Při potoce, který teče z lesů od Svinošic úzkým údolím do řeky Svitavy, leží dvě vesničky, Šebrov a Svatá Kateřina, někdy nazývaná také Šebroves nebo Šebrovec. Šebrov se za starodávna nazýval Všeborov, prý podle zakladatele vladyky Všebora z Lelekovic. Vesničky nebyly veliké a potok je dělil na dvě části, z nichž každá patřila jinému panství. Část po pravé straně potoka k panství vladyků z Lelekovic, po levé straně k panství černohorskému. Ale také panství blanenské, někdy léno biskupů olomouckých, mělo ve vesnici svoje poddané, sedláky i hofery. Také mlýn pod Svatou Kateřinou patřil k Blansku. I rozsáhlý statek knížat Lichtensteinů, spravovaný z blízkého Nového Hradu, zasahoval svými pozemky a hlavně lesy, do samé blízkosti obou osad. Patřily k němu všechny okolní lesy i blízké vesnice Vranov i Adamov, který už od patnáctého století měl železné hamry.
Zdá se , že i církevní vrchnost se o tyto odlehlé osady dělila. Někdy jsou jejich obyvatelé křtěni v Blansku, někdy na Lipůvce, jindy jen lipůvským farářem v kostele na Vranově. Později patří i s Lelekovicemi k farnosti do Řečkovic. Za těchto spletitých majetkových okolností vznikaly časté spory. To nám potvrzuje časté obcházení hranic, které mělo sporům předejít nebo je alespoň urovnat.
Lelekovičtí vladykové prodali svoje zboží v Lelekovicích a svůj podíl Šebrova se třemi lidmi /1/ v roce 1544 Vilému Valeckému z Mírova. Pan Vilém vyměnil Lelekovice a svůj díl Šebrova se čtyřmi lidmi s městem Brnem za jiné panství a tak se staly tyto osady v roce 1557 majetkem města Brna /2/. Město Brno přičlenilo toto nově nabyté zboží pod správu svých statků v Kuřimi a tam již zůstaly. Protože brněnská část Šebrova byla spravována magistrátem města Brna, nazývá se magistrátní, na rozdíl od dílu na levé straně potoka, který se nazývá vrchnostenský podle černohorské vrchnosti. Město Brno mělo z vesnic Šebrova a Svaté Kateřiny málo užitku. Byly to malé a chudé vsi. V roce 1708 byli na brněnské, neboli kuřimské straně 3 sedláci, 6 podsedků bez polí, 1 nově založený domek bez polí, 1 nový pustý domek a 6 starých pustých /3/. Pole tam byla špatná, zařazena proto vesměs do třetí, nejhorší jakostní třídy. Odlehlost od hlavních cest neskýtala možnost obživy a hlavní užitek vrchnosti tam plynul z lesa. Obce neměly ani svého rychtáře, docházel tam rychtář ze Svinošic.
Mezi brněnské poddané, usedlé na magistrátní straně dědiny Šebrova, t.j. na pravém břehu potoka, patřil od roku 1716 také KAŠPAR III B1. Byl to syn Pavla Vermouzka z Lipůvky. Narodil se 5.1.1695 a pocházel ze šesti dětí, z nichž byli čtyři chlapci. Doma pro všechny nebyla obživa, přiženil se proto Kašpar do Šebrova. Byl mladý, 21 let, a vzal si v roce 1716 za manželku Marii, dceru Jeronýma Štěpánka. Jeroným pravděpodobně dal majetek Kašparovi, protože tento je v roce 1725 uváděn jako pololáník, který má kromě roboty k vrchnosti tyto povinnosti: na sv. Jiří platil 25 krejcarů 4/6 denáru, na sv. Václava 25 krejcarů 4/6 denáru, na sv. Martina nic. Kromě této pozemkové činže dával vrchnosti o vánocích 2 kuřata a na velikonoce 10 vajec.
Kašparův půllán je zapsán ve vrchnostenských záznamech již při lánové vizitaci r. 1674, kdy na něm seděl Jan Klíma. Pololán míval 20 měřic polí, ale při úpravách, které vrchnost ve svých vesnicích v roce 1731 prováděla, byl zmenšen. Tehdy pustil Kašpar ostatní obci 3 měřice 4 achtle polí, takže mu zbývá 16 měřic a 4/8 polí. zahrad měl 6/8 měřice, luk ve třech kusech na jednu fůru sena a něco činžovních polí, jak zjišťuje komise při soupisu r. 1749 /4/. Pole měl v tratích: Březí, u Žlíbku, na Sádku, na Klínech, na Horce a zahradu u domu. Jeho grunt má pořadové číslo 4. Tato komise zjistila, že kuřimské panství má v Šebrově a Sv. Kateřině 15 osedlých, kteří mají 142 měřic 2/8 rolí, 7 měřic 5/8 zahrad, luk na 6 a 2/4 fůry sena. Komise zjistila, že proti stavu půdy z r. 1674 je rolí o 2 měřice a 2/8 víc. Odůvodňuje to tím, že čtyři sedláci přidělali z panských kopanin každý 2 achtle a 10 čtvrtek půdy. Na straně vrchnostenské bylo usedlých 11 sedláků, jeden domek bez polí, 4 domácí lidé ve vrchnostenských domech a dva lidé v obecních domech. Jeden z nich byla hospoda. Dále tam byl vrchnostenský mlýn, ale ten byl pustý /5/.
Kašpar svoje hospodářství zvětšoval, nebo je rozšířil ten, kdo na něm byl po jeho smrti. V r. 1754.přiznává 21 4/8 měr polí, 6/8 měr zahrad a luk na 1 1/2 fůry sena. Pole měl v 6 kusech. Tehdy měl Šebrov na kuřimské straně 7 usedlostí o celkové výměře 119 2/8 měřic polí, 4 7/8 měřic zahrad, luk na 9 3/4 fůry sena /6/.
Kašpar se tohoto soupisu nedočkal. Zemřel v r. 1750. Život v Šebrově a Sv. Kateřině nebyl lehký. Komise zjišťuje celou řadu obtíží, i když je jistě sedláci zveličovali. Zapsala, že osadníci neužívají žádných obecních pastvin. Hospodářské poměry uvádí v 7 bodech (německy).
V této obci se při průměrném roce sklidí na jednu vysetou sháněnou měřici (gestrichene Metzen) 2 2/4 měřice ozimého žita, při neúrodě méně.
Vesnice leží v samých horách a pohoří (Gebirg und Bergen). Pole se musí dvojspřežně třikrát až čtyřikrát orat, některá se však musí obdělávat ručně (hauen) a úroda v červenci a srpnu snášeti na zádech.
V této obci se přednostně pěstuje žito, ječmen a oves před ostatními obilninami. Třetina polí se nechává horem (in Brach).
Předivo se nepěstuje žádné. Nemají obecní les. Není příležitost k prodeji. Kdyby měli něco k prodeji, tak to odváží do královského města Brna.
Tato obec nekupuje žádné dříví a žádné neprodává (mimo Šebrov, kde nakupují od blanenské vrchnosti sáh 18 grejcařích, ale snaží se s vrchností v nouzi vypomoci (občanům ?).
Nikde není zapsáno, jaký dobytek Kašpar pěstoval, ale můžeme usuzovat, že měl hodně ovcí, jak to po roce 1700 bylo obvyklé. Z ovcí byl tehdy v hospodářství největší příjem, vlna se dobře platila. V blízkém Blansku vzniklo v té době několik dílen na její spřádání.
Sousední Blansko i blízký Adamov měl již tehdy velmi vyvinutou a rozsáhlou výrobu železa hamry a hutě. K hamrům a hutím bylo třeba dovážet spoustu dřeva i dřevěného uhlí. Kašpar si jistě nejednou fůrou přivydělal. Snad i železo pro domácí potřebu se tam levněji obstaralo. Od dělného a řemeslného lidu přišla do dědiny mnohá nová myšlenka a zkušenost. I výskyt cizích jmen v Šebrově můžeme přičítat rychlému pohybu obyvatelstva v těchto střediscích. Jména Wolhos, Šmíd a Kavalír v Šebrově v r. 1749 označují lidi cizího původu.
Hospodář Kašpar Vermouzek měl četnou rodinu. 27.10.1716 se mu narodil syn KAREL IV B1 , který byl křtěn na Vranově farářem z Lipůvky. Zapsán byl v matrice řečkovické, kam Šebrov a Sv. Kateřina tehdy farností náležely. Při klášteře mnichů Pavlánů na Vranově tehdy ještě nebyly fara. Mniši časem vypomáhali, křtili i pohřbívali při tamním kostele.
Vosula, dcera Kašpara Vermozka se narodila 24.11.1719. Mariana se narodila 2.8.1723 a 30.1.1763 se provdala za vdovce Františka Fily, souseda na Lipůvce. Další dcera Apolonie, narozená 4.2.1729, zemřela 15.3.1746 a byla pohřbena od mnichů Pavlánů u sv. Barbory /7/. Mathias se narodil 17.2.1732 a Jan 18.6.1735. Možná, že Kašparovou dcerou je i Veronika, která zemřela 15.1.1772. Určitě má chybně uvedený věk. Je možné, že byla dcerou jeho syna Karla, avšak ani tam uvedený věk 27 dní při úmrtí neodpovídá. V matrice asi spletli věk s číslem domu. Zemřela stará 41 let, narodila se asi v r. 1730 nebo 1931 /8/.
Kašpar Vermaussek zažil dosti obtíží a strachu ve válce prusko – rakouské, i když Šebrov ležel stranou hlavních cest. V r. 1742 bylo celé okolí zaplaveno pruským vojskem, které pochodovalo z Blanska ke Kuřimi a některé jeho části šly jistě přes Šebrov. Po neúspěšném obležení Brna se pruské vojsko vracelo neschůdným údolím Svitavy a i tehdy jistě nějaký oddíl zavítal do Šebrova. Prušáci všude zle hospodařili. Obyvatelstvo z nich mělo strach, zvláště když se rozneslo, že odvádějí mladé muže k vojsku. Kašparův syn Karel byl již pětadvacetiletý. Ani císařští si nepočínali lépe. V Blansku a okolí leželo toho roku 7 císařských regimentů i s „bagáží“. V Šebrově byla jízda a špatně tam hospodařila, dopouštějíc se výtržností /9/. Vojskem byla do kraje zatažena morová nákaza, která zuřila až do r. 1744.
Kašpar zemřel 15.8.1750 „ve věku 50 let “. Ve skutečnosti mu bylo 55 roků (nar. 1695). Je psán jako majitel usedlosti v r. 1754, ba ještě 1770 je uváděn mezi sedláky v Šebrově na č. 27 jako nezakoupený hospodář. Grunt č. 27 stojí pod svahem na rovině, na okraji vesnice, pod lesem. Jeho zahrada se táhne svahem až na náhorní rovinu, kde jsou pohromadě všechna pole patřící ke gruntu. Táhnou se až k lesu, jehož část také k hospodářství náleží. Stavení bývala jistě dřevěná, jak obytná, tak i stodola, která byla teprve nedávno zbořena.
V r. 1775 je na tomto pololánu majitelem František Závodník. Snad byl manželem Kašparovy dcery Vosuly. Tehdy měla usedlost 22 měr polí včetně zahrady a luk na 1 1/2 fůry sena. Platilo se z ní řádné vojenské daně 8 zl. 54 krejcarů, pozemkové daně 51 krejcarů a 2 denáry, za slepice 16 krejcarů a za vajíčka 3 krejcary. Srovnáme-li Kašparův plat v r. 1725 s tímto platem vidíme, že mnohonásobně vzrostl. Pozemková daň se vůbec nezměnila, zato přibyla ohromná daň vojenská, 10 krát větší pozemkové daně, což bylo následkem válek. Dvě kuřata, která se dříve dávala in natura, byla oceněna po 8 krejcarech, 10 vajec třemi krejcary. Roboty byly v tomto roce také zapsány. Franc Závodník a jeho předchůdce Kašpar Vermauzek byl povinen robotovat 2 koňmi dva dny v týdnu celoročně. Kromě toho ve žních 1 osoba 6 dní pěšky. V zimě se jezdilo na robotu v 8 hodin, v poledne se 2 hodiny krmilo a v 6 hodin večer robota končila. V létě se jezdilo v 7 hodin, ve 12 hodin se krmilo, o půl třetí se zapřahá a robota trvá do 8 hodin. Při dalekých jízdách se spřáhají. Je-li v týdnu svátek, tak se jim nic z potažní roboty neslevuje. Jen ve žních, když koná pololáník místo tažné pěší robotu, slevuje se pěší robota, připadne-li v týdnu svátek.
Poddaný má spřísti 2 funty vrchnostenského konopí a toto v hrubé přízi odevzdati. Místo týdenní tažné roboty může skáceti a srovnati ve vrchním polesí 3 sáhy tvrdého nebo měkkého dříví, nebo může odvésti z horního polesí 1 1/2 míle vzdáleného 1 sáh dříví, z lelekovického nebo lipůvského polesí však 2 sáhy, ke kuřimskému pivovaru (Zwinger). Při senoseči dostávala každá osoba bochník chleba 2 funty těžký a při ukončení všichni poddaní dohromady 4 bečky piva /10/. Robotu odbývali šebrovičtí u svinošického dvora, ale hlavně pracovali v lesích. Také prý chodívali na robotu do Deblína, zatím co deblínští pracovali ve Svinošicích. Důvod, proč páni posílali lidi na robotu do vzdálených dvorů byl asi ten, že poddaní v blízkosti domova utíkali z roboty dříve domů a také proto, že na panském kradli, nejvíce zrní, když mlátili. Dělávali to i tak, že si brávali z domu do práce bochník chleba, skrojili jej, střídku vyškrabali a snědli a prázdný vnitřek naplnili zrním, které tak vynesli z mlatu /11/. Na brněnském panství nebyli tedy lepší poddaní než jinde, neboť se všude v hospodářských instrukcích připomíná, aby se poddaným zabránilo v krádežích zrní při výmlatu.
Robota v Šebrově ve srovnání s Nuzířovem byla těžká. Nuzířovští sedláci měli dvojnásobné výměry pozemků na rovině a robotovali také jen dva dny koňmo v týdnu jako šebrovičtí. Šebrovičtí poddaní měli jedinou výhodu, že mohli bezplatně pást v panských lesích dobytek. Nový hospodář František Závodník kupuje tento grunt od vrchnosti 30.4.1792 za 6 zlatých /12/. Závodníci drželi grunt přes sto let, až si dceru z tohoto rodu vzal nějaký Záruba a grunt připadl tomuto rodu.
K brněnskému panství, spravovanému z Kuřimi, patřila ještě vesnička Sv. Kateřina, která byla někdy počítána za část Šebrova. Patřívala nejdříve pánům Černohorským z Boskovic, kteří tam asi r. 1469 postavili nebo přestavěli hezký gotický kostelík. Vesnice se současně s Šebrovem dostala r. 1557 k Brnu.
Do Sv. Kateřiny se z blízkého Šebrova 17.2.1744 přiženil Kašparův prvorozený syn Karel. Vzal si Kateřinu Sedláčkovou. Měl s ní 5 dětí: Jana Antonína, narozeného 26.6.1745. Kdy zemřel nevíme. Marinu, narozenou 30.3.1748. Teresii narozenou 11.2.1750, ONDŘEJE VB1, narozeného 22.10.1755 a Annu, narozenou 11.7.1758.
Karel je uváděn v r. 1749 jako sedlák ve Sv. Kateřině na hospodářství, které má v tomto soupisu č. 12. Tato usedlost byla r. 1674 domem bez polí a majitelem tehdy byl Bartoň Poláček. Před Karlem Vermazchkem byl majitelem tohoto hospodářství nějaký Sedláček, asi Karlův tchán. V r. 1749 má Karel při domě 7 měřic rolí a 4 achtle zahrady. Pole má v jednom kuse v trati „ u kopanin „ a zahradu při domě /13/.
Karel svoje hospodářství zvětšil. V r. 1754 měl již 10 měřic polí, 4 achtle zahrady 1 pustiny. Pustina byla půda, která se obdělávala v období delším než čtyři léta. Karel ji obdělával jednou za 6 let. Nebylo to hospodářství veliké, ani budovy, pocházející z pozdější doby, tomu nenasvědčují. Stodola je malá, dodnes krytá doškem. V r. 1770 je Karel psán na tomto hospodářství, ačkoliv byl již mrtev. Hospodářství má popisné číslo 6. Stavení stojí v sedle, po pravé straně potůčku. Ostatní hospodářství v dědině nebyla také větší. Bylo jich v té době na kuřimské části Sv. Kateřiny 7 a dva domky bez polí. Celková výměra všech hospodářských ploch byla 78 měřic polí, 4 měřice 1/4 achtlu zahrad, 4 měřice pastvin, 2 měřice pustin a luk na 1 1/2 fůry sena /14/.
Velikost hospodářství se tehdy udávala na měřice. Nejsou to měřice plošné, nýbrž měřice výsevku. Měřice byla kus pole, na který se vysela měřice zrna. V Šebrově a Kateřině míní měřici sháněnou, t.j. rovnou. Někdy se počítá také na měřice osypné, to jest vrchovaté, které jsou přirozeně větší. Plocha na kterou se měřice vysela nebyla stejná. Kde byla půda úrodná se selo hustěji. Ve špatné půdě byla plošná měřice větší než v dobré. Tehdy se domnívali, že horší půda by mnoho zrna neuživila a proto do ní seli řídko. Dnes máme na věc opačný názor. V dobré půdě se seje řidčeji, protože v ní obilí odnoží. Při řídkém setí ve zkypřeném poli bujel plevel a obilí se velmi často muselo plet. Měřice se dělily na achtle, t.j. osminy. Jedna měřice měla 8 achtlů. Někdy, neúředně, také na čtvrti. Čtyři čtvrti byly zhruba 70 kg.
Usedlí ve Sv. Kateřině a v Šebrově platili v r. 1756, včetně obce, 66 zlatých, 16 krejcarů a 1 denár zvláštní vojenské daně. Kromě toho platili ještě daň pozemkovou. Pole jsou tam málo úrodná, kamenitá, položená na stráních, splachována dešti, vysoušena sluncem.
Život tam pro Karla nebyl lehký, když jiné obživy nebylo. Snad jen dělání šindelů dalo trochu obživy. Této výrobě nasvědčují jména Šindelář, která se tam vyskytují. Karel Vermouzek zemřel někdy v r. 1760 nebo 1761, stár asi 46 let. Po jeho smrti se vdova Kateřina odstěhovala asi do Šebrova, patrně ke vdané sestře na otcovský grunt, ale již 12.1.1762 si bere vdovce Matěje Procházku z Lelekovic. Grunt je psán na Karla Vermouzka ještě v roce 1770. V r. 1775 je tam hospodářem Josef Sedláček, Karlův švagr nebo synovec. (Karlova žena byla rozená Sedláčkova). Karel hospodařil jako nezakoupený hospodář, protože jeho nástupce Josef Sedláček také není na gruntě zakoupen. Výměra hospodářství se nezměnila a je zdaňována 3 zlatými 39 krejcary vojenské daně, pozemkové daně se z něho platí 2 zlaté 15 krejcarů a 2 denáry, splatné na sv. Jiří a sv. Václava. Místo slepic platil vrchnosti 8 kr., místo vajec 1 1/2 krejcaru . O mnoho méně neplatil jistě ani Karel o několik roků před tím. Byl povinen robotami, jak byly zapsány pro všechny čtvrtláníky ve Sv. Kateřině z r. 1775:
Jedna osoba celý rok 6 dní v týdnu pěší roboty. Padne-li v týdnu jeden nebo více svátků, všechny se z roboty odečítají. Místo týdenní pěší může poddaný poraziti a srovnati dva sáhy dříví. V zimě se muselo chodit na robotu v 8 hodin a robota končila ve 4 hodiny odpoledne. V létě trvala od 6 hodin ráno do 8 hodin večer. Za práci v senoseči dostávala každá osoba od vrchnosti bochníček chleba 2 funty těžký a při skončení senoseče všichni dohromady 4 bečky piva /15/.
Josef Sedláček hospodaří na čtvrtlánu č. 6 ve Sv. Kateřině dál jako hospodář nezakoupený. Kupuje jej teprve 30.4.1792 od vrchnosti za 3 rýnské /16/. Sedláčcí se na gruntě udrželi podnes.
1./ZDB XXXIII fol 41,
2/ ZDB XXXIII fol 14,
3/ KAB č. 155/1,
4/ AMB, Urbář z r. 1725 č. 155,
5/ Rektifik akta KAB č. 61/1, 155/1 z r. 1749,
6/ Individualextrakt KAB č. 143 z r. 1754,
7/ Kostel sv. Barbory stával na Vranově uprostřed hřbitova již v 15. století a býval kostelem farním Byl zbořen po zrušení kláštera v r. 1784.
8/ Matrika zemř. AMB č. 146, 1742 – 1784,
9/ Zeitschrift des deutschen Vereins Jahrgang XIII,
10/ KAB Urbariarní fase č. 28/B,
11/ Ze vzpomínek starého Záruby ze Šebrova,
12/ KAB grunt. kniha č. 14951,
13/ Fassionstabella KAB č. Stará gruntovnice Kuř. panství č. 14950 a č. 14951, 155 z r. 1749,
14/ Indiv. extrakt KAB č. 143 z r. 1754,
15/ KAB Urbariární fasse z r. 1775 č. 28/B,
16/ KAB po