Druhý Martinův syn byl TOMÁŠ VICa , 11.2.1793 – 24.11.1851. Podle tehdejšího způsobu jeden, obyčejně nejmladší ze synů, dostal grunt. Ostatní se museli někam přiženit. Ten, který zůstává na hospodářství, musel sourozencům vyplácet podíly. Pokud se některý nepřiženil na grunt nebo chalupu, šel velmi často sloužit. Proto se často mladí lidé žení s letitými vdovami. Přižeňují se na majetek i když jsou tam děti po nebožtíkovi a majetek je připsán na ně. Nový hospodář nemůže často svým vlastním dětem nic odkázat. Při těchto sňatcích měli hlavní slovo rodiče. Velmi často smluvili takový svazek proti vůli svých vlastních dětí. Materiální zajištění, grunt, hrálo při tom hlavní roli. Myslili, že být celoláníkem v Kuřimi na městečku, svým pánem, bylo nepoměrně lepší než baráčníkem v Podhoří.
Tak asi uvažoval otec Martin, když ženil syna Tomáše, dvacetiletého chasníka, na pěkný, celolánový grunt na městečku, do čísla 22. Bylo to přes dům od Vermouzků. Zemřel tam hospodář František Vlček a „pajmámu“, jak jí Tomáš pro věkový rozdíl 15 let říkal, si bral Tomáš za ženu. Jak mu asi bylo? Kolik názorových rozdílů muselo být mezi dvacetiletým chasníkem a pětatřicetiletou vdovou s dvěma dětmi, Kašparem a Kateřinou.
Otec Martin a možná i Tomáš, počítali s tím, že se Tomáš stane celoláníkem, že na městečku budou dvojí Vermouzci. Tomáš chtěl grunt vylepšit, opravit, přestavět, chtěl do něj vložit práci, život, duši. Chtěl být hospodářem, chtěl se postavit na vlastní nohy, chtěl se rozmáchnout. Jeho sny a snahy se nesplnily. Nestal se majitelem gruntu. Grunt je stále psán na nebožtíka Františka Vlčka. Slabou útěchou pro Tomáše bylo, že ho při kmotrovství zapisovali do matrik jako celoláníka, že je jako celoláník psán i jako svědek na svatbách. Gruntovnice platila a v ní neměl Tomáš nic! Nemohl na gruntě vládnout, nebyl jeho. Žena, i když si na sebe zvykli, práce je spojovala, mu vlastně nebyla ženou. Nedala mu děti. Bylo třeba udělat pořádek s gruntem. Dostává jej nezletilý syn Kašpar Vlček odevzdacím listem ze dne 25.3.1823. Tím je Tomáš, kterému je v době předání gruntu třicet let, odsunut na vedlejší kolej. Grunt, který znovu po velkém požáru v Kuřimi budoval, budoval pro cizího.
Tomáš a jeho manželka si vymínili, že budou hospodařit na gruntě až do zletilosti příštího hospodáře. Až Tomáš přestane být sedlákem, až se nevlastní syn ujme gruntu a přivede novou hospodyni, nebude moci poručit nevlastnímu synovi. Ještě mladý bude muset na výminek. Je pravdou, že ho a jeho manželku pěkně zajistili. Měli se s hospodářem u stolu společně stravovati, v domě se ubytovati a v dobrém zrně 10 mír žita, 3 míry pšenice, 3 míry ječmene sesypati, dříví palivové jim opatřiti a na hotovosti jim ročně 4 zlaté vyplatiti. Tak byl Tomáš dobře zajištěn. Ale mnohdy více znamená více práce, naplnění života, než hmotné zajištění.
Vše dopadlo jinak. Kašpar Vlček se nedočkal plnoletosti. Zemřel v roce 1827. Ani tentokrát se Tomášova touha stát se majitelem nebo spolumajitelem gruntu nesplnila. Grunt dostává odevzdacím listem ze dne 1.8.1827 dcera Kateřina. Tomáš, vlečen železnou nutností, hospodaří dál až do sňatku nové majitelky gruntu. Ta si bere Jakuba Kárného. Jemu svatební a postupní smlouvou dne 4.4.1836 postupuje polovinu majetku. Tehdy odcházejí Tomáš i Kateřina na výminek. Tomášovi je 41 let a jeho hospodaření trvalo 21 let. Neměl štěstí. Nestal se ani výměnkářem na celolánu. Grunt se dělí na dva pololány. Jedna polovina má původní číslo 22, druhá dostává nové číslo 169. Tomášova výměna zůstává na polovině s původním číslem, ale Tomáš ji má dostávat od úplně cizích. Tato polovina gruntu totiž přešla směnnou smlouvou ze dne 10.4.1837 do majetku Františka Pokory i s Tomášovou výměnou. A tak je Tomáš s Kateřinou na výminku již u třetího hospodáře, u cizího člověka. Ten se jistě díval na oba výminkáře jako na tíživé břemeno, které podstatně snižovalo výnos a hodnotu gruntu. Tomáš a Kateřina měli sice výměnek „upsaný“, museli jej dostat, stravu i byt, ale těžko se jim jedlo u cizího stolu. Těžko bylo pod cizí střechou. Na gruntech nebývalo příliš ohledů ke starým lidem, ani k vlastním ani k cizím. Pokora se rád napil a pak se neznal, nadával kdekomu, i nadučiteli Tesařovi, dokonce se i popral a spory museli rovnat na radnici.
Po třicetiletém bezdětném manželství v roce 1845 umírá Tomášovi žena, ve věku 68 let, na „Atomische Wassersucht“. Tím se trhá poslední, byť jen chabé pouto, které Tomáše vázalo ke gruntu. Tomáš zůstal sám, výměru pobíral, jen na penězích dostává místo čtyř jen dva zlaté ročně. Na tehdejší dobu to bylo málo. Tomáš si musel přivydělávat, aby uhájil živobytí. Bylo mu padesát let. Nezůstal sám. Tento synek z lánu, který si dělal naděje, že bude celoláníkem neměl nic. Aby nezůstal úplně sám u cizích lidí, tak se 10.11.1845 oženil. Už nechtěl grunt, ba ani chalupu. Všechno se mu zvrtlo. Chtěl jen dožít. Pro nevěstu nešel daleko. Vzal si Annu, která sloužila na druhé polovině gruntu, který měl být kdysi jeho, na č. 169. Byla dcerou čtvrtláníka Josefa Procházky ze Šebrova. Bylo jí 34 let. Ani s touto manželkou neměl děti. Aby se uživil, tak dělal ke konci života obecního sluhu. V této funkci 24.11.1851 umírá, ve věku 58 let. Výměna po něm se vymazává v roce 1854. Tomášova manželka Anna, která neměla žádný vztah ke gruntu a žádnou výměnu, se po Tomášově smrti odstěhovala na č. 114 v Kuřimi, kde 29.8.1872 v bídě umírá. Manžela přečkala o 20 let. Při úmrtí je psána jako vdova na špitálce.
Špitálníci a špitálnice byli zchudlí starší občané, kteří bydleli na „špitálkách“, vlastně chudobincích, obecních domcích k tomuto účelu zřízených. Byl to jakýsi druh starobního zaopatření. Tyto staré a nemocné lidi měl lékař léčit a obci měl čtvrtletně podávat účet za léčení a léky. Kromě léčení lidí ohledával felčár také dobytek na trzích a prohlížel maso u řezníků. Dostával za to od obce 70 zlatých a dva sáhy dříví ročně. Jeho nástupce, který řádně vystudoval a byl promovaným doktorem, zdědil po svém předchůdci, jen lékaři, všechny jeho povinnosti. Dostával ale plat jen 30 zlatých ročně. Přitom léčil obecní chudé zdarma a i léky jim dával zdarma. Žádal proto 31. května 1889 obec, aby mu dala alespoň 20 metrů dříví z lesa Šiberné, ale i s dovozem. Dovoz by ho stál víc, než mělo dříví cenu. Jak se obecní zastupitelstvo zachovalo se bohužel nedochovalo.
Z manželství Ondřeje s Kateřinou, rozenou Helánovou, se narodilo 7 dětí: František, 3.4.1833 – 11.4.1833, Antonie, 13.4.1834, provdaná v r. 1861 za Studeného z Kuřimi, Mariana, 6.12.1836, provdaná v r. 1863 za Josefa Horáka z Kuřimi, Josef, 28.7.1838 – 1900-VIICb, Terezie, 18.6.1840, František, 22.9.1844 – 26.10.1863, Martin, 29.6.1849 -1910, – VIICc. Všem těmto dětem byl za kmotra František Vermouzek z č. 93 a jeho žena Terezie, roz. Šťastná. Ondřej a jeho manželka byli zase kmotry dětem Františkovým.
První dítě umírá na psotník. Ostatní vyrůstají na gruntě. Život tam ke konci Ondřejova života nebyl dobrý. O hotové peníze byla na gruntě vždy nouze. Bylo-li jich naléhavě třeba, vypůjčovaly se buď ze sirotčí pokladny, nebo později, když sirotčí pokladny přestaly, ze záložen nebo od soukromníků. Tak si Ondřej a jeho manželka Kateřina vypůjčují 31.8.1852 400 zlatých od manželů Tichých z Brna. Tito půjčku předali I.mor. spořitelně. V roce 1853 si půjčují dalších 100 zlatých. Ondřejovi táhlo na šedesátku a všechny děti měl dosud doma. Dcery se nevdávaly, syn Josef pomáhal v hospodářství. František chodil do kuřimské školy a otec za něho platil rektorovi 6 krejcarů školního platu. Nejmenší, Martin, byl doma. Dcera Mariana měla jako 22 letá nemanželského syna Josefa. Ten se narodil 1.1.1858 a zemřel na psotník 24.5.1860.
O 4 dny později umírá hospodář Ondřej ve věku 65 let na souchotě. Pořádek s majetkem před smrtí neudělal. Grunt č. 159 dostává odevzdacím listem z 26.11.1860 nezletilý syn František. Grunt byl při předání oceněn na 3 000 zlatých. Vázly však na něm knihovně zajištěné pohledávky pro Františkovy sourozence. Pro všech 5 po 300 zlatých. Mimo to měl František dát každé ze tří sester krávu a tele. Synu Martinovi měly být poskytnuty prostředky na vyučení řemeslu. Josef měl knihovně zajištěno užívání pole na dolních Křivách o výměře 1 1/2 měřice až do své smrti. Podíly váznoucí na gruntě se neměly úročit. /1/. Matka Kateřina si na gruntě také zajišťuje přiměřenou výměnu. Grunt byl jen peněžními podíly zatížen do poloviny odhadní ceny. Dobytek a výměna, které se z gruntu měli dávat, byli navíc. Bylo to značné zatížení. Je ale jisté, že grunt měl větší cenu, než byla odhadní. Byl to převod v rodině a již tehdy uměli šetřit na daních a dávkách z převodu majetku. Zatím hospodařila na gruntě vdova Kateřina s dospívajícími dětmi.
Nejstarší dcera Antonie se vdává 16.4.1861 ve věku 26 let za 29 let starého Martina Studeného, pololáníka v Kuřimi. Ondřejova manželka nepřežila svého manžela ani o dva roky. Umírá 16.1.1863, ve věku 52 let na „Entartung des Unterleibes“. Ani po smrti matky nebyly poměry na gruntě dobré. Proto odchází prostřední z dcer, Martina, do služby v Kuřimi. Nesloužila dlouho. Již 26.5.1863 se vdává za Josefa Horáka, domkáře v Kuřimi. Jí bylo 27, zatím co Horákovi 24 let. Tragický byl osud syna Františka. Umírá 26.10.1863, v 19 letech, dříve než se oženil a začal hospodařit. Proto se dělal nový pořádek na gruntě. Majitelem se stává odevzdací listinou z 8.3.1864 starší syn Josef. Někteří ze sourozenců již měli úplně splacené podíly. Na gruntě tehdy vázly pro hospodářovy sourozence tyto podíly: Antonii 100 zlatých, Marii 100 zlatých, nezletilé Terezii 300 zlatých a nezletilému Martinovi 100 zlatých. Josef, jako majitel gruntu, se musel svého podílu 300 zlatých vzdát. Také doživotního užívání pole „na dolních Křivách“ se vzdává ve prospěch bratra Martina. Martin se zato při novém rozdílení majetku vzdává 200 zlatých otcovského podílu, ale výlohy s vyučením řemeslu měl dále knihovně zajištěny. Po smrti rodičů zůstávají na gruntě dospělí Josef a Terezie a Martin, který se tehdy začal učit krejčím.
JOSEF VIICb, nar. 28.7.1838, měl 22.5.1862, jako 24 letý, nemanželskou dceru Františku s Františkou , dcerou Františka Vojty z Kuřimi č. 81. Josef byl doma na gruntě. Neženil se. Patrně by býval jako ženatý neměl kam jít. Ani on, ani jeho pozdější žena neměli hospodářství a do nájmu se mu z pololánu nechtělo. Teprve až se stal majitelem gruntu, po svém zemřelém bratru Františkovi, se žení s Františkou Vojtovou. Jemu je 25 let, Františka je asi o 5 roků starší. Svatbu měli 14.6.1864 v Kuřimi.
Selské svatby bývaly hlučné a málokterá se odbyla bez muziky v hospodě. Obvykle to bývalo u Orátorů. Tancovalo se den, dva, někdy i tři. Hospoda přitom byla pro všechny. Nikdo nemohl nikoho vyhnat. Tancovali tedy nejen svatebčané, ale každý kdo přišel, zejména chasa, která se vždycky za muzikou táhla. Svatebčané dali zavdat i nesvatebčanům, koláče se nepočítaly. Snadné bylo se přiživit, vždyť byla svatba! V městečku bývali takoví, kteří se rádi zadarmo najedli a napili, ale Vermouzci k nim nepatřili. To všechno pozorovaly tetky, které nakukovaly do sálu od „šinteša“ (z nálevny), nebo „čočele pud voknama“. Dobře si všímaly i toho, kdo příliš často chodil na „štamprli“. Druhý den se všechno po městečku přetřásalo a běda, nebyla-li svatba dost slavná. Aby se svatebčané nějak odměnili za pohoštění, tak se „prodávala nevěsta“. Ženské ji posadily do kouta, kout zatáhly vyšívanou plachtou a dražili ji. Přitom zpívaly:
Hej, hej, hej, máme na prodej, máme tady pěkné zboží, prodáme je tak jak leží, hej, hej, hej, máme na prodej, máme tady hezkou žínku, šikuje se pod peřinku. Hej, hej, hej, máme na prodej.
Dražebníci dražili a ten, který dal nejvíc, obyčejně ženich, nevěstu vydražil. Velmi často daly báby za plachtu někoho jiného, starou bábu. Když ji ženich vydražil, tak ji nechtěl a dražilo se znova. Takto získané peníze se dávaly nevěstě. Také kuchařkám se dávalo. Ty po hlavním jídle nosívaly mísu s vodou, hosté si v ní namáčeli ruce a každý tam pustil minci. Za tyto peníze si kuchařky koupily kořalku.
Při sňatku hrály uspořádané majetkové poměry důležitou úlohu. Proto dává Josef již před svatbou, dne 30.5.1864, připsat své budoucí ženě polovinu majetku, to jest gruntu č. 159. Doma s ním zůstává sestra Terezie. Ta se 4.2.1873, ve věku 32 let, vdává za 23 roky starého Františka Vermouzka, reservníka 8. pluku dělostřelectva. Ještě později, 14.11.1875, se žení nejmladší syn Martin ve věku 26 let. Josef svým sňatkem legitimoval svou nemanželskou dceru Františku. Poměry na gruntě „ u Vondrášků“, jak se tam říkalo po otci Ondřejovi, se na čas ustálily. Josef měl se svou manželkou ještě dvě děti: Marii, roz. 12.6.1865 a Filipa, Jakuba, nar. 28.4.1868. Josefova manželka Františka ve věku 40 let onemocněla a 17.9.1873 zemřela na kostižer. Byla majitelkou poloviny gruntu. Proto se dětem po ní zajišťují podíly na majetku odevzdací listinou ze dne 18.12.1873. Nezletilým Františce a Marii po 1 000 zlatých, jednu krávu, jednu duchnu, 4 zhlavce s povlakem a svatební oběd podle místního obyčeje pro každou. Filipovi, kterému bylo teprve 5 let, zajistili na gruntě rovněž 1 000 zlatých a jednoho koně a vůz. Každý ze sourozenců mohl tedy s tímto podílem začít pro sebe. 1 000 zlatých bylo tehdy hodně peněz.
Josef nezůstal vdovcem dlouho. Co by si sám na gruntě počal. Do půl roku se oženil. Dne 3.2.1874 si vzal 23 let starou Annu, dceru Tomáše Jurana, domkáře v Lelekovicích. Jemu bylo 35 let. Sňatek měli v poutním chrámě na Vranově. Josef majetek měl, nepotřeboval vyženit. Manželce dává svatební smlouvou ze dne 2.3. připsat polovinu gruntu. S druhou manželkou neměl žádné děti. Jedno ze tří dětí po nebožce, Marina, umírá ve 13 letech 12.3.1878 na souchotě. Františka a Filip dospěli.
„Stréc Josef“ byl výborný sadař. Lepší zahrady nebylo v celé Kuřimi. Měl ovoce, jaké neměl nikdo. Zejména pěstoval hrušky různých druhů, dukátky, krvavnice, kamenice. O ty zvláště pečoval. Když je otrhal, byly tvrdé. Rozkládal je jednu vedle druhé na plevy. Když zežloutly, to bývalo tak před Mikulášem, narovnal je opatrně do putny pantovnice a šel s nimi do Brna na trh. Stával ve dvě hodiny, aby tam přišel včas.
Povahy však byl svárlivé. Všude a při každé příležitosti se hádal. Nemohl se snést, snad pod vlivem macechy, se synem Filipem, kterého posléze vyhnal z domu. Když se 13.11.1888 provdala Josefova dcera z prvního manželství Františka za 27 letého Josefa Studeného z Kuřimi a odešla ke Studeným, zůstali Josef a jeho manželka na gruntě sami. Ohlíželi se po někom, kdo by se o ně na stará kolena staral. Vzali si k sobě dcerku bratra Martina, Vincencii. Martin měl hromadu dětí, byl rád, že bude mít jedno zaopatřené. Jíst jí zadarmo nedávali. Musela již jako děcko dělat. Nejčastěji chodila na různé pochůzky. Tetka ji hned poslala zanést na faru kuřata, strýc, aby zanesla košík rynglí pánům do zámku, na lesní úřad, panu přednostovi. Ryngle musely být opatrně trhané, aby se z nich nesetřela „mhla“. Na posílky chodila Vincka ráda. Obyčejně si donesla šesták tringeltu. Na faře i jinde musela slečně, nebo panu faráři políbit ruku. Jednak jí to doma nakázali a také proto, že to bylo zvykem. Když povyrostla, vzali ji rodiče domů. Potřebovali ji prý sami na práci.
I při selské dřině bývaly chvíle oddechu a radosti. Byly to svátky, vánoce, velikonoce. Pro chasu bohatou i chudou byly muziky. Nebývaly často. Bývaly na staré nebo mladé, císařské, hody a na ostatky. Za to se tancovalo alespoň dva dny. Chlapci chodívali vyšňořeni ve svátečních kalhotách, dlouhých, protože holinky nosili ve všední den. Mívali bílé naškrobené košile, na které navlékali „průsleky“ nebo „bruncleky“, dlouhé vesty bez rukávů z „hulánového“ sukna, barvy sytě modré, červené, zelené nebo hnědé. Vesta se zapínala skoro až ke krku řadou plochých, lesklých mosazných knoflíků, posazených pěkně jeden vedle druhého, takže tvořily pěknou ozdobu. Vzadu, obyčejně v pase, byla vesta vyšívaná. Na hlavě nosili tmavý klobouk.
Děvčata nosila pestrou sametovou kordulku zdobenou portami na bílých rukávcích, pestrou kašmírovou sukni a hedvábnou zástěru, zavázanou vzadu na mašle. To vše na třech naškrobených spodničkách. Na hlavu si vázala, „na babku “, červený, květovaný turecký šátek. Nejvíce bývali vyšňořeni stárci, které na podzim volil obecní výbor, obyčejně na celý rok. Byli to tak trochu předtančící páry a trochu pořadatelé. Jejich funkce začínala na staré hody, to jest třetí říjnovou neděli. Ty bývaly velmi slavné, kdežto mladé hody, které se držely v Kuřimi na svatou Maří Magdalenu, patronku kostela, se odbyly za den. Nebyl čas, je to o žních. Stárci před starými hodami postavili máj a již ze soboty na neděli se tancovalo a pilo. Nejslavnější to bývalo v neděli. To přišla i přespolní chasa. Stárci prodávali rozmarýn, brali děvčata k tanci, zaváděli je ke stolu, u kterého bylo víno a kořalka a dávali jim napít. Byl tam také talíř, na který děvčata dávala peníze, šestáky i zlatky, podle toho, jak která byla zámožná a chlubná. Z peněz stržených za rozmarýn a vybraných při zavádění, platili stárci muzikantům a ostatní se propilo. Všichni pili zadarmo. Po hodech dělali stárci s hospodským pořádek. Zbylo-li něco, tak to chasa propila. Pokud se nedostávalo, tak to doplatili stárci. Muzikanti měli kromě platu a pití ještě jeden příjem, za sóla. Každý si je mohl nechat zahrát, když to stárci dovolili a když muzikantům zaplatil. Pilo se pivo. Děvčatům, která chodila po kole a zpívala, nebo stála v kruhu kolem, nosili chlapci zavdat vína nebo sladké kořalky. Každý dával zavdat nejčastěji té své, se kterou již byl domluven, nebo kterou si chtěl získat.
I pan děkan dbal na to, aby se za stárky dostali jen spořádaní chasníci. Někdy se mu arci nestalo po vůli, jako v roce 1890. Kuřim byl živé městečko a z chasy mnoho odcházelo do světa na řemesla. Vyučili se, někteří zůstali ve světě, jiní se vrátili podívat, čas zůstali a zase šli do světa na vandr. Ve světě se lecčemu přiučili, nejen dobrému ale i špatnému. Naučili se jinak dívat na místní poměry, na místní veličiny, ke kterým pan děkan Mlčoch náležel. Také se mnohdy chtěli ukázat, udělat „režónu“, gesto, udělat něco, o čem by se mluvilo. Tenkrát se rozzlobil pan děkan k vůli ševci Františku Vitulovi, jemuž se v Kuřimi jinak neřeklo než Škrkal. Ševcovský tovaryš se neslušně zachoval k panu děkanovi. Urazil ho nejen jako člověka, ale také jako duchovního správce, veřejně v chrámu páně. Každý o tom mluvil, nejen v Kuřimi, ale i v přifařených obcích. A teď ta novina. Škrkal byl zvolen za stárka! To se již pan biskupský rada neovládl, vzal péro a žádal ostře obecní výbor, aby místo ševce zvolili jiného stárka, mladíka lepší pověsti. Tím, že byl Škrabal zvolen stárkem, by obecní výbor schvaloval potupu, která byla panu děkanovi způsobena. Jak obecní výbor odpověděl se nedochovalo. Asi měl pan děkan mezi obecními tatíky nějaké přítelíčky, kteří použili této příležitosti, aby ho pozlobili.
Josef trpěl ke konci svého života ledvinovou chorobou. Nemohl pracovat a ani z domu nevycházel. Aby měli někoho, kdo by se o ně staral, vzali si jinou schovanku, děvče z přízně Anny, rozené Juranové. Jmenovala se Ludmila Šindelářová a byla ze Šebrova. Když hospodář Josef Vermouzek na č. 159 dne 17.10.1900 zemřel, bylo mu 62 let, stává se odevzdacím listem z 12.12.1900 majitelkou pololánu jeho manželka Anna. Při předání dostal syn Filip od gruntu ke svému podílu ještě 10 mír polí, kus louky a lesa. Na grunt se však nevrátil. Měl koupeno již svoje. Anna Vermouzková dala 4.5.1920 pololán schovance Ludmile Šindelářové. Ta se provdává za Boleslava. Tím mizí i z tohoto gruntu Vermouzci jako hospodáři navždy. I jméno Vermouzků zmizelo, když vdova, výměnkářka Anna, umírá 15.8.1926, prý za záhadných okolností. Ráda pila víno a tehdy prý se omylem napila octové tresti a zakrátko na to zemřela. Bylo jí 76 let. V úmrtní matrice je zapsáno smrt sešlostí věkem.
Pokračovatelem rodu se stal FILIP VIIICb. Po svém rozchodu s otcem bydlel u strýce Martina v Kuřimi v Podhoří. Rozchod s rodinou nebyl tehdy již tak tragický, jako to bývalo dříve. V Kuřimi bylo dost pracovních příležitostí. Ještě více jich bylo v Brně. V letech 1882 až 1885 byla postavena železniční trať z Brna do Tišnova. Zavedení dělnických vlaků umožnilo denní dojíždění přebytečných pracovních sil do brněnských továren.
Z Vermouzků nedojížděl žádný. Všichni byli sedláci nebo domkáři. Obživu měli doma, i když si příležitostně přivydělávali. Ani Filip nedojížděl. Našel si práci v kuřimském pivovaře. Na vojně byl jen 8 neděl, byl vyreklamován. Brzy si založil rodinu. 10.2.1892 měl nemanželskou dceru Marii s Marií Vlčkovou z Kuřimi. Vzal si ji 31.5.1892 a začali pro sebe. Sňatkem dceru legitimovali. Za svědka na svatbě mu byl František Vermouzek, kterému v Kuřimi říkali strýc Kadlůj. Přezdívka byla tak vžitá, že i pan farář, v domění že se tak jmenuje, ho jako svědka zapsal Vermouzek K(arel). U strýce Martina bydlet nemohli. Měli tam málo místa i pro sebe. Odstěhovali se do č. 94. Je to malý domek v Kuřimi „na láznisku“. Tam bydlela nějaká přízeň Filipovy manželky, Vlčkovi, rodina s dětmi. Rodiče zemřely při tyfový epidemii. Mladí manželé se starali o domek i o sirotky.
Filip přestal chodit do pivovaru. Z domu dostal koně, hnědku a vůz. Začal povozničit. Výdělku bylo v Kuřimi dost. Odvážel věci na nádraží a z nádraží, v pátek vozil řezníkům do Brna na trh maso a co se dalo. Byl velmi přičinlivý. Brzy zahospodařil tolik, že si mohl koupit od Eduarda Orátora dům č. 17 v Kuřimi. Kupní smlouva je ze dne 24.1.1899. Byl to pololán a stojí v Kuřimi na městečku, vedle zájezdní hospody, (která byla nedávno zbořena). Pole si Orátor nechal, Filipovi prodal je pár kousků. To mu nevadilo. Z domu měl 10 mír, něco si pronajal a začal sedlačit. Povoznictví nikdy nezanechal. Ke svému hospodářství přikupoval další pole, louky i kus lesa. Pro svoji dobrou povahu, pracovitost a přičinlivost se stal váženou osobou. V letech 1901-1907 se podílel na samosprávě městečka Kuřimi jako člen obecního zastupitelstva.
Filip Vermouzek byl vysoký, silný chlap. Chodil vzpřímený, rychlým krokem. Měl orlí nos a krátké, dopředu sčesané vlasy dodávaly jeho protáhlému, výraznému obličeji zvláštní ráz. Zdravou barvu obličeje zdůrazňovaly pročervenalé žilky na tváři i nose. Ty svědčily o nejedné „štamprli šlivovice“, kterou v zimě pro zahřátí, v létě pro lepší trávení vypil v zájezdní hospodě, když v poledne krmil koně. Opilého ho však nikdy nikdo neviděl. Jeho modré, energetické oči, svědčící o rozhodnosti, kontrastovaly s malou, kulatou bradou s důlkem. Nosil tmavé kalhoty, v létě do kožených, v zimě do plstěných bot.. Lodenový kabát s kostěnými knoflíky a pod ním prošívaná vesta, to bylo jeho obvyklé oblečení.
Zvláštní zálibu měl v domácích zabíjačkách. Naučil se to, když pomáhal u Orátorů v hospodě. Orátoři byli totiž také řezníky a vozili maso do Brna. Od podzimu do jara zabíjel po celé Kuřimi. I k nám, do Mor. Knínic, chodil zabíjet a my, děcka, jsme se na něj velmi těšívali. Byl velmi zručný a udivoval nás schopností odhadnout váhu porážených prasat téměř na kilo. Těšívali jsme se zejména na jeho vyprávění. Stále mluvil jasným hlasem a velmi hlasitě. Dodnes nevím, byl-li to jeho zvyk, nebo byl-li nedoslýchavý. Byl rázovitou kuřimskou postavou. Byl veselý, družný a pracovitý. Dovedl do půlnoci hrát u Orátorů s ostatními sedláky karty a než šel spát, tak se podíval do maštale na koně a ve 4 hodiny ráno vstal a jel „na védělek“, povozničit. Své polní práce měl vždy včas hotové. Filip a jeho manželka byli dobrými hospodáři, když mohli koupit od Orátorů dům i pole. Filip byl jistě dobré povahy, když se postaral u Vlčků o děti, sirotky.
Z manželství Filipova s Marií vzešlo 6 dětí: Marie, nar. 1892, zemřela 2.11.1895, František, nar. 2.10.1893. Zemřel týž den jako jeho starší sestra Marie, oba patrně na tyfus. Františka, nar. 20.2.1895, zemřela 14.10.1895, Aloisie, nar. 1896 se provdala v r. 1919 za Jana Hejmalu, rolníka z Kuřimi, FRANTIŠEK, nar. 1898, později pokračovatel rodu IXCb, Marie, nar. 1899, později provdaná za Jana Mičánka, rolníka v Kuřimi, JOSEF, nar. 11.3.1900, IXCb1, Marie, nar. 30.9.1901, zemřela 6.6.1902, Marie, nar. 3.2.1903. (Jak je vidět, tak údaj o šesti dětech nesouhlasí. Pokud se počítaly jen ty, které dospěly, tak jich bylo 5.)
Dcera Aloisie byla velmi čilou pracovnicí v sokolské pernštejnské župě, okrsku kuřimském a v místě náčelnicí. I její manžel, Jan Hejmala, byl znamenitým cvičencem a náčelníkem Sokola Kuřim. Namluvili se při sokolské práci. Za jejich vedení Sokol v Kuřimi vzkvétal. Oba mají zásluhu na tom, že tam bylo v pozdějších generacích mnoho dobrých cvičenců a cvičenek. Dodnes hospodaří na gruntě u Hejmalů, naproti sokolovny. Jako kluk jsem byl na jejich svatbě. Pamatuji si, jak se tancovalo v hospodě u Orátorů, v té staré zájezdní hospodě na městečku. Byla z doby formanské slávy. Nejedny jesle pro koně i velké prostranství před hospodou ukazovaly, že tam vozkové na cestě z Brna i do Brna rádi zastavovali a zůstali třeba i přes noc. Velké stáje a kůlna jsou tam dodnes. Hospoda s vysokou strmou střechou z pozdního baroka, měla klenutou síň a velký sál. Při trubce kováře Blažka, houslích a harmonice se tam odbývaly selské svatby.
Druhá Filipova dcera Marie se provdala za rolníka Jana Mičánka z Kuřimi, kterému se říkalo jehnický. Snad proto, že jeho předek pocházel z Jehnic.
Syn František se oženil s Ludmilou Kovářovou z Lažan a měl s ní pět dětí: Ludmilu, nar. 15.6.1924, Jarmilu, nar. 20.1.1927, Marii, nar. 8.12.1929, zemřela v r. 1930, Zdenku, nar. 28.2.1935 a Františka, nar. 2.4.1938. František dostává svatební smlouvou z 16.11.1923 grunt do spoluvlastnictví se svojí ženou Ludmilou. Otec i matka si na gruntě udělali výměnu /2/.
Filip Vermouzek zemřel 31.1.1936. Měl vysoký krevní tlak, ranila ho mrtvice. Jeho manželka zemřela 17.7.1942.
František hospodaří dosud. Jeho otec nakoupil polí, František také nějaká přikoupil a přestavěl celý dům. Obytné stavení postavil na poschodí. Hospodaří celkem na osmi hektarech a na živobytí si přivydělává povoznictvím. Jeho dcera Ludmila, která je doma při hospodářství, má nemanželskou dceru Jarmilu, nar. 9.7.1949. Druhá dcera Jarmila se provdala za Františka Jedličku, který je úředníkem továrny na obráběcí stroje TOS v Kuřimi. Bydlí u otce v poschodí domu č. 17. Mají syna Jíříka. Jedlička je toho času v kriminále. Byl odsouzen na 18 měsíců pro politickou činnost. Zdenka a František jsou dosud školou povinné.
Hospodář František míval až 5 koní. Pronajal si spoustu pozemků. Míval kočího a dvě služebné. Dnes hospodaří se svojí ženou sám. Politický tlak na selský stav je příčinou neplnění dodávek státu. Odkaz sedláků na volný trh potravin s vysokými cenami a vyloučení jich jako samozásobitelů z vázaného konsumu potravin způsobuje na velmi četných gruntech tísnivé pracovní, finanční, hospodářské i duchovní poměry. Dochází ke všeobecnému úpadku. Jakousi pýchou sedláka bývalo, že když přišel do domu host, tak mu nabídl masa nebo špeku, raději více než méně. Když jsem naposled navštívil Františka Vermouzka, tak se omlouval, že nemá co nabídnout. Dva roky nezabíjel, neměl povolenou zabíjačku pro neplnění dodávek. Přes tento tlak odpírá vstup do Jednotného zemědělského družstva. Připomínal mi sedláka přetíženého robotami a závazky z doby poddanství. Nemá také ten švih, elán, který míval jeho otec Filip. Můj otec říkával, že je do „Handělů“, to jest Vlčků. Jeho matka byla rozená Vlčková.
Mladší Filipův syn Josef, nar. 11.3.1900, se stal poštovním úředníkem. Nejdříve pracoval v Kuřimi a pak v Brně. V posledním roce první světové války, 6.2.1918, musel narukovat k 25. pluku polního dělostřelectva rakouské armády. Na sklonku války se dostal s plukem na italskou frontu a odtud se mu podařilo dostat se do nemocnice. Tam ho zastihl převrat. Hned vstoupil jako dobrovolník do vznikající československé armády a byl v ní od 28.10. do 20.12.1918. Když válka skončila a poměry se uklidnily, musel znovu na vojnu a odsloužil si plné dva roky presenční služby u 2. telegrafního praporu v Brně, Kr. Poli. Sloužil od 1.10.1921 do 20.9.1923. Pak nastoupil do práce opět u pošty. Práci měl rád.
Jako poštovní asistent se 25.4.1931 oženil s Františkou Špaňhelovou, soukromou úřednicí. Narodila se 14.8.1908 ve Vizovicích č. 268. Za svědky jim byli švagr Jan Hejmala, manžel sestry Aloisie a bratr jeho ženy Josef Špaňhel. Z manželství vzešly děti Magda, nar. 17.3.1934 a Ivan, nar. 17.4.1938. Kromě svého zaměstnání měl dvě záliby. Byl to Sokol, k němuž měl vřelý vztah již v Kuřimi a myslivost. Té se věnoval nejen jako zálibě, ale pracoval také jako funkcionář okresního mysliveckého spolku ve Vizovicích. Od roku 1932 až do roku 1948 byl pokladníkem a nyní zastává tutéž funkci u Lidové myslivecké společnosti. Politika ho nikdy nebavila, ba přímo ji nenáviděl, jako většina Vermouzků. Nenáviděl politiku stran a straniček, politiku schůzí, sekretariátů a stranických tajemníků. Až v roce 1937 vstoupil do strany národně socialistické. Funkcionářem se nikdy nestal. V roce 1948 pod nátlakem, který byl tehdy vykonáván na všechny veřejné zaměstnance, vstoupil do KSČ. Z římskokatolické církve vystoupil s ostatními kuřimskými Vermouzky této větve hned po první světové válce v roce 1921. Zůstal bez vyznání, tak jako někteří z rodu, zatím co jiní vstoupili do nově založené církve československé. Jeho rodina je po matce náboženství českobratrského-evangelického.
Josef je střední postavy, štíhlý, světlejších vlasů, nemá pleš, ke které Vermouzci nemají sklon. Je mírné povahy Prudký je jen zřídka, když mu něco pohne žlučí. Pak ho to obyčejně mrzí. Hospodářsky je nevýbojný, opatrný, málo podnikavý a šetrný. Měnovými reformami pozbyl hotové peníze a pojistky, které si našetřil na dům. Nechtěl stavět, dokud nebude mít na celý domek našetřeno. Bál se dluhu a přišel o všechno. Nezoufá si proto. Je zdráv a jeho rodina také.
Dcera Magda je učitelkou na osmileté střední škole ve Slavičíně na Valašsku a syn Ivan studuje na jedenáctiletce v Gottwaldově. Josef bydlí s rodinou ve služebním bytě na poště ve Vizovicích č. 555.
1/ Gruntovní kniha Kuřim, vložka 159
2/ Gruntovní kniha vložka č. 17, Kuřim