Tak to nějak otci Martinovi přece nevyšlo. Přál si být celoláníkem, aby mohl zasedat mezi sousedy v radě, být rychtářem nebo alespoň purkmistrem. Z pololánu se nemohl hnout. Válka stíhala válku, kontribuce se zvyšovaly, stále různé dávky, přípřeže, dodávání proviantu vojákům. Vojáci byli hned naši, pak zase Francouzi.
Přemýšlel, jak by se vzmohl. Příležitost se naskytla, když ženil syna Františka. Syn měl s nevěstou dostat i celolán na městečku č. 20. Sešlo z toho, ačkoliv to bylo skoro hotové. Martin se nevzdal. Nepustil grunt tak lehko. Dva roky po synově svatbě jej přece získává. Vyměňuje jej se synovým tchánem Lorencem Vlkem v roce 1808 za svůj pololán. Dosáhl svého cíle. Za rok se stává v Kuřimi purkmistrem.
I dceru Marii Annu dobře provdal na zájezdní Jakešovu hospodu. Byla na městečku, jen přes dům od jeho gruntu. V roce 1815 zaopatřil dalšího syna, Tomáše. Oženil ho právě přes dům, na celolán č. 22 v Kuřimi. Martin byl asi pyšný celoláník a purkmistr. Když vyšel na městečko a rozhlédl se, tak radnici, kde úřadoval, měl vedle, přes dům na celoláně měl ženatého syna Tomáše a z druhé strany, přes dům, měl na hospodě provdanou dceru. Na protější straně na láně byli také Vermouzci a stejně na pololáně pod kostelem. Kdo se Vermouzkům v Kuřimi mohl rovnat? Martin věřil, že i třetího syna někam výhodně přižení. Vše ale dopadlo jinak. Tomáš majetek nedostal, neměl s vdovou po Františku Vlčkovi děti a syn Ondřej se neženil, ačkoliv mu bylo hodně přes 20 let. Martinovi táhlo na šedesátku. Děti syna Františka dospívaly. Na gruntě byla ještě svobodná dcera Kateřina. Kolik různých zájmů a povah pohromadě! Martin poznal, že celolán na městečku, který byl jeho pýchou, neudrží pohromadě. Jak ho to asi hnětlo. Nebylo ale vyhnutí, pokud nechtěl, aby syn Ondřej byl zkrácen a musel někam na chalupu. Rozhodl se proto k ráznému činu. Dne 24.11.1820 rozdělil svůj lánový grunt č. 20 na dva pololány. Široká, celolánická pole rozdělil na poloviny, rozdělil dům, dvůr i hospodářská stavení. Jednu část s původním číslem 20 si ponechává, druhou, která dostala nové číslo 159, dává svému svobodnému synovi Ondřejovi. Tak z lánu č. 20 vznikly dva pololány. Před rozdělením měl grunt 55 6/8 měřic polí, 2/8 měřice zahrady, 1 míru pustiny, luk na 6 3/4 dvoupárových fůr sena. V tomto roce se z něho platilo 28 zlatých 18 krejcarů vojenské daně, 5 zlatých 8 krejcarů pozemkové daně. Náhradou za vejce a slepice dával hospodář 7 krejcarů a 1 denár.
Na gruntě č. 159 měli v době jeho rozdělení, to jest v roce 1820, jednu obytnou světnici a platili z ní 20 krejcarů daně. Podobné bytové poměry byly ve všech domech v Kuřimi, s výjimkou fary a orátorovy hospody, kde měli více obytných místností, ale také větší daně.
Ondřej nedostal pololán čistý. Měl splatit sestrám Josefě, Kateřině a Nepomuceně po 200 zlatých a každé dát 2 krávy a 4 ovce. To bylo značné zatížení. Neměl hotové peníze a proto si vypůjčoval. Věřitelé si svoje pohledávky zajišťovali vtělením do gruntovní knihy. Bylo to nejprve 200 zlatých, potom 100 zlatých, vypůjčených od sirotčí pokladny. Dluh splatil v roce 1822. Sestře Josefě zaplatil 200 zlatých poměrně brzy, již 2.8.1822 /1/. I závazky k vrchnosti ztěžovaly hospodaření, i když jich bylo po roce 1784 méně, než bývalo dříve. Ondřej platil ročně za robotu 2 zlaté a 24 krejcary, pozemkové činže 1 zlatý 1 a 1/8 krejcaru a musel odvézt jak z horního polesí tak z dolního polesí po pěti fůrách dříví. Při ceně odvozu jedné fůry z dolního polesí 54 krejcary a jedné fůry z horního polesí 1 zlatý a 18 krejcarů , byla cena odvozu 11 zlatých. K tomu přistupoval ještě desátek, který obnášel 1 míru pšenice, 2 míry žita, 1 míru ječmene a 2 a 1/8 míry ovsa. Byl oceněn na 12 zlatých. Všechny Ondřejovy povinnosti k vrchnosti byly, podle odhadu komise pro výkup z roboty, ročně 26 zlatých 25 a 1/2 krejcarů. Ondřej byl jistě rád, když 30. června 1850, po zaplacení poplatků, podepsal vyvazovací protokol a těchto závazků se navždy zbavil.
ONDŘEJ VI C hospodařil dlouho jako svobodný. Pomáhá mu svobodná sestra Kateřina a staří rodiče, kteří jsou u něho na výminku. Teprve ve 37 letech, 9.2.1832, se žení a bere si Kateřinu, pozůstalou dceru po Františku Helánovi, bývalému celoláníku z Mor. Knínic. Bylo jí 22 roků, byl tedy mezi nimi věkový rozdíl 15 let. Byla to svatba selské honorace. Za svědky byli kuřimský rychtář František Krejčí a kninický rychtář Václav Kučera. Protože Kateřina byla sirotek a nezletilá, musel dát ke sňatku souhlas poručenský úřad. Byl to veverský vrchní úřad. Mor. Knínice patřily veverskému panství. Povolení je z 8.2.1832, č.6 /2/. Tentýž den se vdávala i Ondřejova sestra Kateřina. Bylo jí již 35 let. Brala si vdovce Tomáše Kučeru. Byl „Gärtner“, chalupník, měl domek a pár kousků polí. Jistě to nebyl sňatek z veliké lásky, snad proto, aby se dostala z domu, aby začala na svém, třeba malém hospodářství, než do smrti dřít na gruntě.
Dělení gruntů bylo tehdy dovoleno. Vynutilo si to přibývání obyvatelstva. K rozdělení bylo třeba svolení krajského úřadu. Stát i vrchnost měli zájem na tom, aby výměra gruntů dělením neklesla pod určitou mez. Důvodem bylo jak placení daní, tak vykonávání roboty, hlavně odvoz dřeva z panských lesů do Brna.
Oba grunty stihla veliká pohroma. Dne 12.4.1825 o druhé hodině vypukl v Kuřimi požár. Do čtyř hodin vyhořelo celé městečko. Od školy, směrem k Brnu, vyhořelo celkem 62 stavení. Většina domů byla dřevěná, krytá došky, takže se oheň rychle šířil. Možnosti k hašení nebyly žádné. Byla to velká pohroma pro Kuřim i pro Vermouzky. Snad proto se Ondřej , který hospodařil na půlce gruntu č. 159 se sestrou Kateřinou, dlouho neženil a Kateřina nevdávala.
Po požáru stavěl každý bratr svoji půlku jako samostatný grunt. Nebyl již dřevěný, nýbrž z kotovic. Po přestavbě se do stavení č. 159 chodilo síní, do velké síně se stolem, kde se jídávalo. Za ní byla malá kuchyňka s otevřeným ohništěm. Hrnce, železňáky, se stavěly na železnou třínožku, pod kterou se topilo. Železné, masivní rendlíky měly naspodu tři prohnuté nožky a na straně držadlo, aby se mohly z ohniště vytáhnout. Vdolky se pekly na železné plotně, postavené na čtyřech nohách přímo nad ohněm. K vaření bylo třeba značné obratnosti. Těžký hrnec se často převrátil a popálil hospodyni. Ta u vaření i jinak hodně zkusila, zvláště v zimě. Nahoře jí oheň žhnul do obličeje a dole jí nohy mrzly. Zle bylo, když vítr foukl do komína a kouř i jiskry létaly zpět do kuchyně. Přitom bylo vaření považováno za lehčí práci a byla k němu přidržována děvčata již od deseti let. Děvčata také vymetala pece. Nastrojili je do starých hader, strčili do pece a děcka jedlovými chvojkami pec vymetala. Nesměla zapomenout ani na komínek, který spojoval pec se širokým komínem. Pec byla prostorná. Topilo se v ní bukovými poleny. Vyhřívala velikou „seknici“, kde se bydlelo. K peci byla přistavěna vysoká, kachlová kamna. Do kamen se ze síně přikládaly celé otýpky. Kolem kamen byly lavice, často rozkládací, na kterých se spávalo. Postele byly kolem stěn, kde také stávaly „kostny“, prádelníky s velikými zásuvkami nebo truhle s odklápěcím víkem, kam se ukládaly sváteční šaty. U Vondrášků měli také „šifonér“ nebo halmaru, na pověšení nedělních šatů. Všední se věšely na věšáky.
Hospodyně dbala na čistotu. Podlaha ze širokých desek, kterou si na gruntě při stavbě dali do seknice, musela být každou sobotu čistě vydrhnuta. Pak se pokryla nakrátko nařezanou žitnou slámou, „aby se zem nezacapala“. V neděli ráno se sláma vymetla a bylo uklizeno.
Zatím co na č. 159 hospodaří svobodný syn Ondřej se svobodnou sestrou Kateřinou, otec Martin předává svoji polovinu gruntu synovi Františkovi, který je již 24 roků ženat a 3.8.1830 odchází na výměnek k svobodnému synovi Ondřejovi. S ním tam jde i nejmladší, desáté, dítě, Jana Nepomucena, která se narodila 12.5.1802. Žila s rodiči na výminku. Dne 12.7.1827 se jí narodila nemanželská dcera Mariana. Otcem dcery byl Josef Krejčí z Kuřimi č. 27. Po několika měsících se Jana za něj vdává. Bylo mu 20 let, byl sirotek a měl pololán. Bratr Ondřej byl povinen jí vyplatit ze svého gruntu 200 zlatých, dát 2 krávy a 4 ovce. Svatba byla 4.2.1828. Manžel jí umřel a ona se znovu vdává 2.2.1838 za Josefa Antoniho, pololáníka v Kuřimi. Antoni byl vdovec, 38 roků, jí bylo 36 let.
Sedmé Martinovo dítě Kateřina, nar. 16.9.1797, nemělo asi lehký život. Byla doma na gruntě a pak u bratra a čekala, až začne na svém, až se vdá. Na gruntě bylo hodně práce, zvláště drobné, ženské práce. Bylo jí těžko, když se mladší sestra i s nemanželským dítětem vdala a ona byla stále doma, bez muže. Teprve 9.1.1832, ve svých 35 letech, se ona, dcera z gruntu, vdává za vdovce Františka Kučeru z Jinačovic č. 29. Byl zahradník, t.j. měl chaloupku a kousek zahrady nebo pole. Z domu dostala 2 krávy a 4 ovce. To byl pěkný přínos do chalupy v Jinačovicích. Vybavil ji bratr Ondřej ze své půlky gruntu. Sourozenci Kateřina a Ondřej mají svatbu tentýž den, dne 9.1.1832. Ondřej si přivedl nevěstu z Moravských Knínic. Byla sirotkem po celoláníkovi Františku Helánovi. Její matka byla rozená Kudláčková. Ondřej jistě hledal hospodyni, která by se hodila na jeho pololán na městečku.
Martin se svojí manželkou Kateřinou se ještě dočkali vnuků, dětí syna Ondřeje. Umírají brzy po sobě. Kateřina 11.3.1835, ve věku 73 let, na slabost stáří a Martin 30.10.1835 ve věku 72 let. Úmrtní věk jak Martinův, tak Kateřiny je špatně udán. Jemu bylo 70 let, jí 74 nebo 75 let. Prožili spolu 50 let života.
Martin byl vyvrcholením sedláků Vermouzků. Za svého života se z pololáníka stal celoláníkem, všechny děti se mu podařilo zaopatřit. Klidně mohl zemřít. Další generace Vermouzků se však na gruntě neudržely.
Na půlláně č. 20 hospodaří Martinův syn František. Vypůjčuje si peníze. Půjčky se vtělují na jeho jméno do gruntovní knihy, i když majitelem usedlosti je stále ještě otec Martin. Dne 31.8.1829 si vypůjčuje 72 zlatých 12 krejcarů a 1 denár. Snad na daně. František dostává půllán od svého otce postupní smlouvou až 3.8.1830. Grunt je oceněn na 3 000 zlatých. Nehospodařil dlouho. Snad byl nemocen. Půllán odstoupil 20.3.1833 svému svobodnému synovi Kašparovi, kterému bylo teprve 20 let a který byl podle tehdejších zákonů pololetý. Kašpar se žení 19.2.1838, ve svých 25 letech. Vzal si Viktorii Komárkovou, dceru Františka Komárka, 3/4 láníka z Ivanovic. Ještě byla nezletilá. Otec jí musel dát ke svatbě svolení. Kašpar při výběru nevěsty již nebyl vázán formalitami a povolením vrchnosti, když nevěsta byla z jiného panství. Od zrušení nevolnictví se mnoho změnilo.
Z manželství Kašpara s Viktorií se narodilo 6 dětí: Anna, 13.5.1839, zemřela 2 měsíce stará, Viktorie, 16.10.1840, provdaná 26.1.1864 za Jana Popka, Anna, 24.12.1842, provdaná 5.2.1864 za Václava Vitulu, Karolína, 31.10.1845, provdaná do Ivanovic za Sýkoru, Martin, 10.11.48, zemřel 22.3.1849, Mariana, 1850, provdaná 10.2.1874 za Filipa Popka v Kuřimi.
Za Kašparova hospodaření Kuřim velmi získala. V r. 1828 se staví silnice od „císařské silnice“ přes Kuřim do Tišnova. Kuřim oživuje i tím, že v r. 1844 získává k trhům, které již měl od císaře Josefa, výsadu pořádání dalších dobytčích trhů. Stává se tak dekretem císaře Ferdinanda I. ze dne 16.2.1844. Za hospodaření Kašpara padlo i poslední pouto, které vázalo sedláka k vrchnosti, robota. Byla zrušena v r. 1848 nejdříve usnesením zemského sněmu moravského a téhož roku usnesením říšského sněmu. Zrušení roboty si vynutily změněné ekonomické podmínky.
Na brněnském panství to byl již jen zbytek někdejších robotních závazků. Od roku 1775 zde dochází k dvojímu slevení poddanských povinností. K prvnímu v roce 1777 a v roce 1784 abolice. I potom zůstává Kašparovi povinnost odvést 10 fůr dříví a to z každého polesí po pěti fůrách. Tento pracovní výkon byl při vyvazování z roboty oceněn 11 zlatými. Činže z polí a reluice za robotu činila u pololáníků 3 zlaté 25 a 3/8 krejcaru. Desátek dával Kašpar 6 a 1/8 měřice obilí, nejvíce ovsa. Desátek byl naturální dávkou, kterou platili sedláci na kuřimském panství beze změny po více než tři sta let.
Prvotní odhadování a vybírání desátku bývalo spojeno se značnými obtížemi. Lidé nedávali příliš rádi a ani v patřičné výši to, co s námahou vypěstovali na svých polích a k čemu byli povinni. Všelijak svou duchovní vrchnost šidili. Z toho vznikaly nepříjemnosti i pro majitele panství. Za hospodářského rozvoje, který u nás nastal v 16. století, potřebovala církevní vrchnost nějak stabilizovat výši desátku, aby s ním mohla počítat jako se stálým příjmem. Místo obtížného vymáhání sjednává r. 1546 s majitelem kuřimského panství smlouvu na šest let o výši desátku. Za celé panství měl obnášet 340 měr pšenice a 400 ovsa. Církevní vrchnost dala přednost zaručené výši desátku a brněnská vrchnost na desátku vydělala. Vybírala od sedláků víc, než farářům dávala. Vybírala všechny druhy obilí, ba i slámu, kterou neodváděla. Smlouva o desátku nebyla nikdy obnovena, ale platila stále. Dovolávají se jí také odhadní komise při vyvazování z roboty. Smlouva o desátku byla jednou z nejdéle platných smluv vůbec.
Kašpar hospodařil na pololáně č. 20 jako první svobodný hospodář. Grunty byly zdaňovány podle tehdejší daňové soustavy podle sborů. Kašparův majetek byl zařazen do druhého sboru a platilo se z něho v r. 1850 33 zlatých 12 krejcarů. Kašpar se účastnil i veřejného života. Byl zvolen ve II. sboru do obecního zastupitelstva v Kuřimi. V roce 1853 měl dvě děti školou povinné. Školní plat, t.j. 6 krejcarů, platil však jen z jednoho. Druhé do školy neposílal, nebo mělo úlevu. Kašpar asi nebyl zdráv, podobně jako jeho otec František. Umírá na ochrnutí mozku 14.5.1862 ve věku 49 let.
Zůstaly po něm 4 dcery. Nejstarší, Viktorii, bylo 22 let, Anně 20, Karolíně 17 a nejmladší Anně 12. Vdova po Kašparovi se nevdala. Viktorie, která se stala majitelkou gruntu odevzdací listinou z 31.7.1862 , se za dva roky po otcově smrti vdává. Grunt potřeboval hospodáře. Stal se jím Jan Popek z Kuřimi. Ženichovi bylo 22 let, nevěstě 24. Sňatek měli 26.1.1864 a již 17.2. téhož roku mu postupuje polovinu gruntu č. 20. Tak z gruntu č. 20 odešli Vermouzci a dostávají se tam Popkové.
O tři roky později, 5.2.1867 se vdává dcera Anna. Je jí 25 let a ber si 31 let starého vdovce Václava Vitulu z Kuřimi. Vitula je pololáník. Je zajímavé, že dcery, které se neprovdaly do 20 let, si berou vdovce, často velmi letité a s velkým věkovým rozdílem.
Pro zbývající dcery nebyly poměry na gruntě po příchodu nového hospodáře Popka dobré. Proto odchází Karolína ke své přízni do Ivanovic, kde se 20.11.1871 vdává z č. 5 na Sýkorův grunt. Stává se spolumajitelkou pololánu v Ivanovicích u Brna č. 8. /3/. Na gruntě č. 20 v Kuřimi zůstává s novými hospodáři vdova po Kašparovi, Viktorie, která tam má odevzdacím listem z 31.7.1862 zajištěnu výměnu. S ní je tam i nejmladší dcera Kašparova, Mariana. Dne 13.1.1874 se Marianě, ve 24 letech, narodila nemanželská dcera Mariana, která umírá již 9.2.1874. O den později se Mariana vdává za Filipa Popka, pololáníka v Kuřimi č. 42. Otec nemanželského děcka není zapsán, ale je to asi její pozdější manžel. Kmotrem nemanželského dítěte byl Jakub Popek. Filip Popek si vzal švagrovou. Je velmi nepravděpodobné, že by se, ani ne měsíc po narození nemanželského děcka, vdávala za jiného muže. Vždyť neměla ani majetek.
Kašparova manželka přežila svého manžela o 23 let. Umírá 6.4.1885 ve věku 70 let, sešlostí věkem. Hospodář Popek se nedožil dlouhého věku. Grunt č. 20, říkalo se tam stále u Vondroušků, po Ondřejovi Vermouzkovi, získává nezletilý František Popek. Jeho matka, Viktorie, rozená Vermouzková, si na gruntě zajišťuje výměnu. Ta je vymazána až po její smrti, na základě úmrtního listu z 29.3.1915.
Na gruntě Martina Vermouzka se Vermouzci udrželi po tři generace, necelých 60 let. Odcházejí, aby je vystřídali jiní.
1. Gruntovní kniha , Kuřim, vložka č. 159. 2. Hausarchiv panství veverského, Trach III., Fascikl 832. 3. Svatební smlouva z 18.11.1871, gruntovní kniha Ivanovice. Sýkorové drželi tento půllán až do nedávné doby, celkem 130 let.