ONDŘEJ IVC Andreas, Handrés, tak se říkalo většině Ondřejů v Kuřimi, tedy i Ondřejovi Vermouzkovi. Ondřej byl prvorozeným synem Kristiána Vermouzka z prvního manželství s Annou, roz. Filkovou. Narodil se 21.11.1735. Byl prvním Vermouzkem, který se v Kuřimi narodil. Pocházel z 8 dětí. Neměl naději, že by dostal otcovský grunt a proto se snažil dostat se z domu, přiženit se. Snad ho k tomu měli i rodiče. Přiženění, to obvykle nebyl sňatek z lásky. Obě strany uvážily možnosti a vzaly se „z rozumu“.

V Kuřimi měl zakoupený půllán hospodář Petr Kratochvíla. Jako ostatní pololány v městečku měl 27 6/8 mír polí, 2 míry zahrady,4 achtle pustiny a luk na 4 1/2 fůry sena a otavy /1/. Sedlák Petr Kratochvíla zemřel a vdova se ohlížela po novém hospodáři. Ani rok nečekala. Nehledala daleko. Na městečku, jen přes pár gruntů, bydleli na celoláně Vermouzci se synem Ondřejem. Byl to 23 letý chasník. Toho si vdova 21.5.1758 vzala. Za svědky jim byli Šimon Fila a Jakub Konečný, usedlíci v Kuřimi. Nedlouho po svatbě byly křtiny. Vdově – novomanželce se 7.6.1758 narodil syn, pohrobek Dali mu jméno po zemřelém otci Petr.

Ondřej měl s vdovou tři děti: Annu, nar. 11.2.1761, která zemřela 20.11.1762, Martina, nar. 10.11.1765 – 30.10.1835, hospodáře na půllánu 159, Josefa Sarkandera, nar. 3.3.1770, o kterém není zpráv. Možná je Ondřejovou dcerou i Eleonora, která se 30.10.1784 ve věku 24 let vdává za Matáše Veselého, rolníka v Kuřimi č. 30. Ženichovi bylo 20 let.

Ondřej byl již 17 let ženat, když je psán v r. 1775 jako vlastník gruntu č. 76 po Petru Kratochvílovi. Tento grunt, stejně jako ostatní pololány v Kuřimi, byl značně zatížen daněmi, dávkami a robotami. Podle zápisu z r. 1775 platil z půllánu č. 76 : 14 zlatých 9 krejcarů ročně vojenské daně, 2 zlaté 34 krejcary pozemkové daně, splatné ve dvou lhůtách, na sv. Jiří a sv. Václava. Za slepice a vejce, které byl povinen dodávat vrchnosti, platil 3 a 1/2 krejcaru. Byl povinen celoroční robotou, bez rozdílu roční doby, dvěma koňmi 1 a 1/2 dne týdně. Za žní byl povinen extra robotou dvěma koňmi 1 den svážet vrchnostenské mandele a jedna osoba 3 dny žíti panskou pšenici. Od 1. ledna do konce března a od 1. října do konce roku se jelo na robotu v 8 hodin, ve 12 se krmilo a z roboty se propouštělo v 6 hodin. Od 1. dubna do konce září musel na pole v 7 hodin, od 12. do půl třetí se krmilo a pracovalo se do 8 hodin večer. Potřebuje-li vrchnost na polích hlídati, jest k tomu bezplatně povinen. Při vzdálených jízdách je povinen se spřáhati. Když padne v týdnu jeden nebo více svátků, nic se mu z roboty nesleví. Při zimním nebo letním mlácení se dostaví, asi na 5 dnů, 1 osoba na mlat a při ukončení mlácení obdrží 1 krejcar. Vrchnost povoluje místo týdenní tažné roboty poraziti a srovnati 2 sáhy tvrdého nebo měkkého dříví. Místo týdenní tažné roboty může hospodář přivésti z vyššího polesí, alespoň 1 1/2 míle vzdáleného, 1 sáh dříví ke kuřimskému pivovaru, nebo z níže položeného polesí, Lipovského nebo Lelekovského 6/8 sáhu do Brna dovézti. Při senoseči obdrží každá osoba denně bochník chleba, dva funty těžký a na konci senoseče všichni dohromady 4 bečky piva /2/.

Tyto platy i roboty byl Ondřej povinen konat, i když 4.10.1778 kupuje formálně tento půllán od vrchnosti za 8 zlatých, přesto, že zakoupeným hospodářem byl již dříve /3/. Robotní a deputátní dříví se vozilo z nižších polesí přímo do Brna, z vyšších, t.j. deblínského a lažaneckého, do Kuřimi, kde byla u pivovaru, v místě zvaném Zwinger skládka. Odtud se odváželo v celých transportech vozů do Brna.

Hospodář Ondřej za svého hospodaření zažil nejednu těžkou chvíli, nejeden zlý rok. Když se ženil, v roce 1758, bylo, jako důsledek sedmileté války, draho. Nejdražší bylo živobytí. Obilí nebývalo dostatek ani na gruntech, zvláště když byl neúrodný rok. Doprava nebyla organizována. Často v jednom kraji zuřil hlad a v druhém, jen málo vzdáleném o tom nevěděli. Sotva se Kuřim vzpamatovala z útrap sedmileté války, přišla pohroma. 26. listopadu 1768 vypukl požár, který zničil 45 domů. Zle bylo také v letech 1770 – 1771, kdy byla velká neúroda. Tu lidé z otrub kaši, lebedu, nať z jabloušek a mnoho neobyčejného k jídlu vyhledávali /4/. Ceny potravin byly pětkrát až šestkrát vyšší ve srovnání s normálními léty. Se stoupající drahotou rostl nedostatek peněz. Neměli je jednotlivci, neměl je stát. Stát si pomáhal vydáváním nových peněz horší jakosti, zhoršoval minci. Veřejné výdaje stoupaly. Především rostly náklady na armádu, tehdy stálou a velmi početnou. To se projevilo ve vysokých vojenských daních. Protože daně nestačily, musel stát sáhnout v r. 1791 k vydávání prvních papírových peněz, tak zvaných bankocetlí.

Ondřejův syn MARTIN V, nar. 1765, se 8.1.1786, ve dvaceti letech žení a bere si 24 letou Kateřinu Otoupalin. Svatba „musela být“, protože již 19.4. se manželům rodí syn. Kateřina byla asi vdovou, protože při narození ostatních dětí je psána rozená Veselá. Martin s Kateřinou hospodařili na pololánu č. 76 v Kuřimi se starými. Když 8.9.1793 umírá Ondřejovi šedesátiletá manželka na „Hitziger Fieber“, zamýšlí předat grunt mladým. Táhne mu již také na šedesátku. Grunt předává 21.1.1796 . Výminku neužil. Umírá již 1.2.1800 ve věku 64 let.

Martinova rodina utěšeně vzrůstá. Z manželství s Kateřinou se narodilo 12 dětí: František, 19.4.1786, VIC, Marie Anna, 5.4.1788. Veronika, Mathias, 12.2.1790 – 10.10.1791, Josefa, 27.2.1792. Tomáš, 11.12.1793, VICa, Ondřej, 16.11.1795 – 18.5.1860, VICb, Kateřina, 16.9.1797, Martin, 6.10.1799, Mathias, 23.1.1801 – 4.2.1801, zemřel na psotník, Jana Nepomucena, 12.5.1802 , Antonie.
Starostí bylo dost a dost. Doba byla neklidná, někde v Evropě stále zuřila válka, do které bylo Rakousko zapleteno a poddaní museli přinášet oběti. Z Francie se šířil neklid v Evropě a strach z Bonaparta vládl všude. Bezohledné odvody nestačily doplňovat řidnoucí armádu, která přesto nedokázala Napoleona zadržet. Po vítězství u Ulmu se francouzská záplava vylila i na Moravu. 14.11.1805 se Francouzi dostali na Lipůvku a 23.11. obsadili od jihu Tišnov. Kuřimi se jistě nevyhnuli, vždyť ležela na cestě. Odešli teprve, když Napoleon soustřeďoval svoje vojska k bitvě u Slavkova, ale po bitvě (2.12.1805) zaplavili kraj znovu. S nimi přišli i ranění Rakušané a Rusové, kteří byli odváženi z Brna, aby udělali místo Francouzům. Naštěstí netrval tento pobyt dlouho. Již 12. ledna 1806 opouští francouzská armáda Brno.
V těchto neklidných dobách vyrůstají a dospívají Martinovi děti. Nejstarší František se žení dvacetiletý, jako otec Martin. Martinovi se na výměnek ještě nechce. Je mu teprve 40 let a devět dalších dětí čeká na zaopatření. František se dobře oženil. V roce 1806 si vzal dceru Lorence Vlčka (Vlka), celoláníka z Kuřimi č. 20. Bylo jí 20 let. Sňatek připravili řádnou svatební smlouvou mezi snoubenci a jejich otci, majiteli gruntů. Podle této smlouvy měl otec Martin dát synovi do hospodářství 100 zlatých a jednoho koně v ceně 120 zlatých. Nevěsta dostala od svého otce celolán č. 20 s podmínkou, že na něm bude otec do své vůle hospodařit. Kdyby se však grunt rozdělil, dostanou novomanželé polovinu a druhou polovinu dostane druhá dcera Lorence Vlka.

Kdyby dostali celý grunt je ženich povinen dcerám Lorence Vlka, Františce a Nepomuceně, každé 100 zlatých a krávu jako vejbytnost dáti. Lorenc Vlk, kdyby se na tom gruntě srovnati a spořádati nemohl, požaduje pro sebe jako výměnek: 10 mír žita, 4 míry pšenice, 4 míry ječmene 2 míry k vaření, celkem 20 mír pro oba rodiče do smrti. Kdyby jeden zemřel, tedy výminek poloviční. Kdyby dostali novomanželé jen polovinu gruntu, bude výminek poloviční a crbhály také poloviční. Ženich bude povinen vystavěti na svý náklady při gruntě výměniční chalupu, která po smrti obou rodičů, kdyby byl grunt rozdělen, připadne nazpět k jeho půlce. Kdyby ženich do roka zemřel, dostane otec Martin Vermouzek nazpět zmíněných 120 zlatých. Kdyby do roka zemřela nevěsta, dostane ženich z téhož gruntu 340 zlatých.

Jenž se stalo v městys v Kuřimi 2. října 1806 /5/. Podepsáni otcové, ženich a nevěsta vlastnoručně, všichni třemi křížky. Přesto, že svatební smlouva byla tak „dokonalá a nezrušitelná“, neuskutečnila se. Snad ji neschválil Krajský úřad, nebo některá strana s ní nesouhlasila.

K majetkové dohodě dochází teprve v r. 1808, kdy mezi sebou směňují otcové, a to Martin Vermouzek a Lorenc Vlk, svoje grunty tak, že Martin dává Lorencovi svůj pololán č. 76 za jeho lán č. 20 bez doplácení. Vyměnili si obytné domy a hospodářská stavení. Tím dostává nevěsta lán věnem bez jakýchkoliv závazků. Vermouzci majetkově získali. Ani Lorenc Vlk na tom nebyl zle. Neměl asi syna a proto nestál o tak velký grunt /6/.

Robota na gruntě byla tíživá, jako na všech celolánech v Kuřimi. Hospodář musel po celý rok jet se dvěma koňmi tři dny v týdnu na robotu, po dobu žní pak dvěma koňmi svážeti panské mandele a jedna osoba z gruntu síci 6 dnů panskou pšenici. Robota byla tíživá zvláště v době žní, kdy bylo na gruntě každé ruky třeba. Robotu určovala vrchnost. V zimě, kdy nebyla práce na poli, museli poddaní kácet, řezat, rovnat a odvážet dříví z rozsáhlých lesů města Brna. Hospodář nemusel chodit na robotu sám, musel však někoho z gruntu na robotu poslat. O pracovní síly nebyla na gruntech nouze. Dětí, nebo hospodářových sourozenců bylo dost. Hospodář ale nemohl jet na robotu kdy chtěl, aby si mohl udělat svoji práci, nemohl také dělat práci, kterou by chtěl. Musel čekat, až mu rychtář na robotu rozkáže a na jakou práci jej pošle. Tuto robotu Martin už nekonal. V roce 1784 byla „zaražena“ na plat a změněna na dělání a odvoz dříví z panských lesů. Martin měl od vrchnosti knížku a v ní zapsány svoje povinnosti, jak peněžní, tak pracovní a také to co již udělal a zaplatil. Peníze se nějak sehnaly a dříví porazit a odvézt, když nebylo v hospodářství pilno, to bylo mnohem lepší.

Grunt č. 20 byl jeden z nejlepších v Kuřimi. Byl výhodně položen . Byl na městečku vedle radnice. Hospodář Martin, jako bohatý sedlák, byl osoba vážená. I jinak musel být schopným člověkem. V létech 1806 až 1808 byl v Kuřimi purkmistrem, ačkoliv neuměl psát. K rozšíření svého majetku zakoupil od obce parcelu o čemž je tento zápis:

Zákup na mrchovisku Martina Vermouzka. Dnes dole podepsaného dne a roku stal se jest kup a prodej jednoho kusu trávníka tak zvaný mrchovisko a to mezi obcí městys Kuřím z jedné a mezi Martinem Vermouzkem,sousedu z Kuříma z druhé strany totiž na tento náslrdující způsob:

1.ní: Zakoupil jest onen psaný Martin Vermouzek od obce kuřímské kus Trávníka tak nazvaný Starý mrchovisko u Veselový zahrady pod jeden aktel za kterýžto kus Trávníka on hned 20 renských hotových peněz jest položil, kterýžto kus Trávníka on pro sebe a svoje děti na vše budoucí časy užívati a s nim vládnouti a k své vlastní potřebě užívati moci bude.

2.hý: Poněvadž zákupní cena hned při domluvě téhož od něho položena byla tak on taky zinz a neb obecní plat z tohož kusu Trávníka jeden renskej každoročně k času ke Všem svatým do obecní kasy nevyhnutelně platiti a dávati zavázán, povinnen bude.

3.tí: Kdyby svým časem on Martin Vermouzek ten klíneček a nebo jiný držitel tohoto placu jej někomu zaprodati nebo zahandlovati chtěl tak obec jemu to povoluje, jenom to jediné žádá, aby se to k vůli a s vůlí a neb vědomostí její stalo. Pročež za tento kup a prodej tento kus Trávníka svoji platnost míti a na budoucí časy platný býti má, my jakožto představený obce a spolu sousedi sami svojmi vlastníma rukamaa to podepisujeme a s naší úplnou obecní pečetí potvrzujeme. Jenž se stalo na obci našeho městečka Kuřima při ouplným shromáždění dne 14. apríle 1809.

Martin Vermouzek                        Franz Wotava, rychtář
zakupující                                        MartinHendrich, půrkmistr
                                                           Frnz Studený, obec.hospod.
                                                           Martin Vlček, soused na místě celý obce.

Neklidné doby stěžovaly hospodaření. Sedláci museli velmi často na přípřeže, dovážet císařské armádě, která se chystala na utkání s Napoleonem, proviant, seno, slámu. Tak sedláci z Moravských Knínic od roku 1809 museli jet do Jindřichova Hradce, Jihlavy a zvláště často k Vídni nebo do Vídně. Podruzi pak z císařského nařízení museli k Olomouci, asi na stavbu opevnění. V Kuřimi nebylo jinak. Když Napoleon zvítězil v bitvě u Wagramu, zaplavila jeho vojska Moravu. Tito hosté přišli do Kynic v pravý čas, právě na hody, na svatou Markétu, dne 13. července /7/. Tišnov byl obsazen 17. července. Francouzská armáda žádala všude potraviny, seno, slámu i peníze. Žádala to prostřednictvím krajských úřadů, aby rozvrhovaly dodávky na panství a to je vymáhalo na obcích. Francouzské hlídky se rozjížděly po kraji a jedna z nich použila za pozorovací stanoviště věže rozbořeného kostelíka sv. Klimenta mezi Kuřimí a Lipůvkou /8/. Odešli teprve 30. října. Poměry byly zlé. Vlivem dlouho trvajících Napoleonových válek se zhoršovaly finanční poměry jednotlivců i státu. V r. 1810 nastala velká drahota zvláště životních potřeb. Vláda si pomáhá vypisováním nových daní. Když daně nestačí krýt stoupající výdaje, zejména na armádu, vydává další bankocetle. Aby podepřela důvěru v banocetle, tak vydává prohlášení, že budou platit jako stříbrné peníze a že se mohou za stříbrné peníze vyměňovat. Když vláda nemohla později slib dodržet, bylo toto ustanovení zrušeno a cena bankocetlí začíná klesat. Nejdříve klesala zvolna, ale později klesla na 50%, pak 25% a konečně na 12 1/2 % jmenovité hodnoty. Vláda se pokusila zamezit tento pokles vydáváním nových úpisů. Když ani to nepomohlo, byl stát nucen stanovit cenu bankocetlí a měděných peněz na 1/5 jmenovité hodnoty.

Byl to tak zvaný státní bankrot v r. 1811. Pro pokles hodnoty peněz nastala ohromná drahota. V létech 1811 až 1812 stála měřice pšenice 80 zlatých, měřice žita 60 zlatých, za ječmen se počítalo až 150 zlatých, hrách stál 55 zlatých, kopa slámy až 150 zlatých šajnů. Sedlák utržil za obilí, pokud je měl, ale řemeslné výrobky byly také drahé. Kamna stála 100 zlatých, za pár bot chtěli ševci 25 zlatých, máz piva stál 40 krejcarů. Peněz bylo hodně. Sedláci dávali dcerám 1 500 i 2 000 zlatých věna. Bujná chasa si zapalovala znehodnocenými penězi u muziky tabák /9/.

Války nepřestávaly. Lidé byli přestrašeni i tím, že v srpnu, září a listopadu 1811 se objevila na obloze veliká kometa. Mluvilo se o hladu, moru a velké vojně. A skutečně již příštího roku podnikl Napoleon velké tažení na Rus. Rakouské pluky, vedené Schwarzenberkem, mu musely pomáhat.

Drahota nepřestala ani po státním bankrotu. Ještě v r. 1817 byl nedostatek obilí a bylo drahé. Teprve v r. 1824, protože byl úrodný rok, cena obilí klesla. Měřice pšenice se prodávala za 3 zlaté 48 krejcarů. Sedláci nebyli znehodnocováním měny tak poškozováni jako vrstvy odkázané na pevný plat. Jak klesala hodnota měny, tak stoupaly ceny zemědělských výrobků . Sedlák mohl odprodávat po celý rok a tak udržovat svůj rozpočet v rovnováze, nebo jej alespoň jednou za rok, po žních a na podzim, do rovnováhy přivedl. Většina potřeb na statku se obstarávala vlastní prací. Nejtíživější bylo placení daní. Sedláci platili daně a dávky státu i poplatky vrchnosti z části v šajnech a to v jejich plné hodnotě. Stát sám, jako vydavatel peněz, nemohl podrývat jejich hodnotu při vybírání daní tím, že by žádal více. Nemohl žádat tolik, kolik stály peníze na „černém trhu“. Podle přepočtu na stříbrné peníze platili sedláci polovinu nebo i méně, než měli platit /10/. Jak už to bývá, nehodnotnými penězi platili a stříbrné schovávali. Dokonce si nechávali ze stříbrných dvacetníků dělat knoflíky ke svým svátečním kamizolám. Říkalo se jim limburáky. To bývali sedláci furianti.
Po Napoleonových válkách se poměry lepšily. Na gruntě č. 20 však bylo dosti starostí. Martin, majitel gruntu, se je snažil zvládnout. Děti mu dorůstají, dostávají se z domu, zaopatřují se. Vedle jeho dětí rostou již děti ženatého syna Františka, které nejsou od nejmladších Martinových věkově příliš vzdáleny. Bylo těžké dát jednomu grunt. Proto hospodaří Martin sám dále.

Syn František, od r. 1806 ženatý, byl vydatným pomocníkem v hospodářství svému otci, zvláště když otec zastával ještě úřad purkmistra. Druhé dítě Martinovo, dcera Marie Anna, nar. 5.4.1788, se vdává 29.7.1811 za Jana Jakše, hostinského v Kuřimi č. 18. Je mu 24 let. Jistě dostala z tak velkého gruntu od rodičů pěkné věno. Majetek se pojil k majetku. Jakšova hospoda na městečku byla rozlehlé, poschoďové stavení, vybudované s barokní důkladností. Byla to hospoda zájezdní. Formani jedoucí z Brna a do Brna se tam rádi stavovali. Ráno, v poledne i navečer napájeli a krmili koně z četných jeslí, které stávaly před hospodou. Zůstávali tam často na noc. Místa tam bylo dost pro koně v prostorných stájích, pro vozy pod velikými kůlnami i na dvoře a pro formany, jejich pomocníky a cestující ve světnicích v poschodí.

Mladá hospodyně se musela otáčet v kuchyni, na dvoře a i hostům ve velkém sále musela posloužit, bylo-li potřeba. Také na pole musela dohlédnout, do chléva i do stodoly. K hospodě totiž patřil také půllánový grunt. Martinova dcera se dobře vdala na majetek, ale práce tam bylo hodně. Martin chodil do hospody jako domů.

V roce 1825 stihla hospodu pohroma. Vyhořela s dalšími 62 domy v Kuřimi. Na poschodí ji již nepostavili. Příčky a nástavby prvního poschodí nezbořili, zakryli je jen nápadně vysokou střechou, která je na hospodě dodnes.

Jakeš a jeho manželka hospodařili na hospodě dlouho. Teprve v roce 1879 ji předávají svatební a postupní smlouvou dceři, která se provdala za Orátora z Lažánek. Od té doby se říká na hospodě u Orátorů. Zámožnost tam byla stále a hospodyně z rodu Vermouzků ji pomáhala budovat.

Třetí dítě, chlapec Matyáš, zemřelo malé. Čtvrté dítě, dcera Josefa, se narodila 27.2.1792 a vdává se v 26 letech 4.5.1818. Bere si vysloužilého korporala Jana Studeného z Kuřimi č. 24. Je mu 40 let. Tehdy se sloužilo na vojně 12 i více let. Vysloužilci se vracívali do svých vsí, aby začali, trochu opožděně, nějakou existenci. Korporal Studený se jistě účastnil Napoleonových válek a viděl kus světa. Také této dceři pomohli. Jejím vybavením však byla zatížena polovina gruntu, kterou po rozdělení dostal svobodný syn Ondřej. Musel sestře zaplatit 200 zlatých, dát dvě krávy a čtyři ovce. Měla tedy pěknou pomoc do začátku.

Páté dítě , dvacetileté Tomáš, se v r. 1815 přižeňuje na grunt č. 22. Bere si vdovu Kateřinu Vlčkovou, které je 35 let. Z domu nedostal nic. Majetek měla vdova.

Šesté dítě, syn Ondřej je pokračovatelem rodu na gruntě 159 a můj přímý předek. Nakonec na gruntě zůstává s rodiči Martinem a Kateřinou, narozenou 16.9.1797, nejmladší dítě Jana Nepomucena, narozená 12.5.1802, svobodný syn Ondřej, narozený 16.11.1795 a ženatý syn František se svojí manželkou.

Jak již bylo řečeno, nejstarší syn Martinův, František, narozený 19.4.1786, se oženil ve 20 letech a vzal si 23 letou dceru Františka Vlčka, Marianu, z Kuřimi č. 20. Z tohoto manželství se narodily tyto děti: Terezie, 15.10.1807, není o ní zpráv, Marina, 25.9.1811, která zemřela po osmi dnech, Kašpar, 4.1.1813 – 14.5.1862, Kateřina, provdaná 30.1.1837 za Františka Studeného, pololáníka v Kuřimi. Při všech křtech byl za kmotra prastrýc František Vermouzek, sedlák na č. 71 v Kuřimi, který měl za ženu rovněž Marianu, rozenou Fejfušovou. Byl jen o 10 roků starší než František na č. 20. V matrikách jsou rozlišováni jako František Vermouzek starší a František Vermouzek mladší. Na gruntě č.20 žili hodně stísněně. Bylo tam 12 až 14 domácích lidí kromě čeládky. Dvě rodiny a 8 až 10 dětí různého věku. K obývání měli jen jednu světnici v přízemí. Tam se spávalo na peci, na lavicích podél stěn i na zemi na slamníku. V r. 1820 z ní platili 20 krejcarů daně. Pec byla vytápěna z kuchyně.Později k peci přistavěná velká kachlová kamna, která byla vytápěna ze síně nebo z kuchyně. Kamna dávala hodně tepla, ale zabírala hodně místa. Aby do „seknice“ netáhlo, tak se na zimu ucpávala okna mechem a kolem dveří byla přibita těsnění upletená ze slámy.

1/ Individualextrakt KAB č. 155 z r. 1754
2/ Urbariální fasse KAB č. 28/B
3/ Stará gruntovní kniha kuřimského panství KAB č.
4/ Tišnovský kronikář Petr Svoboda
5/ Kniha svatebních smluv KAB č. 7625
6/ Gruntovní kniha Kuřim KAB č. 7608.
7/ Zápisky kantora Hoffmana z Mor. Knínic.
8/ Vlastivěda moravská, Tiš. okres, Lipůvka.
9/ Zápisky kantora Hoffmana z Mor. Knínic.
10/ Dvořák: Dějiny Moravy.