Kuřim je prastará osada, ležící na starém kulturním území, které bylo osídleno již v dávných dobách, jak dokázaly četné předhistorické nálezy. První historické zprávy o Kuřimi pocházejí z roku 1226. Jak vesnice původně vypadala, se dá dnes velmi těžko zjistit. Nejstarší část Kuřimi je asi tak zvaný „Kout“. Dnešní městečko, t.j. ulice kolem hlavní silnice, která je rozšířena v náměstí, je asi dílem kolonizačním z 13. nebo 14. století. Nemusela to být kolonizace cizím obyvatelstvem, ale usazení na půdu rozdělenou v lány a jejich části, jak se to dálo i jinde. Tehdy vrchnosti, aby si zajistily pevný, stálý příjem, zakládají nové vsi, nebo mění staré vsi na nové činžovní vsi lánové. Užívají k tomu buď původní obyvatelstvo, nebo přivádějí nové osadníky. Při takové kolonizaci nebo přeměně se vyměřují místa pro grunty i pozemky, lány, patřící k jednotlivým gruntům. Stavební rozvrh vsi i rozdělení katastru má přitom určitou pravidelnost a z ní lze na tento způsob kolonizace usuzovat. Humna kuřimských gruntů jsou všechna stejně veliká. Na jedné straně sahají až za potok Kuřimku, na druhé straně za nimi vede přímá cesta, souběžně s hlavní ulicí. Taková pravidelnost není myslitelná při neorganizovaném růstu vsi. Není myslitelné ani pravidelné náměstí, které v Kuřimi je. Pro tato tvrzení nemáme písemných zpráv, ale lze tak usuzovat podle jinde zakládaných vsí.
Kuřim bývala zeměpanským statkem a patřila různým rodům. Poslední byl Zikmund Nekš z Landeku. Po smrti Zikmunda prodal Přemek z Víckova, jako poručník nezletilých sirotků, tvrz a ves Kořim s dvorem, s pivovarem, s rolí oranú a neoranú, s lidmi platnými i neplatnými, s lukami, se zahradami i s pastvinami, s pastvištěmi, s vodami tekutými i netekutými, s rybníky, s rybništěmi, s mlejny, s mlýništěmi, s potoky i lesy, s háji, s chrastinami, s horami, s doly, s dolinami, s pahrbky, s hony, s lovy, s mezemi, s hranicemi, tak úplně, jakž to svrchu psané zboží od starodávna jest vyměřeno a v svých hranicích záleží…. /1/ purkmistru a radě a vší obci města Brna a vkládá se v desky zemské r. 1547.
Město Brno učinilo Kuřim sídlem správy svých statků, které mělo i těch, které postupně přikupovalo. Byla to Kuřim, Lelekovice, Sv. Kateřina, část Šebrova, Lipůvka, Nuzířov, později Skalička, panství Deblín s 21 vesnicemi a statek Vohančice, Heroltice a Křižínkov. Správci byli hejtmani města Brna a sídlívali na kuřimském zámku. Městys, jako středisko správy panství, tržní místo, sídlo děkanátu, byl pro své okolí kulturním i hospodářským střediskem s pokrokovým obyvatelstvem. Působila tu jistě i blízkost Brna a neustálý styk s ním.
Kuřim velmi utrpěla za války třicetileté. Švédové přepadli Kuřim, vypálili některé domy, dvůr a pivovar. Při obléhání Brna jezdili pícovat na kuřimské panství /2/ a jistě si nepočínali na tomto zboží příliš mírně, když se jim Brno tak houževnatě bránilo. Po této válce bylo v Kuřimi 60 domů osedlých a 15 pustých. Byl tedy každý pátý dům pustý. Kuřim se z této pohromy jen zvolna zotavovala. Podle domovní konsignace z r. 1716 tam bylo pouze 62 domů. Převážně to byli čtvrtláníci a chalupníci /3/. Vermouzci v tomto roce ještě mezi nimi nebyli. První se tam objevuje až v roce 1735. Byl to Kristián, syn nebožtíka Jiřího Vermouzka z vesnice Skalička. Jak se tam dostal se můžeme jen domýšlet. Vrchnost se v té době starala i o sirotky. Každým rokem, obyčejně na vánoce, museli rychtáři stavět sirotky na kancelář a vrchnost je dávala na práci, do služby k sedlákům nebo si je ponechávala na nějaký čas, někdy i na trvalo na práci ve svých dvorech. Takto se asi dostal Kristián a jeho sestra Marie ze Skaličky do Kuřimi.
KRISTIÁN IIIC Vermouzek se dne 16.2.1735 v Kuřimi žení. Možná, že na jeho ženitbu měla vliv i vrchnost. Musel se oženit na grunt, aby tam byl hospodář. Byl hospodář zakoupený. Vzal si dceru celoláníka Josefa Filky, Annu. Filkův grunt leží uprostřed „městečka“, na spodní straně. Grunt byl od hospodáře opuštěn někdy ve třicetileté válce, v záznamech byl uváděn jako stará pustina. Teprve v roce 1666 se ujal pustiny Pavel Filka a byl z ní utvořen lán, který měl, jako ostatní lány v Kuřimi, 52 staromoravských měřic pozemků a byl do vrchnostenského soupisu později zapsán pod číslem 63. Později k němu byla vrchností přidána 1 měřice půdy „Za kostelem“, takže v roce 1749 měl lán 53 staromoravských měřic polí, 3/8 míry zahrady a luk na 4 fůry sena a 2 fůry otavy. V tomto roce na něm hospodaří Kašpar Filka a od něho jej dostává Kristián Vermouzek.
Všech selských polí naměřila v Kuřimi v roce 1749 komise 2232 7/8 , což je o 250 7/8 měřice více než při lánové vizitaci v roce 1674. Úhorů a pastvin bylo naměřeno 16 7/8 měřice, zahrad 22 1/8 měřice, luk na 198 1/2 fůry sena a 77 1/4 fůry otavy.
Selských polí přibylo proto, že vrchnost při dělení a odměřování poddanských lánů v roce 1731 přidělila poddaným z panské podstaty (dominikálu) tuto výměru. Poddaní se za to zavázali nejen k placení zemských, ale i vrchnostenských dávek. Tato půda zůstává však dále půdou panskou. Komise také zjistila, že kuřimská pole leží ve středních půdách a že po vysetí jedné sháněné měřice (gestrichene Metzen) ozimého žita se ne v nejhorším ani v nejlepším roce sklidí 2 až 3 zrna. (To jest 2 až 3 měřice). V Kuřimi se pole orala dvěma, třemi i čtyřmi koňmi, třikrát i čtyřikrát. Hospodaření bylo trojstranné: v první trati se pěstoval ozim, to jest pšenice a žito, ve druhé jař, to jest ječmen, oves, hrách, čočka, proso a třetí trať ležela ladem. Z přediva se v Kuřimi pěstovalo pouze konopí. Městečko tehdy nemělo obecní lesy a poddaní kupovali dřevo od milostivé vrchnosti na stojato (stammweise). Zpracované dříví, postavené do sáhů, potřebovala vrchnost pro sebe nebo na prodej do města. Poddaní by bývali při jeho koupi platili i vlastní práci, kterou pro vrchnost zdarma dělali, robotu. Když jim vrchnost prodala dříví na stojato, dostali je laciněji a také se přesně neměřilo. Nehledělo se na to, když si nakáceli trochu více. Podle údajů komise kuřimští usedlíci prodávali a nakupovali ve městě Brně, které je od městečka vzdáleno dvě míle. Do Brna také jezdívali na týdenní trhy /4/.
V roce 1754 opět naměřili Kristiánovi 53 6/8 staromoravských měr polí, 3/8 měřice zahrady, luk na čtyři fůry sena a dvě fůry otavy. Fůry to byly dvojspřežní. Ještě měl u gruntu jednu měřici pustiny. Pole měl ve 43 kusech, louky v 7 dílech a to v tratích Na příčných, V dílech, Za zahradou, Za horou, vzadu po dvou kusech a u Boží muka a v Kříbě 3 kusy, Za katem, Ve střeštěnci, Nad královkama, na díle za Zárubou, v hložích pod silnicou, v Hlinkách, na Vohlusích a jinde po jednom kuse /4/.
V době Kristiánova hospodaření patřilo všem poddaným v Kuřimi 2309 a 1/2 staromoravské měřice polí, 33 a 1/2 měřice pustin, 22 a 1/2 měřice zahrad a luk na 278 a 1/4 vozů sena. O tuto půdu se dělili sedláci, podsedníci a zahradníci. Tehdy bylo v Kuřimi asi 100 domů, které patřily jak sedlákům tak bezzemkům.
Za držení gruntu musel Kristián platit vrchnosti činži a robotovat. Robota byla pro všechny celoláníky v Kuřimi stejná. Museli celý rok, bez ohledu na roční období, robotovat dvěma koňmi tři dny v týdnu. V době žní museli celoláníci svážet dva dny koňmi panské mandele a jedna osoba z gruntu síci 6 dnů na panském pšenici. Od začátku roku do konce března a od 1. října do konce roku jezdili v 8 hodin na robotu, v poledne 2 hodiny krmili a robota končila v 6 hodin. Od 1. dubna do konce září vyjížděli ráno v 7 hodin, ve 12 krmili a o půl třetí zapřahali a robotu končili v 8 hodin večer. Museli také zdarma hlídat panská pole. Při vzdálenějších fůrách byli povinni se spřáhati. I když byl v týdnu jeden nebo více svátků, tak se jim nic neslevilo. K letnímu nebo zimnímu mlácení musel Kristián poslat do panské stodoly jednu osobu asi na 5 dnů. Vrchnost považovala mlácení za těžkou práci a proto ji zvláště odměňovala, i když ne příliš. Každá osoba dostala při ukončení mlácení jeden krejcar. Nebylo to mnoho, protože o několik roků později byla stanovena hodnota práce na panském na 15 až 27 krejcarů, podle délky dne. Také bylo povoleno zaměnit si robotu tak, že místo týdenní potažní roboty může poddaný porazit a srovnat 4 sáhy tvrdého nebo měkkého dříví nebo dopravit z lažáneckého nebo deblínského polesí 2 sáhy dříví (ze vzdálenosti 1 a 1/2 míle) ke kuřimskému pivovaru, nebo dovést 2 sáhy robotního nebo deputátního dříví z níže položených lesů do Brna. Rozdíl mezi deputátním a robotním dřívím byl v tom, že robotní dříví se vozívalo na městskou skládku, kde je město prodávalo, kdežto deputátní dříví se vozilo městským služebníkům, kteří na ně měli nárok. Vozívalo se jim přímo do domu a byla při tom naděje, že dostanou nějaký „tringeld“. Při senoseči dostával každý pracovník na robotě bochníček chleba denně. Jeho váha byla stanovena na dva funty (asi jeden kg). Při ukončení senoseče dostali všichni poddaní dohromady čtyři bečky piva /5/. Zdá se, že dávání chleba byla zvyklost, kterou zapsali do urbáře. Sušení sena bylo více závislé na počasí něž jiné práce. Proto, aby vrchnost poddané na robotě udržela, třeba i přes poledne nebo stanovené hodiny, aby se nemohli vymlouvat, že mají hlad, pokud bylo vhodné počasí, tak je krmili. Na sklizni sena vrchnosti velmi záleželo. Seno a otava byly velmi důležitou složkou tehdejšího hospodaření. Bez sena a otavy se tehdy nedal chovat hovězí dobytek a ani koně by nebylo v zimě čím krmit. Jeteloviny se téměř nepěstovaly a řepa jen v nepatrném množství. V létě se hodně páslo, v zimě se krmilo senem a také slámou. Proto uvádějí tehdejší katastry u každé usedlosti vedle polí také louky a to podle výnosu sena a otavy. Výnos se uvádí na fůry, buď dvoj nebo čtyřspřežní. Louky byly většinou na vlhkých místech, která se nedala orat a ani jinak využívat. Odvodňování neznali. Seno tam bývalo špatné jakosti, kyselé, ale jeho sklizeň byla jistá i v suchých létech.
Kromě běžných nesnází a potíží byla pro Kristiána a ostatní sedláky zvláště tíživá kontribuce /6/, která byla neustále zvyšována, zvláště za prusko-rakouských válek. Mimo kontribuci byly vybírány ještě zvláštní vojenské daně. Nejhůře bylo, když do dědin přišlo vojsko, ať již vlastní nebo nepřátelské. V době války o rakouské dědictví to bylo často. Tak v zimě roku 1742 se do Kuřimi přivalili Prušáci od Blanska, když velkým obloukem, který sahal až po Náměšť, obkličovali Brno. Dne 8.2.1742 byl v Kuřimi hlavní stan pruského vojska a král Fridrich II. přenocoval toho dne v Orátorově hospodě. Mužstvo dostalo po namáhavém pochodu dvoudenní odpočinek a král se svým průvodem vyjel na kopec nad Medlánkami a dlouho odtud pozoroval opevněné Brno. Netroufal si na ně. V okolí Kuřimi docházelo ke srážkám jezdeckých oddílů. Grunty trpěly ubytováním vojska a dodávkami potravin, sena a slámy. Sedláci jistě museli jezdit i na přípřeže.
Kristián měl se svojí manželkou Annou 7 dětí. První, Ondřej, se narodil již 5 měsíců po svatbě, 21.7.1735. Z toho je vidět, že svatba musela být. Jan se narodil 20.5.1739, Šimon v roce 1741 Bartoloměj 24.8.1743, Martina 18.7.1745 a dvojčata Mathiase a Annu, narozená 11.2.1749. Šimon, Bartoloměj a Anna zemřeli mladí, 4 děti dospěly. V neklidných dobách války o rakouské dědictví a války sedmileté, dospívají děti. ONDŘEJ IVC se přižeňuje v roce 1758 na grunt č. 76 v Kuřimi a JAN IVC se v roce 1761 žení na otcovský grunt č. 71. Ondřej je přímým pokračovatelem rodu, i když nezůstal na gruntě č. 71, který dostal druhorozený syn Jan. Janem pokračoval rod na č. 71. Zůstal tam po 4 generace a v páté vymřel. MATHIAS IVC2 je zakladatelem rodu Vermousků na gruntě pod farou, který měl později číslo 56.
Kristiánův syn Jan se oženil ve svých 22 létech. Vzal si Marianu, dceru zemřelého Matěje Popka z Kuřimi. Svatba spěchala. Již za 14 dnů se mu narodil syn (7.12.1761), kterého pokřtili Tomáš. Dne 20.5.1762 umírá Jan, dítě Jana Vermouska, ve stáří 8 měsíců. V matrice narozených toto dítě není zapsáno. Zdá se, že zemřel syn Tomáš a že v matrice je chyba. 7.5.1763 se Janově manželce narodila dcerka, které dali jméno po matce, Maryna.
Otec Kristián a jeho manželka by si mohli oddychnout a pomýšlet na výměnek, když Jan přivedl domů nevěstu. Kristiánovi již táhlo na šedesátku. Tu mu však náhle , 12.6.1763, umírá manželka Anna, ve věku 57 let. Téhož dne umírá i Janovo dítě Marina, 23 dnů stará. V Kuřimi asi zuřila nějaká nakažlivá nemoc, pozůstatek dlouhých válek. Kristián nezůstává vdovcem dlouho. 8.9.1763 si bere Johanu, vdovu po Matouši Hrdličkovi z Kuřimi. Protože na gruntě je ženatý syn Jan, tak odchází k ní na její hospodářství, na 1/4 lán v Kuřimi pod farou.
Janovi a Marianě se 30.9.1765 narodilo zase děvče, Františka. Žila jen něco přes rok. Umírá v roce 1766. Páté dítě, zase děvče, Anna, se narodilo 12.9.1768 a umírá 3.10.1768. Jan a jeho manželka strojili tedy za pět roků čtyři dětské pohřby. I Janova manželka Mariana zemřela asi v r. 1768 nebo 1769 /7/.
To již Jan vládl celým hospodářstvím. Hospodyni i ženu jistě potřeboval. Žení se tedy podruhé a bere si Julianu. Čí byla dcerou a odkud pochází není známo, jistě z cizí farnosti. Sňatek není v Kuřimi zapsán. Jan s ní měl celkem 5 dětí. První se 4.4.1770 narodila Terezie, která zemřela 16.2.1771. Dne 30.1.1772 se jim narodilo další dítě Marie Anna. Téhož roku umírá Janův otec Kristián ve věku 71 roků. 26.8.1773 se manželům Vermouskovým narodila dcera Anna.
Jan byl jistě dobrým hospodářem a váženým sousedem. Proto je od roku 1774 v Kuřimi radním (konsul) a rok na to, po dobu pěti let, je první osobou v Kuřimi, je od vrchnosti ustanoveným rychtářem. Je v té době psán jako hospodář na zakoupeném láně č. 71 po svém otci Kristiánovi. Tento kup musel být schválen Krajským úřadem t.zv. guberniem. Hospodářské změny připravovaly krajské komise, které navštívily všechna panství, všechny vesnice, aby odhadly grunty. Podle posudků této komise byly sedlákům grunty hromadně prodávány. O tomto ohledání na kuřimském panství podává komise zprávu krajskému úřadu dne 1.12.1777 pod č. 206 /8/. Ačkoliv býval rychtářem, neuměl psát. Kup podepsal třemi křížky. Jako rychtář měl hodně starostí. Byl prostředníkem mezi vrchností a sedláky a byl bit s obou stran. Musel být přítomen při vyměřování pozemků pro nový josefinský katastr i při zapisování robot do vrchnostenských knih. Zasedal také s konšely na radnici a jak už to bývá, byl v radnici i šenk a Orátorova zájezdní hospoda nedaleko. Tam bývalo živo, zvláště o trhu. Ten se s povolením císaře Josefa II. ze dne 14.2.1785 konal každý týden /9/.
Děti se Janovi rodily stále. 23.2.1775 je to dcera Markéta, jako čtvrté dítě z druhého manželství a hned příštího roku 20.11.1776 páté dítě, syn František. 3 děti z druhého manželství zůstaly na živu, z prvního všechny zemřely. Grunt, na kterém Jan po otci Kristiánovi hospodařil, měl podle josefínského katastru 34 jiter a 175 sáhů polí, 3 jitra a 1274 sáhy zahrad a luk. Jan byl hospodář zakoupený. Robotoval jako jeho otec a ostatní celoláníci v Kuřimi. Robota vázla na gruntě. Kromě toho platil v r. 1775 na stálých pozemkových daních 5 zlatých 8 krejcarů, splatných ve lhůtách na sv. Jana a sv. Václava. Za slepice a vejce, která se dříve vrchnosti také odváděla, se dávaly také peníze. Jan dával na sv. Václava 7 krejcarů 1 denar. Největším zatížením gruntu však byly vojenské daně. Za pruskorakouských válek, po zavedení stálé, velmi početné armády, vojenské daně značně stouply a mnohonásobně převyšovaly ostatní daně. Jan platil 28 zlatých a 18 krejcarů ročně.
Tehdy, po zavedení josefínských reforem, prodávají vrchnosti sedlákům grunty a to zakoupené i nezakoupené. Tyto prodeje byly hromadné a formální. Jan získává celolán na kterém hospodařil koupí 4.10.1778 za 16 zlatých. Jeho výměra byla udávána 56 a 1/8 moravských měr. Sedláci se stávají pány své půdy a museli se snažit uživit obyvatelstvo, které se zatím velmi rozmnožilo.
Jan je prvním Vermouzkem, který je pánem svého gruntu. Jan byl typem sedláka své doby. Jeho mužný věk spadá do prvé poloviny oné hospodářsky obdivuhodné doby 1750 – 1840, kdy se počet obyvatelstva zdvojnásobil. Rozrůstají se vesnice i města, je nutné hledat nové zdroje obživy. Zvýšený počet obyvatelstva nelze vázat k půdě, půda by všechny neuživila. Stát již nemůže nechat poddané na starosti vrchnosti a zasahuje stále více a více do vrchnostenských práv. Zvýšený počet obyvatel si vyžaduje reformy práva. Dochází k uvolnění člověka od půdy. Císařským patentem z r. 1781 je zrušeno poddanství, je volnější a svobodnější pohyb obyvatelstva. Je možné si hledat jiný způsob obživy, jít na řemeslo.
Proto se musel změnit i způsob obdělávání půdy. Systém robot se pro společnost stává postupně přežitkem a dochází k jeho pozvolné likvidaci. Stát se začíná starat o to, aby měl poddaný možnost platit daně, ujímá se ho proti vrchnosti. Různými patenty omezuje práva vrchnosti, ulevuje poddanému. Kromě půdy rustikální, selské, je zdaňována i půda dominikální, panská. K dosažení přesné evidence jsou pořizovány katastry, t. j. soupisy půdy. Jsou to nejprve katastry tereziánské a pak josefínské. Jsou tam uváděna jména hospodářů, parcel, výměry i bonita půdy. V dlouhých a nákladných válkách bylo třeba stále častěji doplňovat armádu. Aby to bylo snazší, tak byl pořízen soupis obyvatelstva od r. 1753 a číslování domů od r. 1770.
Zdrojem veškerého bohatství je obdělaná půda. Proto byly tehdy pastviny proměňovány v pole, nebo to bylo alespoň navrhováno. Patentem z roku 1766 bylo rozorávání pastvin nařizováno, ale poddaní toho nedbali, zvláště proto, že se pastviny menšily stálým zmenšováním úhorů. Bránili se, protože pastviny tehdy byly ještě hospodářskou nutností. Místo hospodářství trojhonného mělo nastoupit pokročilejší hospodářství střídavé. Při hospodářství trojhonném ležela vždy třetina půdy úhorem. Jak přibývalo obyvatelstva , tak se zmenšoval, zvláště v lepších půdách, úhor. Pěstoval se tam hrách, čočka, vika, sázely se tam brambory, sela směska. Luštěniny se buď sklízely, nebo se zaoraly na zelené hnojení. Do úhorů se měl, podle tehdejších názorů a zvyklostí, na jaře vozit hnůj, zaorat, potom ještě jednou zaorat, aby se zbavil plevele a na podzim zaset ozim. Poddaní si pomáhali osíváním úhoru i hospodářsky, neboť z pícnin zasetých na úhoře se nemusel dávat desátek. Tato výhoda byla poddaným zaručena císařským patentem ze dne 17. dubna 1784 a dvorským dekretem z 24. května 1787. Podle dekretů z roku 1788 a z roku 1807 mají být poddaní nabádáni k většímu pěstování pícnin jako krmivové základny pro dobytek a má to být hlavně na úhorech. Při obdělávání úhorů se jim mělo dostat největší ochrany. Tyto patenty směřovaly proti požadavkům vrchností, které zvláště ve špatných létech vyžadovaly desátek ze všech obdělávaných polí, tedy i z těch, která měla ten rok ležet úhorem. Nový způsob střídavého hospodaření pronikal jen zvolna. V cestě mu stála staletá zvyklost, předsudek, že pole každým rokem oseté se vysílí, což při tehdejším nedostatečném hnojení bylo pravda. To, že o zavádění nového způsobu hospodaření byly z počátku jen snahy, pokusy a přání dokazuje, že se úhořilo ještě skoro celé devatenácté století.
Robotní abolice Janovi ulevila. Místo tří dnů potažní roboty týdně platil od roku 1784 12 zlatých ročně a odvážel 10 fůr dříví z dolního a 10 fůr z horního polesí. K tomu ještě 5 zlatých a 8 krejcarů pozemkové činže.
Jan viděl také přestavbu kuřimského kostela v létech 1766 – 1772 a jeho vysvěcení 24. října 1772. Přestavbou vzniká ze starého románského kostelíka nepříliš vkusná barokní stavba, taková jakou ji známe dnes. Fara zůstala ještě dlouho dřevěná. Patřily k ní rozsáhlé hospodářské budovy. Tehdejší faráři hospodařili na polích, která k faře patřila. Nebylo to málo. Jen u Moravských Knínic měl kuřimský farář 100 měřic pozemků. Polní hospodářství tvořilo tehdy hlavní farářův příjem.
Jan bral život tak jak šel, s jeho radostmi i strastmi. Jako vážený soused, rychtář a radní, byl zván na svatby a křty. Jen v Kuřimi byl na 17 svatbách za svědka a 33 dětem kmotrem. Býti svědkem a zejména kmotrem, to byla tehdy velká čest. Kmotři byli počítáni za blízké příbuzné rodiny. Uvážíme-li, že byl strýcem dětí svých čtyř sourozenců, kterých byla pěkná řádka, že měl bratrance a sestřenice, můžeme směle říci, že byl spřízněn s polovinou Kuřimi. Tehdy se žilo více dohromady v radostech i starostech. Život byl plnější.
Janovo hospodářství bylo veliké. V roce 1792 měl 34 jiter 113 čtverečních sáhů polí a 3 jitra 1274 čtvereční sáhy luční a zahradní půdy. Staral se, pracoval, dětí měl hromadu, ale hodně mu jich umíralo. Na počátku roku 1793 umírá na úbytě Janovi jeho druhá manželka Juliana, ve věku 52 roků. Na tak velkém hospodářství a s tolika dětmi nemohl zůstat sám. Potřetí se žení 2.6.1793. Je mu 54 roků a bere si 24 letou Veroniku Viktorinovou. Téhož roku, 22.10.1793, se vdává Janovi jeho první dcera Markéta. Je jí 18 let a bere si rychtářova syna France Studeného z Kuřimi. Jemu je 24 let.
Ani ne za rok, 18.5.1794, porodila mladá manželka Veronika Janovi chlapce Vincence. Někdy v létech 1796 – 1797 se jim narodila dcerka Josefa, 28.6.1799 dcerka Františka a 26.2.1803 čtvrté dítě ze třetího manželství a čtrnácté celkem, Antonie. To byl Jan ještě chlap, ačkoliv měl přes 60 let. Byl ještě obecním radním a jako takový je ještě psán v r. 1802. Umírá 4.9.1805 na „Sand und Stein“.
Ke konci Janova života byl na gruntě kromě třetí Janovy manželky ženatý syn František z druhého manželství se svým synem Jiříkem, neprovdaná dcera Anna z druhého manželství s pětiletým nemanželským synem a čtyři děti Janovy z třetího manželství ve věku od dvou do jedenácti let. Poslední z těchto dětí se rodily současně s dětmi syna Františka, kterému tři zemřely a jedno zůstalo. Snad tam byl ještě syn Tomáš z prvního manželství. Celkem tam bylo 11 až 12 domácích lidí, kromě čeládky, kterou jistě měli.
Není divu, že Jan za svého života nikomu grunt nedal. Udělal však poslední vůli, ve které zajistil všechny. Snad již za jeho života vznikaly na gruntě různice. Určitě však po jeho smrti byly neshody mezi sourozenci ze tří manželství a s nevlastní matkou. Na gruntě zůstává syn František a jeho nevlastní sestra Josefa, Janova dcera z 3. manželství. Ostatní odcházejí na č. 144 v Kuřimi.
Jak již bylo uvedeno byl Jan třikrát ženat a měl celkem 14 dětí. Šest jich zemřelo mladých. Grunt mohl dostat jen jeden. Ostatní se museli někam přiženit, často i na chalupu, nebo jít na řemeslo. Řemeslo na venkově, to bylo východisko z nouze. Řemeslníků nebylo na venkově potřeba, hodně věcí se dělalo po domácku, ostatní se kupovalo na jarmarcích nebo v Brně. Snad jen kovář na panské nebo obecní kovárně, mlynář na panském mlýně nebo kolář na větší vsi se zpola živili řemeslem. Po roce 1781 začíná i na venkově počet řemeslníků vzrůstat, nejvíce bylo krejčích.
I Vincenc Vermouzek se vyučil krejčovině, dlouho ji však neprovozoval. Jako osmnáctiletý chasník byl dne 3.5.1813 odveden na 14 let na vojnu a zařazen jako obyčejný voják k 10. pěšímu pluku. Na vojně dostával tři zlaté žoldu. Kde všude vojančil není známo. Snad jako krejčí seděl někde v garnisoně, šil či spravoval vojenské mundury nebo chodil s regimentem s místa na místo po celé říši. Dne 1.11.1817 byl přeložen k 29. pěšímu pluku. Tehdy byli rekrůti z určitých krajů a panství zařazováni k určitým regimentům. Dvacátý devátý regiment se doplňoval z brněnského kraje. Byl tedy Vincenc přeložen ke svým /10/.
Soupeřem v počtu dětí byl Janovi jeho vlastní bratr Matěj, sedlák v Kuřimi č. 56, který byl rovněž třikrát ženat a měl 16 dětí. Vermouzků žilo tehdy 6 rodin, jako dnes, jen dětí se rodilo nepoměrně více. Syn František /1776 – 1850/ byl již 6 roků ženat doma na gruntě, když otec Jan zemřel. FRANTIŠEK VC1a se oženil 2.6.1799 s Marianou, schovankou zemřelého Františka Fejfuše. Nevěstě bylo 19, ženichovi 21 let. František nabývá grunt odevzdacím listem z 5.3.1816. Jan výslovně grunt žádnému nedal a František bere s převzetím gruntu na sebe četné závazky. Podle otcovy poslední vůle měl vyplatit sestře Anně, která se r. 1815 provdala za Antonína Filku, 100 zlatých. V roce 1811 dochází ke státnímu bankrotu a proto 100 zlatých dělalo pouze 76 zlatých 55 krejcarů a 4 denáry víd. měny.
Od Janovy smrti v roce 1805 až do převzetí gruntu synem Františkem se otcovský podíl úročil. Za dobu 11 let činily úroky 40 zl. 59 krejcarů. Celkem měla Anna dostat 117 zl. 54 krejcary a 3 denáry. Vincenc, syn z druhého manželství, voják měl dostat místo 62 zl. 30 krejcarů pouze 48 zl. 4 a 2/4 krejcarů a úroky 25 zl. 38 a 2/4 krejcarů a po zemřelé dceři Antonii podle otcova testamentu 24 zl. 34 a 1/2 krejcarů. Vincencův podíl na gruntě tedy obnášel 98 zl. 17 krejcarů 1 a 1/2 denárů. Sestry Josefa a Františka z druhého manželství měly dostat po 98 zl. 17 krejcarech a 1 a 1/2 denarech. Nevlastní matka Veronika, provdaná za Tomáše Bučka z č. 126 měla z gruntu dostávat ročně 4 míry žita, 1 míru pšenice, 1 míru ječmene a 4/8 míry kuchelspeis, t.j. prosa, pohanky a krup. Dále měla k užívání domek č. 144 pod Horou až do své smrti. Domek pak měl připadnout vojákovi Vincencovi, což byl její a Janův prvorozený syn a po jeho prokázané smrti stejným dílem sourozencům z druhého manželství, t.j. Františce, Josefě a Antonii /11/. Tyto děti se uvádějí jako z druhého manželství. Byly ve skutečnosti z třetího manželství, ale děti z prvního manželství všechny zemřely, proto se nikde neuvádějí a toto manželství se nepočítá. Domek č. 144 asi patřil ke gruntu č. 71.
Voják Vincenc, Janův prvorozený syn z třetího manželství, nevysloužil celých 14 let. Vojáci bývali často propouštěni z vojny dříve, zvláště když nebyly války. Období poměrného klidu nastalo po Napoleonových válkách a tak byl Vincenc 15.5.1823, po desetileté vojenské službě, propuštěn na „Steuerbare Wirtschaft“, jak je psáno v propouštěcí listině. To znamená, že byl propuštěn na hospodářství, které podléhalo dani. Byl-li tímto hospodářstvím míněn domek v Kuřimi nebo jiné hospodářství není známo. Do Kuřimi se pravděpodobně nevrátil. Uvízl někde v cizině, možná se odnárodnil a není vyloučeno, že jeho potomci žijí někde mimo české země pod zkomoleným jménem dodnes. Vždyť i na vojně ho vedli pod jménem Wrmousek.
František se měl co ohánět, aby svým závazkům dostál, přes to, že byl grunt velký. V roce 1825 měl 38 jiter 211 čtverečních sáhů a byl oceněn na 930 zlatých. Ocenění bylo mírné.
František nestačil plnit svoje závazky a proto si vypůjčil 25.6. z kontribučenské záložny 120 zlatých. Není divu. Měl kromě závazků četnou rodinu, celkem 10 dětí. Jiřího – 9.10.1800 – 14.4.1808, zemřel na úbytě, Barboru-Nepomucen – 11.5.1802 – 9.12.1802, zemřela na psotník, Barboru – 6.11.1803 – 11.3.1804, zemřela na psotník, Petronilu – 30.5.1805 – 5.6.1805, zemřela na psotník, Kateřinu – 23.4.1807 – 21.9.1807, zemřela na psotník, Marii Annu – 18.7.1808 – 25.3.1810, zemřela na psotník, Marianu – 23.1.1811, Františku – 8.3.1813, provdána 21.11.1836 za Františka Štětinu, kováře v Kuřimi, Annu – 23.4.1815, Václava – 14.9.1817 – 1857. Kmotrem všech dětí byl Matěj Matoušek a jeho manželka Barbora. Šest dětí zemřelo malých. Psotník /Frais/, jak je psáno v matrikách, byla rozšířená dětská choroba, alespoň v matrikách – byla to asi zjednodušená farářská diagnosa.
František zažil Napoleonové války a jistě musel zaplatit nejeden zlatý vojenské kontribuce, nejednou jistě musel jet na „fiřpon“ – přípřež pro vojáky ať vlastní, nebo nepřátelské. Jel buď sám a pak se o něho strachovala rodina, nebo poslal čeledína a strachoval se o koně, vůz, protože vždy byla velká pravděpodobnost, že se nevrátí. Při průchodu vojska musel jistě odevzdávat žito, oves, seno i peníze. Víme, že Kuřim musela od r. 1796 a zvláště v letech 1803 – 1805 dávat ročně 800 měřic žita, 920 měřic ovsa, seno a na penězích 800 – 1000 zlatých.
Francouzi byli v r. 1805 v Brně a zejména po bitvě u Slavkova dne 2.12.1805 bylo Brno přeplněno raněnými. Když války v naších zemích skončily a přenesly se jinam, dostavily se následky. Stát nevydržel krýt svoje bankovky a nastal v r. 1811 státní bankrot. Papírové peníze klesly na 1/5 hodnoty. Bylo to neslýchané, lidé byli velmi těžce poškozeni.
S Františkem žila na gruntě svobodná sestra Josefa, která se vdává ve 32 letech 2.3.1827 za Josefa Koukala, 27 letého kolářského pomocníka. Byl synem čtvrtníka Františka Koukala z Kuřimi č. 77. O Františkových dětech Marině a Anně nemáme dalších zpráv. Hospodářem na gruntě, celolánu č. 71 se stal nejmladší ze sourozenců Václav.
VÁCLAV VIC1a se oženil 29.4.1839 s Františkou Foukalovou z Kuřimi č. 46. Je psán jako „Grundanwaerter“, t.j. jako čekatel gruntu. Otec mu předal grunt do společného vlastnictví s manželkou Františkou před svatbou 27.4.1839. Václav převzal grunt s povinností odvádět desátek faráři a i s platy a prací pro vrchnost. Desátek byl pro celoláníky v Kuřimi značný. Museli ročně odvádět 2 měřice pšenice, 4 měřice žita, 2 měřice ječmene a 4 a 4/8 míry ovsa. Pro vrchnost musel odvézt 10 fůr dříví z horního polesí ke kuřimskému pivovaru a 10 fůr z dolního polesí do Brna. V roce 1848, když byla robota zrušena, byly všechny tyto práce odhadnuty takto: robota byla oceněna na 4 zlaté 48 krejcarů, činže na 2 zlaté 3 a 1/5 krejcaru, odvoz jedné fůry z dolního polesí na 34 krejcary a z horního na 1 zlatý 18 krejcarů. Hodnota desátku byla stanovena na 17 zlatých 34 krejcary vídeňské měny.
Grunt byl při předávání oceněn na 500 zlatých. Otec František s manželkou Marianou si při předávání vymínili ročně 20 mír žita, 5 mír pšenice, 5 mír ječmene, 1 míru hrachu, 1 míru čočky, 1 míru krupice a 1 míru krup. K tomu jim byl hospodář Václav povinen poskytovat bydlení a otop. Kdyby jeden z nich zemřel, bude druhý dostávat poloviční výměnu. Užívali výměnu 11 let. Otec zemřel 11.4.1850 na slabost stáří. Úmrtní věk je chybně psán 81 roků, bylo mu 74. Jeho manželka zemřela za měsíc po něm, 9.5.1850, ve věku 72 let rovněž na slabost stáří.
Václav měl s Františkou 7 dětí. Marianu – 26.10.1839, Markétu – 20.6.1841, která se 20.1.1861 provdala za Josefa Popka, Františka – 13.10.1844 – 5.12.1844, Annu – 2.7.1846 – 4.2.1847, Antonii – 15.1.1848, která měla v r. 1866 nemanželského syna Františka a provdala se 17.11.1868 za Josefa Kučeru, nádeníka v Kuřimi č. 75 a dvojčata Mechhildis a Josefa, narozená 4.3.1851. Mechhildis se provdala ve věku 24 let 11.5.1875 za 28 letého reservníka 17. praporu mysliveckého, Václava Filku z Kuřimi č. 185. Za kmotry byli všem dětem Václav Vitula a jeho žena Mariana. Zdá se, že to byla Václavova sestra. Dne 8.5.1851 zemřel Antonín, syn Václava Vermouzka, starý dva měsíce a dva dny. Jeho narození není zapsáno. Je to mylný zápis? Dva chlapci a jedno děvče zemřeli malí.
Václav měl v hospodářství velmi mnoho finančních obtíží. 29.3.1851 vznáší na Václava Anna Boleslavová, provdaná Hendrichová nárok na 40 zlatých pro své nemanželské děcko. Nárok si dává knihovně pojistit. Václav si vypůjčuje 5.7.1852 na obligaci, neboli dlužní úpis 2 000 zlatých od Karla Všianského, krejčovského mistra z Brna. Tento si vkládá zástavní právo na tento obnos do gruntovní knihy. Václav se z dluhů nemohl dostat. Všianskému splatil pouze 500 zlatých. Všianský postoupil úpis na zbývajících 1 500 zlatých nějakému Švarcovi. Ten nechtěl na zaplacení čekat a předal dlužní úpis I. moravské spořitelně, která si vložila do gruntovní knihy 100 zlatých vymáhacích útrat. Václav ani potom nemohl platit, takže si spořitelna vkládá ještě dvakrát do gruntovní knihy po 100 zlatých vymáhacích útrat. Tak se grunt č. 71, jeden z nejlepších v Kuřimi, ohromně zadlužil. Upadl-li hospodář do dluhů, tak se z nich těžko dostává. Úvěr byl drahý a výlohami dluh narůstá.
Václav byl nemocen, nemohl pracovat a proto nemohl dluh splatit. Nemoc a starosti ho mladého sklátily do hrobu. Umřel 18.6.1857, ve věku 40 let, jen 7 let po svém otci, na souchotě. Zanechal po sobě 5 dcer. Nejstarší Marianě bylo 18 let, nejmladší Matylda byla čtyřletá. Grunt dostává odevzdacím listem ze 4.4.1859 vdova Františka, rozená Foukalová. Grunt byl při předání oceněn na 5 000 zlatých (vysoko, snad aby se vyvážily dluhy). Každé z dcer se při tom zajišťuje podíl 450 zlatých.
Hospodaření bez hospodáře bylo těžké. Proto se nejstarší dcera Mariana vdává v r. 1860 za Bartoloměje Filku z Kuřimi. Vdova si nechává jednu polovinu gruntu, kdežto druhou dává 3.7.1860 svatební a odstupní smlouvou do společného vlastnictví novomanželům Marianě a Bartoloměji Filkovým. Mladí hospodaří na polovině celolánu a na domě č. 71. Druhou půlku celovánu dostal Filka od svých rodičů. Postoupením této poloviny majetku a hlavně domu č. 71, odcházejí po 125 letech z tohoto gruntu Vermouzci, kteří tam přišli v r. 1735. Kristián tam hospodařil 28 let, jeho syn Jan 42 let, vnuk František 34 let a pravnuk Václav jenom 18 let. Nemoc a dluhy, nebo dluhy a nemoc, úmrtí mužských potomků a předčasný odchod hospodáře znamenaly úpadek gruntu a zánik jedné větve rodu. Václavova manželka Františka umírá ve věku 59 let 3.3.1876 na obrnu mozku.
Druhá Václavova dcera Markéta se vdává 29.1.1861 ve svých dvaceti letech za jednadvacetiletého Josefa Popka, pololáníka v Kuřimi. Vdova po Václavovi jim dává svoji polovinu gruntu a zůstává na výminku s ostatními třemi dcerami. Třetí dcera Františka se nevdala na grunt. Vzala si 26.1.1864 ve dvaceti letech 32 let starého Františka Dřeze, koláře v Kuřimi. Ostatní dcery se nevdaly tak dobře. Celolánická sláva a také zámožnost se ztratila. Byly s matkou na výminku a pracovaly na gruntě, který nebyl jejich. Dcerce Antonii se ve dvaceti letech 1.10.1868 narodil nemanželský syn František. Jeho otcem byl Josef Kučera, nádeník v Kuřimi č. 75. Nedlouho po narození chlapce si Kučera Antonii vzal (17.11.1868). Jí bylo 20, jemu 23 let. Ona je při sňatku psána jako nádenice doma na gruntě. Nemanželský chlapec 17.1.1869 zemřel.
Jedno z dvojčat narozených 4.3.1851, Mechthildis, se vdává 11.5.1875, ve věku 24 let, za 28 let starého Václava Filku z Kuřimi č. 185. Filka byl reservník 17. praporu myslivců. Mechthildis bydlela i se svou matkou na gruntě č. 71, kde byla již 14 let provdaná sestra. Václav Filka byl bratrem Bartoloměje Filky, který měl Marianu Vermouzkovou. Vzali si tedy bratři sestry.
Grunty byly v tehdejší době došková stavení, buď dřevěná nebo z truplí, kotovic, vepřovic, t.j. žluté hlíny, promísené plevami nebo řezankou, ušlapané. Z ní se ručně dělaly cihly, které se sušily na slunci, ale nevypalovaly. Domky měly kuchyni a světnici. V kuchyni bylo ohniště a otvor do pece. Bydlení bylo v té době stejné jak na gruntě, tak na chaloupce. Charakter bydlení byl dán možností vytápění a osvětlení. Jak na gruntě č. 71, jednom z nejlepších v Kuřimi, kde bydlel František Vermouzek, tak i na chalupě č. 144, kterou vlastnila jeho nevlastní matka Veronika, měli jednu světnici. Na gruntě byla snad rozlehlejší, lepší. Vytápěla se pecí, později ohromnými kamny. Pec byla jedna, proto mohla být jen jedna světnice. Toto bydlení oceňovala tehdejší daň 20 krejcary. Na gruntě byly i jiné místnosti, kde se dalo přespat, komory, ale bez topení. Zdi tehdejších domů byly metr i více silné. Bývalo tam teplo, ale vlhko. V létě se spávalo na půdě v seně, v zimě třeba i v maštali u koní. Tak tomu bylo na všech gruntech v Kuřimi. Více místností měla jen fara a Orátorova hospoda.
Dětí se rodilo na gruntech hodně, ale hodně jich také pomřelo. O jejich vzdělání se starala škola, do které chodily děti z Kuřimi, Knínic a Jinačovic. Ve škole učil „rechtor“, který měl pomocníka. Tomu něco platil a dával byt se stravou. Mnoho to nebylo. Sám rechtor měl od obce r. 1853 celkem 438 zlatých ročního příjmu a 7 až 8 mír polí k užívání. Z nich platil obci 21 zlatých ročního nájmu. Tehdy se platilo školné 6 krejcarů na dítě. Neplatilo se ze všech, asi jen z těch, které opravdu do školy chodily. Tak například Václav Vermouzek , celoláník v Kuřimi, měl dvě děti školou povinné, ale platil jen 6 krejcarů.
Bývalý Vermouzkův grunt, stavení se širokým zázemím, v Kuřimi na městečku, je v majetku Filků podnes.
1/ ZDB Kniha XXVI z let 1538 – 1554
2/ Šujan, Dějepis Brna
3/ KAB Gubernium, dodatky
4/ KAB č. 155 5/ KAB UF 28/B Urbariální fasse. Robota je tam zapsána v roce 1775, ale jistě i dříve byla taková, snad i vyšší
6/ Kontribuce byla plat vybíraný vrchností a odváděný státu. Vrchnost neměla z kontribuce žádný užitek.
7/ Nedá se zjistit, chybí matriky.
8/ KAB č. R 136/5
9/ Vlastivěda, tišnovský okres
10/ Kriegsarchiv ve Vídni, Grundblaetter des Infanterieregiments Nr. 29 Heft 19/Nr. 187
11/ Gruntovní kniha Kuřim KAB č. 7608