Šestnáct kilometrů na sever od Brna leží vesnice Lipůvka. Je to osada velmi stará. Podle místní tradice prý původně stávala na Zlobici u kostelíku sv. Klimenta, jehož založení připisuje místní podání slovanským věrozvěstům Cyrilu a Metodějovi. Náhorní rovina na Zlobici je starým sídelním areálem. Nacházejí se tam nástroje z doby kamenné a kolem kostelíku hodně keramiky z jedenáctého, dvanáctého a třináctého století. Nálezy ukazují na zaniklé sídliště. Jak se jmenovalo a jaký byl jeho vztah k Lipůvce nevíme.
Dnešní Lipůvka byla vybudována podél malého potůčku, který pramení pod Horkami. Bývalé selské grunty tvoří širokou náves, na níž stával gotický kostelík či kaple sv. Cecílie. Přes osadu vedla odedávna dálková komunikace z Brna do Kladska a Slezska s odbočkami do Olomouce a ku Praze.
Lipůvka patřila původně pánům z Boskovic /1/. Roku 1557 ji koupilo město Brno a připojilo ji ku svému kuřimskému zboží /2/. Podle nejstaršího dochovaného hospodářského záznamu, který si Brno pořizovalo o svých statcích, bylo v roce 1570 na Lipůvce 20 usedlých /3/. Roku 1641 měla Lipůvka 19 usedlíků, t.j. 7 celoláníků, 3 třičtvrtěláníky, 2 pololáníky, 2 chalupníky a 5 domkářů bez polí /4/.
Když se pořizoval tento seznam poddaných, zuřila třicetiletá válka (1618-1648). Začala vzpourou českých nekatolických stavů proti králi Ferdinandovi II. a rozrostla se v dlouhý zápas, který zachvátil celou střední a severní Evropu.
Války nebyly tehdy již záležitostí rytířské jízdy nebo lidu, nýbrž námezdních, vycvičených vojáků. K vojsku byli lákáni mladí, zdraví muži pod sliby dobrého výdělku. Na vojnu se dávali také mladíci, kteří toužili po dobrodružství a volném životě. V třicetileté válce sháněli verbíři válčících stran vojáky po celé Evropě. V žoldnéřských oddílech sloužili Španělé, Francouzi, Němci, muži z dnešní Belgie, kteří patřili k národnostní skupině Valonů a Vlámů, Češi, Slováci, Poláci, Uhři i lidé z Multanska a Besarabie.
Na vojnu se dávali nejen jednotlivci. Bojujícím stranám nabízeli své služby také vojenští podnikatelé, kteří najímali vojáky za vlastní peníze a bez ohledu na své náboženské vyznání vstupovali do žoldu některého monarchy. Šli tam, kde se lépe platilo, či kde kynul jistý zisk.
Jedním z vojenských dobrodruhů tohoto období byl francouzský šlechtic Raduit de Souche. Pocházel z jihofrancouzského města La Rochelle a ač byl protestant, dal se do služeb katolického panovníka, krále Ferdinanda II., Habsburského. Nepřišel sloužit sám. Patrně si přivedl oddíl vojska, které naverboval v jižní Francii. Odtud se rekrutovali proslulí gaskoňští kadeti, mluvkové, pijáci a válečníci, jak je pěkně vylíčil Alexader Dumas ve Třech mušketýrech.
Raduit de Souche verboval svoje vojáky nepochybně také v hornatém Savojsku, odkud vyháněla mladé lidi do světa bída. Tam žijí dodnes rodiny „Merme“ a odtud asi přišel náš předek. Jmenoval se Jean (Žán), Hans, Jan.
Kolik bojů, šarvátek, obléhání měst a hradů či velkých bitev prodělal? Byl snad s Raduitem de Souche u Olomouce, kde tento mladý dobrodruh na sebe upozornil, nebo vstoupil do služeb města Brna, kam přešel i Raduit de Souche? Jisté je, že mnoho zažil. Do Čech a na Moravu pronikli během třicetileté války nejen císařští, ale také Sasové, Dánové, Švédové, byla tu vojska hraběte Mannsfelda, pluky sedmihradského vévody Bethlena Gábora i armády Albrechta z Valdštejna. Vojska i jednotlivé houfy postupovaly, ustupovaly, vítězily, byly poráženy a jednotliví vojáci i celé oddíly často opouštěly své chlebodárce a přecházely do služeb nepřítele.
Dlouhá válka přinášela venkovskému obyvatelstvu nezměrná utrpení. Kromě přímých bojových akcí, které ničily příbytky i úrodu, je sužovali vojáci i když se nebojovalo. Vojáci, ubytovaní po vesnicích i ve městech, se měli ze svého žoldu živit a šatit, ale většinou vymáhali potraviny na vesničanech. Požadovali též seno, slámu a obrok pro koně, šatstvo i peníze. Prostí vojáci brali věci pro okamžitou potřebu, ale jejich velitelé kořistili ve velkém. Shromažďovali zásoby pro své oddíly a obírali vesnice, vrchnosti i města. Nutili sedláky, aby jim zásoby svými potahy i vozy převáželi a venkované často museli nechat vojákům s nákladem koně i vůz. Když přišli sedláci o tažná zvířata, nemohli obdělávat svá pole, nic nesklidili a trpěli hladem.
Vojáci přinesli s sebou obvykle i nakažlivé nemoci, epidemie, na které mnoho lidí umíralo. Venkované často před vojskem utíkali a již se nevrátili. Jejich domy a hospodářství pustla. Morava a zejména kraj kolem Brna, zakusil nejvíce válečných běd v létech 1640 až 1645, neboť tudy protáhli několikrát Švédové. Dvakrát přepadli tišnovský klášter, vyloupili jej a jeho představeného Weiskopa zastřelili /5/. Obyvatelé městečka Tišnova uprchli a skrývali se, i se svým dobytkem, před Švédy v lesích u Nelepče. Odtud psali purkmistru a radě města Velká Bíteš. Líčili jim svůj zoufalý stav a prosili, aby nikdo jejich úkryt neprozradil a neukázal, snad náhodou, cestu k jejich skrýším /6/.
Nejhůře bylo na Brněnsku v r.1645, kdy přitáhl na Moravu švédský generál Torstenson s celou svou mocí. Oblehl Brno, jeho vojsko se zmocnilo Nového hradu u Blanska a dobývalo Veveří a Pernštejn. Švédská armáda, která čítala na 27.000 mužů, potřebovala mnoho potravin a píce a vojáci sháněli proviant v širokém okolí. Nepočínali si při tom nijak ohleduplně. Při jednom nájezdu vypálil švédský oddíl Veverskou Bítýšku, při jiném kuřimský pivovar. Jistě i Lipůvka zažila leccos nepříjemného.
Poměry na Lipůvce se o mnoho nezlepšily, ani když Švédové po nezdařilém obléhání Brna odtáhli. Dědina ležela na hlavní cestě a velmi trpěla „durchcuky a ložírováním vojsk“. Roku 1647 byli na tom lipůvští poddaní tak zle, že prosili svou brněnskou vrchnost, aby jim odpustila platy, protože byli oloupeni vojáky, kteří táhli od Kuřimi k Černé Hoře a když se vraceli, tak jim všechno pobrali /7/.
Ani ne za rok, 31.8.1648, si poddaní z Lipůvky opět stěžovali vrchnosti na svoje potíže. Uváděli, že v dědině je řada pustých gruntů a že ves trpí tím, že leží při silnici /8/. „Jistotně jak na nás ještě jeden pád přijde, na tej silnici možná nám nebude ostati…“, píší své vrchnosti do Brna.
Poměry poddaných se nezlepšily ani po uzavření vestfálského míru v roce 1648. Země byla zpustošena, mnoho zemědělských usedlostí bylo bez hospodářů, pole pustých gruntů zarostla plevelem, křovinami a někde i lesem. Nebylo dost lidí, aby se opuštěných gruntů ujali, nebylo tažného dobytka a někde ani zrní na setí.
Když umlkly zbraně, všude se vyrojily tlupy propuštěných žoldnéřů. Vojáci dostávali abdankování, t.j. při odchodu z vojenské služby peníze a někde i nabídku, aby se usadili na některém pustém gruntě nebo v prázdné chalupě. Takto se po válce zbavovalo i město Brno nepotřebných a nepohodlných soldátů. Dostalo je z města a získalo poddané.
Tak nějak se dostal náš předek Jan na Lipůvku, která patřila k brněnskému městskému statku. Do této dědiny přišlo během třicetileté války a po ní více cizinců. Svědčí o tom jména Polák, Španěl a Němec, která se vyskytují v záznamech z té doby. Přivandroval sem možná i Jan Mačírek, který je v jednom seznamu uveden jako Mazurek, t.j. Polák z Mazurska /9/.
První písemný záznam o našem předkovi na Lipůvce se nachází v tak zvaném seznamu komínů. Je to soupis obytných stavení, který se pořizoval na Moravě na příkaz stavů k daňovým účelům. Seznam komínů se mu říkalo proto, že zachycoval jen budovy umožňující bydlení. Byly navenek patrné podle komína.
Na Lipůvce se tento soupis pořizoval 8. února 1668. Usedlí jsou uvedeni jménem a příjmením a jsou roztříděni do pěti kategorií: celoláníci, třičtvrtláníci, pololáníci, čtvrtníci, zahradníci (to jsou usedlí s chalupou a trochou polí) a domkáři, kteří neměli žádnou půdu. Komisaři, kteří soupis prováděli, uvedli že na Lipůvce je celkem dvacet poddaných, kteří bydlí ve vlastním stavení. Byli to čtyři celolánoví sedláci, dva tříčtvrtlánoví hospodáři a čtyři vlastnili každý půllánový grunt. Čtvrtník nebyl v dědině žádný, ale byli tu dva zahradníci, dva lhotníci, to jsou osedlí, kteří měli dočasnou úlevu v placení vrchnostenských dávek a daní, panská hospoda bez polí a pět domkářů. Dále tu byl jeden opuštěný grunt, který se do soupisu nezapočítával. Domkáři se jmenovali Šťastnej Němec, Šimon Kovář, Jan Mazurek, Jan Mermozek a Wenzl Hudec /10/.
Písař, který seznam psal, byl patrně uvědomělým Čechem. Neponěmčoval jména poddaných, jak to bylo tehdy a zejména později zvykem, ale naopak jména počešťoval. Z Felixe Němce udělal Šťastného Němce (z latiny: felix=šťastný). Písařův úmysl se dá dobře prokázat, neboť Felixův otec je uváděn v soupise lánové vizitace roku 1674 jménem Filip Němec /11/ a děd roku 1641 jako Pavel Němec /12/.
Poddaní byli zařazováni do jednotlivých kategorií podle výměry půdy, která patřila k jejich usedlostem. Nejvíce jí měli celoláníci, každý třicet staromoravských měřic, ostatní úměrně méně. Lány i ostatní usedlosti byly na Lipůvce poměrně malé a ve výměře jednotlivých hospodářství lze pozorovat odchylky. Vznikly patrně za třicetileté války, kdy si sedláci přibrali ke svým gruntům některá pole pustých usedlostí. Je také možné, že poddaní byli zařazeni do kategorií podle soupisů první lánové vizitace z roku 1656, jejíž elaboráty se nezachovaly.
Náš předek Jan by tam měl jistě zapsán stejný majetek jako v pozdějších seznamech, t.j. domek bez polí. Ve kterém roce na Lipůvku přišel nevíme. Roku 1641, kdy si brněnská vrchnost pořizovala soupis poddaných a jejich usedlostí, tu ještě nebyl /13/. V elaborátech lánové vizitace z roku 1674 není na Janově domku k roku 1656 uveden žádný předchůdce, ani o něm není zapsáno, že byl pustý /14/. Jan není zapsán ani mezi nově osedlými, kteří přišli na Lipůvku po roce 1657. Je tedy téměř jisté, že se dostal do dědiny v roce 1668.
Na Lipůvce bylo v té době několik opuštěných usedlostí, grunt Brichetkových, Jelcovský a Antonínovský, ale Jan se usadil v domku bez polí /15/. Na grunt nechtěl jít snad proto, že s jeho převzetím a držením byly spojeny značné platební a robotní povinnosti. Také je možné, že mu jej vrchnost nedala, protože mu jako bývalému vojákovi, odvyklému selské práci, nedůvěřovala. Je také možné, že byl nemocen, nebo trpěl na následky válečného zranění. Nejpravděpodobnější však je, že byl při svém příchodu na Lipůvku svobodný. Neměl ženu a dospělé děti, které by mu na gruntě pomáhaly a sám by na něm nic nepořídil.
Jan se patrně oženil až po svém usazení v domku na Lipůvce. Datum jeho sňatku neznáme, nevíme ani, jak se jmenovala jeho žena, ani z které rodiny nebo vsi pocházela. Nevíme kolik měli dětí, ani kdy přišly na svět, neboť se matriky z té doby nezachovaly. Narození Janových dětí můžeme předpokládat od roku 1668 podle údajů o jejich věku při úmrtí, pokud ovšem zemřely po roce 1692, kdy začínají na Lipůvce matriční záznamy /16/. Podle těchto kusých údajů a kombinací můžeme uvažovat i o tom, kdy se Jan narodil.
Počítáme-li, že byl jako voják v Olomouci v roce 1645 a bylo mu tehdy alespoň dvacet let, můžeme předpokládat, že se narodil kolem roku 1625. Když přišel na Lipůvku, tak měl kolem třicítky. Domek, v němž se Jan usadil, obýval před ním Řehoř pastýř, čili byla to obecní pastouška. Zda Jan převzal po svém předchůdci i pastýřskou funkci, nebo se oženil s jeho dcerou, nevíme.
Janův domek je patrně totožný se stavením, které později dostalo číslo 24. Jak a čím se Jan na Lipůvce živil není známo. Patrně pracoval u sedláků nebo na panském a pronajal si kousek pole. Peníze získával asi tak, jak ostatní chudší poddaní na Lipůvce: kradl v panském lese dřevo a prodával je těm, kteří je vozili načerno do Brna a tam je dobře zpeněžili. V blahobytu se rozhodně netopil, neboť hospodářské poměry v druhé polovině 17. století nebyly na venkově nijak růžové.
Lidé se ještě nedostali z nesnází, které způsobila třicetiletá válka a již se na Moravu valila nová pohroma. Proti císaři se vzbouřila uherská šlechta a spojila se s Turky. Ti poslali povstalcům na pomoc lehké jízdní tatarské pluky, které v krátkém čase zaplavily celou jihovýchodní Moravu. Nájezdníci loupili a pálili v dědinách i městečkách, odháněli dobytek a odváděli lidi do otroctví. Kdo se bránil, toho zabili. Strach před Tatary zachvátil celou zemi, venkované prchali za hradby měst nebo utíkali se skrovným majetkem a dobytkem do lesů. Tatarům se nepostavil nikdo na odpor a jejich příval se zarazil až o brněnské hradby /17/. Zvěsti o řádění Tatarů pronikly jistě i na Lipůvku a naháněly lidem hrůzu, avšak nájezdníci zmizeli právě tak rychle, jak se objevili a život se vracel zvolna do normálních kolejí.
Venkované pracovali na svých polích a na panském. Vrchnosti se snažily obsadit opuštěné grunty, ale dařilo se jim to špatně, protože nebyl, kdo by se pustin ujal. O osazování gruntů měl zájem také stát. Ten chtěl mít především přesný obraz o hospodářském stavu země, aby mohl rozvrhnout berni na jednotlivá panství. Proto byl v sedmdesátých letech 17. století pořizován soupis poddaných a jejich majetku. Soupisu se říká druhá lánová vizitace. Prováděla se podle jednotných instrukcí a dovoluje nám nahlédnout do hospodářských poměrů usedlostí, vesnic i celých panství. Elaboráty tohoto soupisu se uchovaly pod názvem lánské rejstříky.
Na Lipůvce ukončila komise soupis 18. srpna 1671. Proti roku 1668 se tu poměry příliš nezlepšily, dokonce tu bylo o jedno hospodářství méně. Změnil se však počet příslušníků jednotlivých kategorií poddaných. Místo čtyř celolánů uváděných v seznamu komínů, je jich tu devět, místo dvou tříčtvrtlánů je tu jen jeden, počet pololánů se snížil na polovinu, zůstaly jen dva. Objevily se tu dva čtvrtlány a od roku 1662 byl obsazen také pustý grunt Brichetkovský. Ujal jej Jan Brichetka, patrně syn nebo příbuzný dřívějšího hospodáře. Náš předek Jan, zapsaný v seznamu jako Hanns Mermausek, byl stále na domku bez polí.
Hospodářské poměry poddaných se zvolna lepšily. V zemi se nebojovalo, ale na jihovýchodních hranicích habsburské říše hrozilo stálé válečné nebezpečí. Rakouskou monarchii ohrožovali Turci, kteří byli již od poloviny 15. století postrachem jihovýchodní i střední Evropy. V osmdesátých letech se začala jejich vojska hýbat. Turecký sultán se rozhodl jednou provždy zúčtovat s Habsburky tím, že se zmocní jejich sídelního města. Jeho čtvrtmiliónová armáda, v čele s vrchním velitelem velkým vezírem Kara Mustafou, se dala na pochod k Vídni.
Na habsburskou monarchii padl velký strach a všude se konaly horečné přípravy k obraně. Opevňovaly se staré hrady, opravovaly se městské hradby, nejhorlivěji se však připravovala na obležení Vídeň. Na jednotlivá panství chodily příkazy k dodávkám stavebního materiálu, cihel, dřeva, kamene, sena, slámy, obilí, mouky, masa, dobytka, šatstva i peněz a páni přenášeli část požadavků na poddané. Ti museli také všechno odvážet na místo určení.
Jeden z dopravních proudů k Vídni šel po staré dálkové komunikaci, která vedla z Kladska, Slezska a Čech přes Černou Horu a Brno k jihu. Prošel tudy jistě nejeden regiment vojska, projely vozy se zásobami a poddaní z Lipůvky museli pomáhat transportům přípřežemi. Vytahovali těžce naložené vozy po rozježděné cestě do Malého i Velkého Červeného vrchu.
Strach z Turků vzrostl, když proskočily zprávy, že velký vezír poslal jako předvoj armády lehké tatarské pluky, které měly posílit uherského magnáta Immricha Toekoeliho, který se vzbouřil proti císaři. Tataři se brzy objevili na jižní Moravě a zle zde hospodařili. V létě roku 1683 přitáhl Kara Mustafa s ohromnou armádou k Vídni a sevřel město. Posádka se udatně bránila a po celé zemi se konaly bohoslužby a prosebná procesí za zdar křesťanských zbraní. V největší nouzi přišla pomoc. Polský král Jan Sobieski s třiceti tisíci vojáky spěchal přes Moravu na pomoc obležené Vídni. Společně s její posádkou Turky porazil a zem, která žila devět neděl v napětí, si oddechla. Na Lipůvku se dostávaly zprávy o tom, co se děje ve světě velmi rychle, protože tudy vedla jedna z důležitých zemských cest. Nevedla jako dnešní dálková silnice, ale šla přes dědinu. Vstupovala na náves shora, kde bývala hospoda a vycházela přes Zvěřinův grunt /18/.
Po porážce Turků se po ní vracela od Vídně vítězná vojska a lidé všeho druhu, jichž tam již nebylo třeba. Porážkou Turků před Vídní bylo zažehnáno bezprostřední válečné nebezpečí, ale klid zbraní nenastal. Habsburská říše se snažila využít turecké porážky a posílala do Uher mnoho vojska. Některé oddíly procházely Lipůvkou a často tu i nocovaly. Není třeba zdůrazňovat, že z toho dědina neměla prospěch. Roku 1684 si poddaní Lipůvky stěžovali své vrchnosti, že trpí „durchcuky a ložírováním“ všelijakých lidí, kterým musí dávat noclehy a jídlo /19/. Roku 1687 přišli sedláci na Lipůvce „skrze časté vojenské durchcuky“ o všechen oves a prosili vrchnost, aby jim nějaký půjčila /20/.
Poddaní jistě ve svých suplikách trochu přeháněli a líčili situaci černěji, než ve skutečnosti byla, ale měli hodně pravdy. Vždyť i lipůvský farář si stěžoval 2.XII.1699 vrchnosti a žádal, aby mu dali pivo, že jim dá pšenici, protože se u něho stravují často cizí duchovní, kteří cestují po zemské cestě a on je musí hostit.
Jan Mermazek v neklidných, válečných dobách asi mnoho škody neutrpěl, soldáti mu nic nevzali, protože ve svém domku toho měl málo nebo nic. Musel však „trpět s obcí“, t.j. dát při různých akcích to, co na něj připadlo, nebo vypomoci prací. Jak dlouho Jan žil nevíme, zemřel určitě před rokem 1692, tedy dříve, než se začaly na Lipůvce vést řádné matriky. Také jeho manželka zemřela někdy před tímto datem.
1/ Hosák L.: Historický místopis země moravskoslezské, str. 224, Praha 1938,
2/ ZDB XXIII, 7,14,
3/ AMB, Rkp čís. 151,
4/ ABM, Rkp čís. 152,
5/ Oharek V.: Vlastivěda moravskoslezská, Tišnovský okres, str. 98. Brno 1923,
6/ Tamtéž, str. 111,
7/ AMB. Akta purkmistrovská, folio 73. viz též Vermouzek R.: Poznámky k Trstěnické stezce. Vlastivědný věstník moravský, roč.23 / 1971.,str. 168-187,
8/ AMB, Akta purkmistrovská 2, fol. 42,
9/ AMB,Rkp č.152,
10/ SOAB D 2. č.155 / 1,
11/ SOAB D 1. č. 155,
12/ AMB Rkp č. 151,
13/ AMB Rkp č. 152,
14/ SOAB D 1. č. 155a,
15/ SOAB D 1. č. 155a,
16/ SOAB E 67. č. 83,
17/ Dřímal J. a kol. Dějiny města Brna, str. 126. Brno,
18/ Vermouzek R., Poznámky k Trstěnické stezce, viz poznámka 7,
19/ AMB AP 16, fol 78 -79,
20/ AMB AP 16, 57, fol 203