Odkud pochází náš rod? Tuto otázku si položil každý člověk alespoň jednou v životě. Obvykle nepátral po odpovědi a ukojil svoji zvědavost tím, že se na to zeptal otce nebo dědy – byl-li ještě na živu – a ti mu řekli co věděli nebo slyšeli vyprávět od svých rodičů a prarodičů.
Tak se tazatel dověděl více nebo méně přesně, ale většinou neúplně o některých členech svého rodu, kteří žili v posledních sto letech. Dále vědomosti rodičů či prarodičů zpravidla nesahaly.
Rodopisné vědomosti mnoha lidí se značně prohloubily za „Protektorátu “. Tehdy bylo nařízeno říšskými úřady, aby si každý státní a veřejný zaměstnanec opatřil doklady o „árijském původu“, to jest dokumenty, že jeho předkové až do třetího pokolení nebyli židovského původu. Byly to křestní a oddací listy otce a matky a jejich rodičů.
Z těchto dokumentů se každý dověděl rodná data otce, matky, dědečků a babiček a zjistil jména jejich rodičů. Ti tvořili čtvrtou generaci. Z těchto údajů si mohl zvídavý „badatel“ sestavit jednoduchý rodokmen, který sahal do r. 1800, výjimečně ještě o pár let zpět. Z nashromážděných dokumentů se dala vyčíst řada věcí, zejména o bydlišti, stáří, zaměstnání, sociálním postavení a rodových vztazích předků.
Mnohým tyto poznatky stačily, u jiných vzbudily další zvědavost a ti se začali zajímat o svůj rod hlouběji. Většina těchto zvídavých pátrala nejdříve ve svém okolí, shledávala nositele stejného příjmení a zjišťovala příbuzenské vztahy. Horlivější vypisovali jmenovce z adresářů, telefonních seznamů, reklam a firem, odesílali stohy dopisů a sjednávali si schůzky. Lidé stejného příjmení se navštěvovali, scházeli se, debatovali, půjčovali si dokumenty, shledávali společné předky a sháněli zatoulané příslušníky svých rodin a rodů. Psali do Vídně i Budapešti, kam se některý jejich strýc či prastrýc šel učit krejčím, kožešníkem, řezníkem nebo štukatérem. V rodopisném bádání nastal neobvyklý ruch. Amatérům přišli na pomoc odborníci – historikové a archiváři, kteří se místo šlechtické genealogie začali obírat občanským rodopisem. Povědomí společného původu nebo zjištění příbuzenských vztahů lidi sbližovalo, takže si byli ochotni pomáhat a to nejen v rodopisném bádání, ale i v jiných věcech a to bylo za „Protektorátu“ velmi třeba. Čeští lidé, ohrožení hitlerovskou okupací, se shlukovali do houfů, národ se vracel ke kořenům své existence, jak to doporučoval z exilu president Dr. Edvard Beneš. Přes všechny svízele český národ v této těžké době žil, žil intensivně, i když koruna jeho stromu byla hodně olámána.
Na podporu rodopisného bádání vznikaly spolky a společnosti. Jejich členové si poskytovali navzájem informace, obstarávaly se výpisy z matrik a sdělovaly objevy. Rodopisná společnost vydávala za okupace dokonce odborný časopis. Jaká to byla svoboda v nesvobodě!
Obstaráváním dokladů o „árijském“ původu byl vzbuzen i můj zájem o předky. Začal jsem se na ně dotazovat, ale výsledek byl chabý. Oba moji dědové totiž zemřeli dříve, než jsem přišel na svět, takže niť rodinné tradice byla přetržena. Věděl jsem pouze to, že Vermouzci se vyskytují jen v Kuřimi a v Lelekovicích. V Kuřimi byly dva rody. Jedni se psali s „s“, Vermousek, druzí se „z“, Vermouzek a nevěděli ani, jsou-li spříznění.
Věděl jsem též, že naše příjmení není běžné, že jeho nositelů je velmi málo a to opět podněcovalo mou zvědavost. Rozhodl jsem se, že vypátrám, co se vypátrat dá a tehdy začala práce na kronice rodu Vermouzků.
Je lehké se k něčemu odhodlat, ale horší je předsevzetí uskutečnit. Do pátrání jsem měl velkou chuť, ale představu o tom, jaká je to náročná, zdlouhavá a obsáhlá práce jsem neměl. Nedovedl jsem si představit kolik hodin, dní, týdnů, měsíců a roků musí člověk obětovat, aby shledal, vypátral všechny členy rodu a zjistil alespoň zlomkovitě jejich životní osudy. Neměl jsem v této práci žádné zkušenosti a nevěděl jsem ani jak začít.
Tehdy – bylo to v roce 1941 – se mi dostala do rukou malá knížečka, jejímž autorem byl historik a vlastivědný pracovník PhDr. Ladislav Hosák. Jmenovala se „Jak založím rodinnou kroniku“. Byl to podrobný návod k práci a doporučení nejlépe začít bádáním v matrikách. Za krátký čas na to byl v Tišnově nějaký rodopisný seminář, na nějž jsem byl vyslán. Tam jsem se seznámil nejen s prof. Hosákem, ale i s jeho spolupracovníkem prof. Kleinem. Oba mi později při bádání poskytli cenné informace.
Když jsem chtěl později začít s bádáním v matrikách, postavila se mi do cesty první překážka: matriky nebyly na farách, ale byly staženy a z bezpečnostních důvodů uloženy v krytu v klášteře Milosrdných bratří v Letovicích. Za necelý rok byly vráceny a mohl jsem bádat. Začal jsem pochopitelně v Kuřimi, kde se narodil můj otec, ale ochota pana děkana Dvořáka nebyla příliš velká. Není také divu, všichni Vermouzci vystoupili v r. 1921 a v r.1922 z římskokatolické církve a vstoupili do nově utvořené církve Československé nebo zůstali bez vyznání. Myslel jsem, že se mi cesta k dalšímu bádání uzavřela, ale pomohla náhoda. Když jsem se koncem r.1940 oženil, bydleli jsme u manželčiných rodičů v Nuzířově č.22. Odtud jsme jezdili s obilím do mlýna k Žandovským na Skaličku. Starý mlynář, jemuž táhlo na osmdesátku, byl příbuzný mé tchýně. Byl velmi inteligentní, dobré paměti. Vedl obecní kroniku a psal i kroniku rodu Žandovských.
Němci nařídili, že se musí obecní kroniky odevzdat, avšak pan Žandovský neuposlechl toto přísné nařízení, kroniku schoval a na úřad napsal, že se ztratila. Věděl o ní jen on sám a možná i jeho dva synové. Ti však zahynuli v koncentračním táboře a kronika se dodnes nenašla.
Píši to proto, že by v ní mohly být nějaké zmínky o Vermouzcích. Starý mlynář, když se dověděl, kdo jsem a jak se jmenuji, mne překvapil tvrzením, že i na Skaličce byli Vermouzci. Nechtěl jsem mu zprvu věřit a ptal jsem se, odkud má o nich zprávy. Sdělil mi, že je jeho otec pamatoval a záznamy o nich že má z matrik z Újezda u Černé Hory, kam Skalička farností patřila.
Za pár dní jsem se vypravil do Újezda. Pan farář Motáček byl velmi ochotný i když nemohl z počátku pochopit o co mi jde. Byl jsem v Újezdě několikrát a ze získaných zápisů jsem sestavil „rodokmen“ Vermouzků. Jak se později ukázalo, byl nesprávný. Jednou mne újezdský farář překvapil sdělením, že tam přišel dotaz z Ostrova u Macochy na nějakou Vermouzkovou, která si brala za muže Hrnčíře z Dlouhé Lhoty. Sdělil mi, že o tomto sňatku není v újezdských matrikách žádný záznam, ale že by mohl být v Dlouhé Lhotě. Byla to další stopa a hned jsem se po ní pustil.
Asi za měsíc jsem se vypravil z drásovské školy, kde jsem tehdy učil, na kole na Dlouhou Lhotu. Dole bylo sucho, úplné jaro, kdežto nahoře, na Dlouhé Lhotě, zima, bláto, místy ještě sníh. Pan farář byl ochotný, ale ujistil mne, že v jeho matrikách Vermouzci nejsou, že zápis bude na Lipůvce. Ihned jsem odjel na Lipůvku a tam mne farář Jeřábek překvapil sdělením, že tam Vermouzci v matrikách jsou, že se tam vyskytují asi 150 let a je jich hodně. Měl jsem to tehdy ze svého bydliště – Nuzířova – po ruce a dojednal jsem s ním dovolení v matrikách hledat. Chodil jsem na lipůvskou faru a probíral staré zápisy řádek po řádku, stránku za stránkou. Byla to zdlouhavá práce.
Zápisy byly psány na hrubém, nehlazeném, ručně vyrobeném papíře, brkovými péry, inkousty doma vařenými, které za století vybledly až k nečitelnosti. Vedle krásných, nádherně psaných stránek, kde byl každý zápis uměleckým, grafickým projevem, o němž se mi ani nechtělo věřit, že byl psán husím brkem, byly v matrikách zápisy naprosto nečitelné, psané roztřesenou rukou starých farářů či kantorů, z nichž mnohému ležel na srdci více desátek a výnos z vlastního hospodářství než matriky. Jak pomalu, zoufale pomalu šla práce kupředu! Jak málo listů se podařilo přečíst či rozluštit za půl dne! Neměl jsem ve čtení žádnou praxi, neznal jsem ani význam zkratek, které faráři při vedení matrik běžně používali. Obtíž byla i v tom, že se jazyk zápisů střídal, byly psány latinsky, později česky a od doby císaře Josefa II. i německy. S němčinou jsem neměl potíží, s latinou vypomáhal ochotně farář Jeřábek. Bádání v matrikách byla namáhavá práce, ale člověk při ní alespoň na chvíli zapomněl na těžkostí, které přinášela okupace a válka, zásobování a jiné potíže, na politický útlak, na koncentrační tábory, popravy a stanné právo.
V nejstarších dobách jsou matriční záznamy neúplné, chybí nejen jednotlivé údaje, ale mnohdy i celé roky. Tu je každá stopa a každý záznam vzácný. Aby se i sebemenší podrobnost prozkoumala, bylo třeba projít nejen matriky narozených, zemřelých a oddaných, ale zkoumat též kmotry u křtů a svědky na svatbách. Ztratil jsem při této práci řadu dní i večerů. Naštěstí se za Protektorátu mnoho neučilo, byly uhelné, zimní i jiné prázdniny, kterých jsem takto bohatě využil.
Na Lipůvce jsem hledal ve volných chvílích přes dva roky. Záznamy o Vermouzcích se stále šířily, některé větve rodu se dostaly do vesnic Šebrova a Svaté Kateřiny v okrese Blansko. Bylo nutné tyto jednotlivé větve bedlivě sledovat. Abych neztratil žádnou stopu, tak jsem hledal také v matrikách v Blansku a Řečkovicích, kam patřily po nějakou dobu obce Šebrov, Svatá Kateřina a určitý čas i Lelekovice. V Blansku jsem však neobjevil nic, marná cesta – ztracený čas.
Abych si práci usnadnil, navázal jsem spojení s Vermouzky v Lelekovicích. Neznal jsem je, napsal jsem tam a odpověděl mi Václav Vermouzek, rolník v Lelekovicích č.24. Navštívil jsem ho. Zajímal se také o minulost svého rodu, velmi často o ní přemýšlel a měl doma přes sto roků staré odstupní a svatební smlouvy. Některé z nich mi půjčil. Pověděl mi též, že záznamy o lelekovické větvi Vermouzků jsou v matrikách na Vranově a opatřil mi ochotně několik zápisů. Nebyly úplné, ani když jsem je doplnil údaji, které jsem získal z od něho zapůjčených listin. Nezbývalo než se vypravit na Vranov a opsat si všechny záznamy týkající se Vermouzků.
Opisy a výpisy z matrik, to byl nezpracovaný materiál, který jsem musel doma třídit, sestavovat, kombinovat a tu se teprve objevily chyby ve čtení, opisování, v zápisech, neúplných záznamech a nepřesných údajích. Při srovnávání dat jsem přišel na záznamy, kdy se údaj o věku zemřelého rozcházel s údajem o jeho narození až o deset roků. Je to dost těžko pochopitelné, ale vžijeme-li se do tehdejší doby, dá se to snadno vysvětlit. Záznamy se často dělaly „od oka“, lidé, kteří mnohdy neuměli ani číst ani psát, si nepamatovali, kdy se narodili a jak jsou staří, pozůstalí udávali věk, jak se jím to zdálo a faráři se nechtělo pátrat po datech narození.
Tyto nepřesné záznamy značně ztěžovaly práci a vyžadovaly si nové návštěvy na farách, nová hledání, kontroly, opravy, doplňování. Při studování vranovských a řečkovických matrik se mi začala rýsovat lelekovická větev Vermousků, ale nebyla úplná. Po chybějících členech bylo nutné pátrat jinde. Usilovnou prací jsem získal určité zkušenosti a na jejich základě jsem korigoval dosavadní práce. Vypravil jsem se znovu na faru do Újezda u Černé Hory a tam jsem zjistil, že na Skaličce nebyla jen jedna větev Vermousků, ale tři. Jedna zmizela a dvě další se objevily.
Bylo to pro mne překvapení! A o Vermouzcích z Kuřimi stále žádné zprávy, žádné spojení s Vermouzky ani z Lelekovic, ani z Lipůvky. Ke všemu byly tehdy kuřimské matriky opět nepřístupné, byly jako všechny ostatní, v klášteře Milosrdných bratří v Letovicích, aby byly chráněny před nálety. Zase jsem se ocitl na mrtvém bodě a asi rok se zdržel.
Přála mi však opět náhoda. Do Kuřimi tehdy přišel mladý kaplan Pekárek. Měl pro mou práci zcela jiné pochopení než starý pan děkan. Domluvil jsem se s ním a jeli jsme do Letovic. Správce matrik, pan rada Zásměta, starý kněz na penzi, který prožil celý život kdesi na Slovácku, mi dovolil v matrikách hledat a dokonce mi sám pomáhal. Dělal to rád, zvláště když jsem mu přinesl svůj kuřácký příděl, dva doutníky, které měl tak rád a o které byla za války velká nouze. Tak začaly moje cesty do Letovic.
Později jsem tam jezdil vždy na dva dny a v klášteře jsem se stravoval a přespával. To bylo v zimě v r. 1944-45. Každý týden jsem pracoval v matrikách dva dny a protože se již z jihu blížila fronta tak jsem pospíchal. Mladší hoši z Moravy i Čech byli odváženi do Maďarska a Rakouska na kopání zákopů. I na severu již Němci ustupovali. Při jedné cestě do Letovic jsem potkal Němce – vystěhovalce, kteří zabrali Polákům statky po porážce Polska v r.1939. Nyní utíkali před Rudou armádou a věřili, že jedou na statky do Čech a do Bavor.
S výpisy jsem spěchal, protože jsem se bál, aby požár nebo bombardování matriky nezničili. V Letovicích jsem byl asi pětkrát nebo šestkrát. Při poslední návštěvě byli již klášter i nemocnice obsazeny německým vojskem. V místnosti, kde byly matriky uloženy, měli Němci skladiště proviantu. Chodil jsem tam s panem radou Zásmětou. Jednou, když se ho německý feldvébl ostře ptal, co tam dělám, řekl mu pan rada krátce „Forschung“ (bádání). A kupodivu se s tím Němec spokojil.
Výpisy jsem skoro dokončil, pouze některé opravy jsem si dodělával těsně před frontou na faře v Letovicích. Tam byly matriky odvezeny, protože klášter byl zcela zabrán vojskem a civilním osobám tam byl vstup zakázán. To byla moje poslední cesta do Letovic. Doprava již vázla, tratě byly přeplněny transporty vojska. Němci s velkým počtem tanků spěchali do Maďarska, kam se tlačila Rudá armáda. Maďaři zase jeli do Německa proti Angličanům a Američanům. Všude již vládla nervozita a neklid. Zápisy jsem zabalil a uschoval na několika místech, aby moje námaha nebyla zničena požárem nebo při bojích, které se daly očekávat. V Letovicích jsem se dověděl, že Vermouzci jsou v Kuřimi od r.1735 a že se tam dostali ze Skaličky.
V Kuřimi se Vermouzci velmi rozvětvili, bývalo tam až osm rodin, nejvíce po roce 1800. Tehdy se tam narodilo za sto let 109 dětí s příjmením Vermouzek. Většina rodin vymřela a zachovaly se v podstatě dvě větve. V minulé a předminulé generaci se rod zase rozrostl.
Dnes žije na celém světě sedm rodin Vermouzků. Jsou to dvě větve kuřimské, o nichž nebylo známo, jak jsou příbuzní, dvě rodiny v Lelekovicích, z nichž jedna vymře, dvě rodiny v Brně a jedna v České u Brna.
Kuřimské Vermouzky jsem všechny znal, se členy naší větve jsme se stýkali. O lelekovických jsem však věděl jen z doslechu. Když jsem začal zpracovávat rodokmen, tak jsem se s nimi dostal do styku. Napsal jsem jim a každý z nich mi pomáhá podle svých sil.
Po osvobození v r.1945 jsem narukoval jako záložní důstojník a práci na kronice jsem přerušil. Na vojně jsem byl skoro rok. Když jsem se vrátil, tak jsem měl jiné starosti. Mnoho času mi zabral boj o dům, který jsem v r.1948 koupil a který mi byl v důsledku politických událostí odňat. Nemohl jsem se na práci soustředit. Teprve v r.1951 jsem se do ní zase velmi intenzívně pustil. Prostudoval jsem kuřimské urbáře v archivu města Brna, katastry ve Státním archivu v Brně, některé údaje jsem zjistil od knínického kronikáře Josefa Dvořáčka, který sepisoval kuřimskou obecní kroniku.
Protože všechny staré matriky byly mezitím soustředěny ve Státním archivu v Brně a novější na matričních úřadech, pracoval jsem i tam. Do Brna jsem jezdil na motocyklu. Při jedné z cest mne zastavil na kopečku u Ivanovic příslušník Sboru národní bezpečnosti. Kontroloval motorová vozidla, jízdní a občanské průkazy. Když přečetl v dokladech moje jméno, tak povídá: „Vermouzek, těch je tu hodně!“ Hned jsem se jeho poznámky chytil a zeptal se ho, jak to ví. Řekl mi, že pracoval při vyhotovování nových občanských průkazů a že dělal právě Vermouzky. Jednoho musel vrátit, aby si dal svoje doklady do pořádku. Některé měl psané s „s“ a jiné s „z“ (Vermousek-Vermouzek).
Zeptal jsem se ho, kde se legitimace vystavovaly a kde je kartotéka. Řekl mi, že na Trnité v Brně, ale že není veřejnosti přístupná. Na to jsem měl už mast. Studoval jsem tehdy na brněnské univerzitě, kde mi dali potvrzení, že potřebuji údaje z policejní kartotéky k vědeckým účelům a vše šlo hladce.
Úředník na Trnité nemohl zpočátku pochopit o co mi jde, ale když porozuměl, přečetl mi všechny Vermouzky, které v kartotéce měl. Tuším, že jich bylo asi 29 z celé Moravy. Největší radost jsem měl z toho, že v mých záznamech žádný nechyběl, že jsem tedy pracoval dobře. S trochu škodolibou radostí jsem mu slíbil 1000 Kčs v nové měně – to byl skoro celý můj měsíční příjem – objeví-li nějakého Vermouzka navíc. Věděl jsem, že neobjeví a i kdyby, myslím, že bych mu slíbenou odměnu s radostí dal.
S prací jsem spěchal a ani nevím proč. Ke spolupráci jsem získal Arnošta Vermouska, soudního úředníka z Kuřimi. Pořizoval výpisy z pozemkových knih domovního majetku Vermouzků, jeho nabytí, prodeje, zatížení a jiných změn. Kroniku mi také několikrát opsal. (To byla tedy – sakra – luštěnina! – povzdechl si nakonec.)
Na jaře jsem získal spolupráci bratrance Ing. Čestmíra Vermouzka z Brna, který pořizoval fotografické snímky ze starých urbářů. Oba to dělali s nevšedním zájmem a ochotou.
Potom nastala v práci dlouhá přestávka. Bojoval jsem o zabraný dům v Nuzířově, i když jsem věděl, že nic nepořídím. Pak jsem se dostal na školu do Těšan a změnil svůj životní program: místo starostí o dům jsem se věnoval studiu. Studoval jsem na filozofické fakultě brněnské univerzity. Zabíralo to mnoho času a kronika zatím odpočívala.
Teprve Nový rok 1976 mne zastihl v domku v Moravských Knínicích při konečné redakci naší kroniky. Musel jsem ještě dohledat jednu větev Vermouzků, kteří žili nějakou dobu v Králově Poli.
Naše rodové jméno je velmi neobvyklé a skoro každý, kdo je poprvé uslyší, se nad ním pozastaví. Není ani české, ani německé, slovenské, polské, nebo maďarské. Před první světovou válkou se vyskytovalo jen v Kuřimi a v Lelekovicích. Jinde bylo zcela neznámé a nikde se mi nepodařilo nějakého Vermouzka najít. Nesetkal se s ním ani můj otec Jindřich, ani jeho bratři Linhart a Jaroslav, kteří prošli jako vandrovní tovaryši hezký kousek světa. Všichni tři byli od začátku až do konce v první světové válce a ani tehdy se s tímto jménem nesetkali.
Otcův bratr, Jaroslav i bratránek Josef, syn Filipa Vermouzka z Kuřimi, pracovali po první světové válce na poště a ačkoliv oba dávali dobrý pozor, tak se po celou dobu svojí služby nesetkali se zásilkou určenou jinam než do Kuřimi, Lelekovic nebo Moravských Knínic, kam se můj otec přiženil. Ani nikdo z ostatních členů rodu se nesetkal s Vermouzkem, kterého by nedovedl zařadit do příbuzenstva.
Stalo se již několikrát, že někdo tvrdil, že se s nějakým Vermouzkem zná, kterého neznám já, ale vždy to byla mylná informace. Ptá-li se nás Vermouzků někdo na příjmení, táže se určitě dvakrát, protože je nikdy neslyšel. Pokud se s nějakým Vermouzkem někdy setkal, neopomene to podotknout a zeptat se, je-li to náš příbuzný.
Neobvyklost jména nejlépe ilustrují příhody, které Vermouzci sami zažili. Jednu z nich mi vyprávěl strýc Linhart, bratr mého otce.
Vyučil se krejčím u Dostálů v Králově Poli. Jako tovaryš pracoval na různých místech, pak odejel na zkušenou do Freiburgu (Breisgau) v Německu. Pracoval tam ve velké dílně a pilně se učil německy. Strýc vyprávěl:
Jednou mne zavolal mistr, abych zkoušel oblek nějakému staršímu pánovi. Ten na mne začal mluvit německy, ale já jen kroutil hlavou, že nerozumím. Zkusil to francouzsky a když jsem ani tentokrát neodpovídal, ptal se mistra, jaké jsem národnosti. Dověděl se ,že jsem Čech. Vyptával se odkud pocházím. Řekl jsem mu, že z Kuřimi a jméno Vermouzek. Ptal se, jak se vesnice jmenuje německy. To jsem věděl, protože to bylo napsáno na dvojjazyčné tabule na okraji obce a průvodčí vlaků vyvolávali Gurein – Kuřim! Zákazník chvíli vzpomínal a pak povídá: Gurein, Gurein, tam je na kopečku kostel, fara a zámek. Pod farou je statek a tam bydlel Bürgermeister Vermouzek. Ten pán byl generál Graf von Dömling, v první světové válce velitel bádenské armády. To víte, že mne to v cizině dojalo!
Podobnou příhodu zažil strýc Linhart za první světové války ve Vídni. Aby nemusel na frontu, žádal o zemědělskou dovolenou. Měli doma jen kousek pole, ale tvrdil, že mají grunt. Navíc ještě simuloval nemoc, dělal chromého a chodil o berlích. Když se ho hejtman zeptal, jak chce pracovat, když nemůže ani chodit, pohotově odpověděl, že alespoň dohlédne. Nedal se odbýt. Feldvébl se ho zlostně zeptal odkud je a jak se jmenuje. Strýc předepsaným vojenským způsobem hlásil, že se jmenuje Vermouzek a že je z Kuřimi. Feldvébl se zarazil, chvilku mlčel a pak řekl přesně totéž, co generál Dömling o kostele, zámku a faře na kopečku a o Bürgermeistrovi Vermouzkovi, který bydlí pod farou.
Později jsme velmi často uvažovali, odkud Graf von Dömling znal Kuřim. Usoudili jsme, že tam mohl být jako vojenský přidělenec na nějakých manévrech c.k. rakouské armády, nebo, což je pravděpodobnější, se zúčastnil, jako mladý důstojník, prusko – rakouské války v r. 1866. To by věkově odpovídalo, generálovi bylo tehdy (1911) asi 65 let.
Feldvébl, se kterým strýc jednal ve Vídni, mohl sloužit v Brně a znát Kuřim proto, že Kuřim byla vojenská nocovací stanice používaná při přesunech oddílů. Vojáci byli rozdělováni na kvartýry po domech. Hlavní roli přitom hrál pan starosta – Bürgermeister – , který s vojáky jednal a kterého si vojáci zapamatovali. Důstojníci bývali ubytováni buď na zámku nebo na faře. To jim utkvělo v hlavě, neboť oba tyto objekty jsou v Kuřimi pohromadě.
Dlouho jsme nemohli přijít na to, kdo byl onen Bürgermeister Vermouzek. Nakonec jsme dospěli k názoru, že to nemohl být nikdo jiný než Vincenc Vermousek, který byl v Kuřimi kantorem a obecním písařem. Uměl německy, jednal místo starosty s vojáky a ti ho považovali za starostu.
Písař Vincenc Vermousek byl svobodný a bydlel u svého bratra Františka na rodném gruntě čís. 56 v Kuřimi pod farou. To si důstojníci také pamatovali. Kantora a písaře Vincence Vermouska dobře znal Jan Poláček z hospody pod kostelem. Když nám o něm za Protektorátu vyprávěl, byl nejstarším kuřimským občanem, měl dvaadevadesát let. Také bratr mé babičky s matčiny strany, Antonín Škára, narozený v Moravských Knínicích, si učitele Vermouska dobře pamatoval. Vídal ho jako malý chlapec. Vincenc chodil vyučovat na zámek, kde bývaly dvě třídy kuřimské obecné školy.
I já jsem se dvakrát přesvědčil o tom, že naše jméno není běžné. Když jsem se v r. 1929 hlásil do abiturientského kursu Učitelského ústavu v Brně, ptal se mne tehdejší ředitel ústavu Dr. František Višinka, je-li plukovník MUDr. Vermousek můj příbuzný. Samozřejmě jsem řekl, že ano. Doma jsem se vyptával otce, zda zná MUDr. Vermouska. Řekl mně, že pochází z gruntu čís. 56 v Kuřimi pod farou a že je vojenským lékařem. Teprve po patnácti letech, při zpracovávání matrik, jsem zjistil, že doktorův a můj předek byli bratři v r. 1750.
Když jsem sloužil v r. 1933-34 u 10. pěšího pluku Jana Sladkého-Koziny v Brně na Špilberku, přišel za mnou svobodník z ošetřovny a ukazoval mi lístek živených nějakého vojáka z Košic, na kterém byl podepsán vojenský lékař, podplukovník MUDr. František Vermousek. Pro neobvyklost jména schválně za mnou přišel.
Groteskní příhoda s naším neobvyklým jménem se stala koncem padesátých let daleko od vlasti, na letišti v Moskvě. Bratranec Miloš Vermouzek, tehdy vedoucí zkušebny MEZ – Moravských elektrotechnických závodů v Drásově, letěl služebně někam na východ. Při přestupování na moskevském letišti mu vydávala letuška kufr. Miloš se na něj podíval a říká: “To není můj!“ „Vždyť je na něm napsáno Vermouzek“, trvala na svém letuška. „To vidím“, říká Miloš, „ale čí ten kufr je, to nevím, leda že by tu byl ještě nějaký Vermouzek, ale to není možné!“ Tu se z chumlu pasažérů prodral k letušce vytáhlý pán v brýlích a bere kufr. „To je můj “, říká. Miloš se na chlapíka chvíli dívá a říká: “Keré ty seš?“ „Já jsem Mirek Jaroslavův“. „Já Miloš Richardův“. Byli to bratranci. Bydleli v sousedních domech v Kuřimi u nádraží. Mirek se ve svých třinácti letech odstěhoval s matkou do Brna, Miloš vyrůstal v Kuřimi. Neviděli se více než dvacet pět let.