Dva synové Františka Vermouzka a Josefy, rozené Mikulové, žijí v Lelekovicích. Starší FRANTIŠEK X B11, řezník a hostinský a mladší KAREL X B12, téhož povolání. František byl z ročníku, který první světová válka minula jen o vlásek. Narodil se 28.4.1899 a jako osmnáctiletý musí v roce 1917 narukovat do císařsko-královské rakousko-uherské armády k pluku Landwehrulanen. Ten byl posádkou ve Štokravě u Vídně. Pěkně mu slušela vojenská uniforma, upjatá blůza i hulánská čapka. Byl štíhlý, vysoký, tmavovlasý. Výcvik prodělal, ale na frontu se už nedostal, válka se chýlila ke konci.
Vrátil se k řemeslu, řezničině. 26.2.1924 se oženil s Leopoldínou Albrechtovou, 22 letou dcerou Františka Albrechta, rolníka z Lelekovic a Barbory, rozené Buchtové. František byl řezník a hostinský. Z gruntovní knihy je vidět, že si vypůjčoval a zůstával dlužen. To již v obchodě mnohdy jinak ani nešlo. Že vždy neplatil je vidět z toho, že k tomu byl nucen rozsudkem soudu II. instance. Z opatrnosti neměl ani dům č. 30 v Lelekovicích připsán na sebe, ale na svoji ženu Leopoldinu. Byl jí připsán do samovlastnictví podle kupní smlouvy s Františkou Pumpickou ze dne 27.7.1934. Půlka tohoto domu byla nová, půlku František přistavěl.
František byl z těch Vermouzků, na které se hodilo původní pojmenování „mormoset“, ovšem v přeneseném slova smyslu – groteskní figurka. Dovedl vše proměnit v žert a bavit celou hospodu. Měl smysl pro obchod. Obchodní nadání prý měl po svém dědovi z matčiny strany, Josefu Mikulovi. Hrubá práce mu nevoněla. Vyjadřoval to svým trochu neobvyklým způsobem, že „na práci je vůl a Slovák“.
Byl jako nájemce hostince v Řečkovicích, pak v České na sokolovně, v Řicmanicích na hostinci, domě a čtvrtlánu Leopoldiny Součkové. Stal se tam nájemcem na základě řádně gruntovně zajištěné nájemní smlouvy z 23.3.1926 a byl tam až do ledna 1939, kdy se 12.1. smlouva vymazává.
Měl tam smůlu. Jeho řeznický pes pokousal paní Manáskovou a z toho vznikl vleklý soudní spor. František byl odsouzen k zaplacení soudních útrat ve výši 500.-Kčs, advokáta poškozené 200.-Kčs a 7275.-Kčs bolestného žalobkyni. Kolik stál jeho advokát se v rozsudku nepraví. Snad by byl dopadl ještě hůř, kdyby si nebyla žalobkyně zavinila pokousání sama tím, že šla do domu zadním vchodem. Františkovi přitížilo, že pes byl zlý, pokousal již několik lidí. /1/.
František byl v obecním výboře v Lelekovicích jako člen za stranu živnostenskou. Když za okupace odstraňovali z vedoucích míst legionáře, byl odstraněn i dosavadní starosta František Kolařík a hledal se starosta nový. Šlo o to, aby to byl člověk, který by v mezích daných možností chránil české lidi a s Němci byl, alespoň na oko, zadobře. A takový člověk, který umí jednat s lidmi a dovede „podmáznout“ české i německé kontroly, byl jistě „pantáta Vermouzek“. O nějaký kousek masa mu nešlo. Byl řezník a také věděl, že za kilo sádla lze mnohdy hodně zachránit. Válel to na obě strany a velmi mnozí si ho chválili. Nejedna černá zabíjačka se vyžehlila, mnohá kontrola se odbyla jen u něho a kontroloři si odnášeli místo udání napěchované aktovky. Na „pantátu“ nedal nikdo dopustit. Šlo to tak stále a jemu se z toho také zle nevedlo. Musel na to, co rozdal, zase vydělat. Musel být sám také živ a jak to v obchodě chodí, prodával tomu, kdo přišel a zaplatil, ať to byl Čech nebo Němec. Že si dal zaplatit i riziko černých nákupů a porážek, je jasné. V očích mnohých lidí byla tato jeho činnost velkým prohřeškem. Podle dokumentů, které jsou uveřejněny v knize Dr. Ečera: „Jak jsem je stíhal“, napsal František Vermouzek, spolu s obchodníkem Pavlíčkem, udavačský dopis na vedoucího prodejny „Včela“, pana Kotta redaktoru Tuskanymu do Prahy. Tuskany byl aktivistický politik, velký obdivovatel a spolupracovník germanofila pl. Moravce. Osud si však zahrál jinak. Dopisy patrně přijímal někdo jiný, než Tuskany, snad jeho tajemník. Tak se pan Kott jednoho dne velmi divil, když z Prahy dostal dopis s poznámkou, aby mlčel. V obálce byl udavačský dopis psaný Vermouzkem a Pavlíčkem.
Pro tento dopis a jiné delikty byl po osvobození v roce 1945 souzen a odsouzen Lidovým soudem v Brně na dva roky vězení. Odseděl si je a byl propuštěn, ale dostal se znovu před Lidový soud, trestní řízení bylo obnoveno. Trest mu byl po revisi řízení zvýšen na tři roky. Odseděl si je celé. Jako vězeň byl na práci v dolech. Nějaký známý dozorce ho dostal do kuchyně. Neměl se tam tedy zle. Inu řezníci!
Přišel ovšem o majetek, který mu byl rozsudkem zkonfiskován, Štěstí, že dům byl připsán na jeho manželku. Z vězení však přece přišel s podlomeným zdravím. Zacházeli s ním jako s kolaborantem. Jídla málo, zato bití víc než dost. Když se vrátil domů, tak postonával. I finančně na tom byl špatně.
Ujal se ho majitel továrny Kovolit v České, Manoušek. Přijal ho do svého podniku, kde dělal šoféra a skladníka. V továrně ho měli rádi. Jeho šprým a smích byl nakažlivý i v nemocničním prostředí. Zdraví nenabyl a umírá 26.12.1952 v nemocnici u Milosrdných bratří v Brně na ledvinovou chorobu. Měl tak slavný pohřeb, že podobný Lelekovice tak hned neuvidí. Po smrti ho přišli doprovodit i ti, kteří ho za života pronásledovali. Tak již to na světě bývá!
Z jeho manželství se narodil 26.5.1925 syn Miloslav. Byl asi živější povahy a možná měl trochu životní smůly. Začal chodit do měšťanské školy v Kuřimi. Tam ještě se spolužáky spálil třídní výkaz. Snad tam měli špatné známky. Byl zato z této školy vyloučena musel chodit do Řečkovic. Odtud přestoupil do gymnasia v Králově Poli, ale ani tam se neudržel. Chodila tam s ním do třídy dívka, macešsky poznamenaná přírodou, hrbáček. Kluci si z ní tropili smích a po stížnostech otce a marném napomínání byl ze školy vyloučen. Aby se někde schoval, tak se za Protektorátu učil u otce řezníkem. Pak začal pracovat v továrně Kovolit v České a vypracoval se na vedoucího.Dne 8.10.1949 se oženil s Libuší Kolaříkovou a mají spolu dceru Libuši, narozenou 7.4.1951.
Karel se vyučil řezníkem u svého bratra Františka, který mu dal dobrou školu. Když si odsloužil presenční službu u pluku těžkého dělostřelectva číslo 304 v Brně, tak se k němu vrátil. Vrátil se k němu i po mobilizaci v roce 1938. S bratrem se stěhoval z nájmu na nájem, z hospody na hospodu. Nevadilo mu to, byl svobodný. Spolupráce bratrů trvala od roku 1932 až do roku 1940. Když bylo Karlovi 36 let, tak se 26.11.1940 oženil s Marií Plevačovou z Malhostovic. Mezi manželi je věkový rozdíl 15 let, ale nezdá se, že by jim to vadilo. Mají spolu dvě děti, Evu, narozenou 21.8.1941 a Karla, narozeného 4.11.1943.
Když se Karel oženil, tak si pronajal obecní hostinec v Lelekovicích a byl na něm po celou válku. Karel byl obchodník a to ho přivedlo po válce před Lidový soud. Místní občané ho obžalovali, že hostil Němce, že s nimi „hajloval“ atd. Podle jeho vlastního vyjádření mu nejvíce ublížilo to, že se stýkal s autodopravcem Marešem z Kuřimi. Byl to protřelý člověk, podnikavý „čížek“, který využil doby. Tehdy se stavěla kuřimská zbrojovka a Mareš tam na pěti nákladních autech vozil stavební materiál. Aby více vydělal, tak často účtoval co neodvedl, potřeboval podplácet, pohostit, dát napít. Často hostil celé vedení „Bauleitungu“. Tyto trachtace se konaly právě v hostinci Karla v Lelekovicích. Nejednou tam Mareš hostil i 30 lidí. Že tato hoštění nemohla být z normálních přídělů potravin je jasné a Karel si s hoštěním spojené riziko dal dobře zaplatit.
Byl zatčen a tři měsíce vězněn v Kaunicových kolejích v Brně. Onemocněl tam tyfem a ležel ve vysokých horečkách. Nějaký známý ho tam poznal, vzkázal jeho manželce a podařilo se jim získat pro něho nějakou úlevu. Když se uzdravil, tak se dostal jako vězeň na práci na jatky. Při rozdělování zaměstnání byl přidělen ke svému řemeslu, řezničině. Mezi řezníky měl svoje známé. Ti mu přilepšili na stravě a umožnili styk se ženou. Po třech měsících věznění byl Lidovým soudem v Brně osvobozen. Vrátil se domů a našel zaměstnání u továrníka Světlíka jako šofér. Byl tam velmi spokojen. Světlík měl továrnu na kožené zboží. Když ji musel pro pokračující znárodňování soukromého podnikání likvidovat, nechtěl Karla propustit. Karel si našel zaměstnání u Stavebních závodů při stavbě trati Brno – Německý Brod. Byl vedoucím tábora v úseku u Kuřimi „na vohluse“.
Později jezdil jako šofér závodním i vlastním autem. Od roku 1938 měl osobní i dodávkové auto. U Stavebních závodů pracoval až do ledna 1953. Od té doby je nemocen na ischias a nervy. Jeho choroba je však více psychického původu. Vinou doby se nemůže rozvinout. Chtěl by podnikat, pracovat, obchodovat.
Karel má vysokou postavu, podlouhlý obličej, ostrý, trochu delší nos, je tmavovlasý, má hnědé, neklidné, trochu židovské oči. Jeho manželka je zavalitá, světlovlasá, menší postavy, modrooká, pravý opak svého manžela. Manželé Karel a Marie Vermouzkovi koupili 30.6.1949 od strýce Františka Mikuly dům č. 117 v Lelekovicích. Splatili mu kupní cenu a má u nich právo bydlení a živení až do smrti. U domu je 10 mír polí. Manželé mají pole v nájmu a obdělávají jen asi 1,5 hektaru.
1/. Archiv krajského soudu v Brně Ck IIa 115/30