale mohli se vyučit a živit se sami. Udělali to všichni tři. Stali se mistry, osamostatnili se, otevřeli si vlastní dílny.
Vermouzci všech generací, kteří dospěli byli: rolníci 38, krejčí 6, klempíř 1, natěrač 1, klavírní mechanik 1, vojenský lékař 1, učitel 2, soudní úředník 1, strojní inženýr 1, poštovní úředník 1, řezník 2, kočí u města Brna 1, zedník 1, nádeník 3, administrativní úředník 1, dělník 1, tkadlec 1.
Po sedm generací bylo zemědělství výhradním zaměstnáním Vermouzků. Dnes je na gruntě již jen František Vermouzek v Kuřimi č. 17. Vztah k půdě v rodě zvolna mizí. Nejlépe to lze pozorovat na tom, jak se projevuje vliv různých poměrů a prostředí na bratrech Jindřichovi, Linhartovi a Jaroslavovi. Nejnápadnější je to u Linharta. Pobytem ve velkých městech Brně, Praze a Freiburgu ztratil zcela vztah k půdě. Při nedostatku smyslu pro tuto práci by ji vůbec nemohl dělat. Jaroslav by mohl dělat všechnu práci, ale řemeslo má rád. Můj otec Jindřich sice hospodaří s matkou na 11 měřicích polí, ale polní práci dělá tak, aby byla hotová, aby mohl jít k řemeslu. Jen u řemesla si zpívá a je u něho spokojen. Já sám také dělám polní práci, aby byla hotová, abych mohl ke knize. Knihy mne vždy bavily a baví.
Dlouho jsme byli sedláky. Dnes je nutné změnit zaměstnání, způsob života, zaměření. Jinak vymřeme. Na štěstí je na gruntě z Vermouzků již jen jeden. Ostatní mají jiná povolání. Šťastni jsou ti, kteří jako Miloš a Čestmír si podle svých sklonů vybrali vhodná povolání. Většina členů posledních generací studuje. Vzdělání se stává běžnou a potřebnou věcí. Až do naší generace nemáme v rodě žen jinak zaměstnaných než při hospodářství. Teprve nyní jdou studovat nebo na řemeslo.
Během sepisování kroniky jsem se seznámil a stýkal se všemi žijícími Vermouzky. Ptal jsem se na všelicos a pozoroval jsem. Zjistil jsem, že máme společné některé rodové vlastnosti, ačkoliv jsme často jen velmi vzdálení příbuzní. Vzhledem jsme tmavovlasí, vysloveného blonďáka v rodě nemáme. Nejsvětlejší barva je světle kaštanová. Jsme snědé pleti a vysedlých lícních kostí. Postavou jsou Vermouzci dvojí. Mezi malé patřím já, Rostislav, IXCbc, můj otec Jindřich VIIICbc, jeho bratři Jaroslav VIIICbc2 a Richard VIIICbc1, dále z větve na gruntě č. 56 Arnošt VIIIC2a1 a jeho bratr Bohumil, doktor František Vermouzek a zvláště malí byli sourozenci Jan a Vincenc, oba staří mládenci z větve VIC2. Také bratři František a Josef IXCb a IXCb1 jsou malé postavy. Z lelekovické větve patří mezi malé Vermouzky Václav Karel XB1a, hospodář na č. 126 ve dvoře. Za malé považuji muže od 160 do 170 cm. Ostatní lelekovičtí jsou velcí. Jsou to Miroslav XIB11, Karel XB12 i jeho bratr František XB11, oba řezníci v Lelekovicích. Také Václav IXB1a, hospodář na čísle 23 byl vysoké postavy, stejně jako jeho sestry Marie, Josefa a Františka IX. Velký byl i Jan VIIIB1a1, který se přiženil do Ivanovic i jeho bratr Josef VIIIB1a. K velkým patří i František (Kaklůj), z nevlastní větve Vermouzků VIIC11 i jeho žena Terezie, rozená Vermouzková VIICb i jejich syn zahradník. Velký byl Josef VIICb, hospodář na č. 159 v Kuřimi i jeho bratr Martin VIICbc a také Josefův syn Filip. Velký je Čestmír IXCbc2, syn Jaroslava a Miloš IXCBC1, syn Linharta.
Všichni rádi pracujeme. Jsme přičinliví až dříči. Podnikaví příliš nejsme. Více spoléháme na své ruce než na spekulaci. Jsme umínění, paličatí, rádi prosazujeme svou. S námi se dá více pořídit po dobrém než po zlém. Na svém rozhodnutí trváme, jsme však přístupni rozumné a diplomatické domluvě. Nátlaku nepodléháme.
1. Tyto údaje i další tabulka byly zpracovány Rostislavem někdy v padesátých létech. Neodpovídají tedy současnému stavu.